Opilé město

   Netroufám si odhadnout, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Ležím na zádech na dně jámy a koukám dva metry širokým otvorem vzhůru. Nebe je stejné jako před tím, neříká nic o tom, co se tu přihodilo. Ale přitom u toho bylo. Bylo u všeho, co se tady na tomhle světě stalo jako němý svědek, ale nikdy o tom nebude moci vyprávět. Je to škoda. Je jako zrcadlo, v němž se naše obrazy utápí, je tak plné prázdnoty. Zvláštní, nikdy před tím jsem o tom nepřemýšlel. Takhle jsem vlastně nikdy nepřemýšlel. Nenapadá mě na to odpověď a její hledání přerušují nesnesitelné křeče v mém žaludku. Konečně se hýbu, do teď jsem se nehýbal, protože jsem měl strach zjistit svá zranění. Ten strach jsem nepřekonal, otáčím se na bok jen proto, abych se vyzvracel. Uvědomuji si, že tu budu nejspíš déle než jsem předpokládal, protože obsah žaludku, který mám momentálně všude kolem sebe, je již velmi skromný a silně natrávený, i přesto, že jsem těsně před pádem spořádal prakticky celý jedlý obsah mého batohu. Cítím chvilkové uvolnění, ale následné křeče mě opět nutí k vydávání nelidských zvuků a vyprazdňování žaludku. Připadám si jako mamut, který byl chycen do pasti a zoufale volá své druhy. Všechny končetiny mám v pořádku, nevidím krev a necítím ani žádnou hůře snesitelnou bolest. Bojím se však, svých vnitřních zranění. Zvracení, nesmírná bolest hlavy a pocit krajního vyčerpání, nedomýšlím, co mohou tyto příznaky signalizovat. Pokouším se vstát, celkem úspěšně. Dokonce i nebude větší problém dostat se ven z jámy. Když mám dostatečně protáhlé údy, přidržujíc se kořenů šplhám po strmé stěně asi  do třímetrové výšky. Tam se zachytávám větve vedle rostoucího stromu a zbytky svých sil se vytahuji na okraj jámy. Jsem vysílen, nechce se mi ani dýchat. Zůstávám ležet, obličej přesně v rýze, kterou tu nedávno nechala moje noha jako záznam posledního kontaktu se světem tady nahoře.

Opět nabírám sil, stoupám a jdu ke svému batohu, který jsem si před pádem odložil ke stromu. Sedám si k němu, vytahuji zbytky jídla a hlavně polní láhev. Konečně občerstven, zůstávám sedět a zase začínám přemýšlet. Velmi dlouho mi trvá dokázat si, že nejsem ve snu. Všechno kolem se mi zdá totiž jako ve snu. Pláču, snad jsem nezemřel proboha, je tohle ten posmrtný svět? Rozhlížím se kolem sebe, vidím věci, které jsem dřív neviděl a přeci tu musely být. Slyším zvuky, které jsem slyšel, ale nikdy jim nerozuměl. Zpěv ptáků, těch krásných opeřených tvorů. Lítají si kolem mě. Věděl jsem, že existují, ale nevěděl jsem, že mohou mít různé barvy a tak krásně zpívat. Jsem zmatený, všechno kolem je tak jiné. Nikdy jsem si nevšiml těch stromů zničených vichřicí, které ve mně vzbuzují úzkost, ale ani překrásných barev, kterými hrají ostatní stromy, jejichž kořeny stále drží v mateřském sevření zem. Vidím tu nesmírnou svobodu, vzbuzuje ve mně dojetí a strach.

Chystám se k odchodu, domů do města. Procházím těžkým lesním terénem hledajíc stezku. Nacházím ji a vydávám se po ní do města, které se pode mnou rozprostírá v údolí krytém ze všech stran příkrými skalisky. Ranní mlha, která město zaplavuje jako každodenní povodeň a nechává čnít jen vysokou věž kostela, dodává tomuto místu tajemnost a lesk. Celý tento výjev vypadá tady svrchu jako perla v rozevřené dlani. Jako  krásná perla, mé město je krásné, alespoň si to myslím. Nemohu totiž srovnávat, nikdy jsem jiné místo neviděl. Ani mě nenapadlo, že existují i jiná místa než je tohle. Teď, když se otáčím a vidím stezku, jedinou cestu z města na vrcholky, jak stoupá a ztrácí se kdesi v lesnatých kopcích, nad tím teprve uvažuji. Zde jsem byl nejdál, kde jsem kdy z města byl, nikdy mě nic netáhlo jít po ní dál.

Zaháním myšlenky, které mě děsí, a rozbíhám se dolů po svahu. Dobíhám na náměstí a sedám si na lavičku. Kolem mě začínají chodit lidé do zaměstnání a do školy. Míjí mě, ale jen mlčí a hledí do země. Kolem prochází kominík, zedníci, švec. Něco mi na nich ale nesedí. Už to vidím, jejich chůze. Všichni se při chůzi klátí, někdy někdo upadne, zase se zvedne. Náměstí se plní lidmi. Chodníky jim nejsou dost široké, jak stále kličkují. Zůstávám sedět naprosto ohromen tímto výjevem. Doléhá ke mně rozhovor dvou mužů. Vůbec jim nerozumím, nemluví cizí řečí, jde o to, jak mluví tou naší. Je to nesmyslné mumlání, ti dva si ale očividně rozumí. Nikomu není nic divného na tom, že, proboha, všichni jsou opilí. Nechápu to a bojím se to pochopit. Cítím, jak mě polévá studený pot. Chtěl bych utéct, ale hrůza mi přikovala nohy k zemi.

Vidím mé spolužáky, rozbíhám se k nim, mluvím na ně. Snažím se vysvětlit, co se stalo. Že jsem byl včera na procházce v kopcích, spadl jsem ale do jámy a zůstal tam v bezvědomí celý den. Zmeškal jsem školu a hlavně společnou snídani. Ptám se, proč mě nikdo nehledal, proč se nikdo nediví, že žiji. Zůstávají stát a koukají na mě, očividně mi nerozumí. Snaží se na mě mluvit, ale jsou úplně opilí a z jejich úst vychází jen jakési neartikulované zvuky. Moje mluva na ně působí asi stejně, a tak vzdáváme pokus o dorozumění, připojuji se k nim a jdeme směrem k Velké jídelně na snídani. Jde celé město, jsem součástí masy lidí, kteří nevnímají realitu. Nevnímají ani mě, kterému již povolily nervy, a teď křičím na celé náměstí: „Co se to tu sakra děje, proč jste všichni opilí?“ Chytám své přátele za límce, cloumám s nimi, nebrání se. Mají mě za blázna. Dělá jim dost starostí to, aby se udrželi na nohou, ještě aby si všímali mě. Jsem tu asi jediný, kdo je střízlivý. Přicházíme před obrovskou budovu s nápisem Velká jídelna.

Vcházíme dovnitř a usazujeme se na naše obvyklá místa. Je tu celé město, je zvykem, ale snad spíš povinností snídat každé ráno zde. Dostáváme snídani, míchaná vajíčka a k tomu láhev bezbarvé tekutiny. Každé ráno to samé. V rychlosti se všichni nají, nalijí do sebe obsah láhve a odcházejí za svou každodenní rutinou. Donutím se a sním alespoň trochu jídla. Zjišťuji, že v lahvi je kořalka. Okamžitě se mi navaluje. Tohle jsem pil každé ráno, od malička mě zde opíjeli a já byl součástí téhle šedé masy lidí bez duše. Vylévám nenápadně celý obsah pod stůl a rychle se vytrácím z jídelny ven. Všechno mi najednou dochází, už mi tohle město nepřichází tak krásné. Stačil jeden náhodný okamžik, jeden nešťastný pád na zem a člověk vystřízliví. Najednou vidím všechno tak, jak to je. Nemám před očima mlhu, snad jen tu skutečnou, tu, která pokrývá celé tohle ošklivé město, tu, která halí jeho uličky a skrývá nepořádek, který se tam válí. Tu, která halí všechny tyhle ošklivé lidi, ty jejich kyselé ranní obličeje. Jsem střízlivý a konečně je vidím. Je mi z nich na nic a odvracím se od nich, stejně jako oni se odvracejí ode mě.

Nedá mi to a jdu se podívat do školy. Dnes si sedám do poslední lavice. Nemám s sebou učebnice, ale to nikoho nezajímá. Zvoní na hodinu, přichází učitel, skácí se na židli a začne něco mumlat. Trochu mu rozumím. Mluví o tom, jak je všechno krásné, že nás nic netrápí. Pak mluví o našem městě, říká, že je to nejšťastnější místo na světě a že si myslí, že ani jiná místa nejsou. To nevydržím a začnu se s sním hádat. Jak tohle může říct? Nejšťastnější místo, žádné starosti? Okamžitě na mě začne křičet, umlčel mě. Už se neodvažuji nic říkat, protože i spolužáci se na mě obořují. Všiml jsem si ale pár lidí, jediných, kteří se na mě neotočili, jenom si něco šeptají. Teprve pak se na mě jeden z nich otáčí. Hned si všímám, že nemá zarudlé oči jako ostatní, přikládá si prst k ústům, naznačuje mi abych mlčel. Když hodina končí, rozhoduji se odejít domů.

 Vycházím z třídy, když ale míjím toho chlapce, vkládá mi nenápadně do ruky lísteček. Venku ho rozbaluji a je na něm napsáno, že až škola skončí, mám přijít k lávce, což je místo na okraji města. Jdu tam ale hned, lehám si do trávy a okamžitě usínám. Probouzí mě až hlasy přicházejících. Jsou to tři mladí lidé, které znám ze školy a s nimi čtyři starší lidé. Přibližují se ke mně klátivou chůzí, jakou chodí každý v tomhle městě, ale jakmile jsou v zákrytu a nikdo je nemůže vidět, narovnávají se a normálním krokem kráčí přímo ke mně. Mlčky si sedají kolem mě, snažím se nedát najevo své vzrušení. Ten, co mi dal lístek promlouvá: „To, co tu vidíš, je realita. Každému z nás, co tu jsme, se přihodilo něco, co jim zabránilo nás dál opíjet.“

„ Komu Jim?“

„Nevíme, kdo jsou Oni. Nemůžeme je identifikovat, jsou to totiž zároveň i oběti. Ti Oni jsou všichni kolem nás. Jsou to svým způsobem zločinci. Ničí všechny ty, co se opíjejí v jídelně, ale obětmi a zároveň viníky jsou právě Oni. Je to společnost, jejíž proud všechny strhává a potápí ke dnu každého, kdo se jen trochu liší. Nelze plavat proti proudu. Proto už léta předstíráme, že jsme opilí. Vidíme realitu, ale bojíme se proti ní vystoupit. Víme, že nám lžou, ale mlčíme. Jenom tak zde přežijeme, nestojíme o to být odsunuti na okraj společnosti.“

„Proč proti tomu nebojujete?“

„Jde vidět, žes to nepochopil, ti lidé se chtějí opíjet, nelze bojovat proti společnosti“

„Proč odsud neodejdete, třeba existují lepší místa?“

„Třeba ano, třeba ne. Jediná cesta odsud je ta stezka na severozápadě, kdo nám ale zaručí, že za těmi kopci se nedějí horší věci.“

„Nikdo.“

„Jestli chceš, přijmeme tě mezi sebe. Musíš ale zapadnout mezi ostatní, nesmíš na sebe upozorňovat, jinak tě semelou a zničí. Nesnaž se to chápat. My jsme tuhle společnost pochopili až tehdy, když jsme uznali její nepochopitelnost.“

„Chcete říct, že pochopím až tehdy, když nic nebudu chápat a budu vědět, že tak to má být?“

„Je to tak.“

„Nesouhlasím, proti společnosti se dá bojovat. Není to ale jedna válka, jsou to spousty válek. Je to boj každého z nás. Společnost nezměníme, můžeme se ale nestát její součástí a přesně tohle mám v plánu. Já odtud odcházím, jsem rozhodnut od okamžiku, kdy jsem viděl ty lidi na náměstí. Nebudu jedním z nich.“

„A co když to je všude stejné, nebo i horší?“

„Tak se vám to vrátím říct a společně se opijeme do němoty. Teď mě ale omluvte, mám před sebou dlouhou cestu.“