Daleko ode všeho

Jsme dva blázni na moři,

Bůh nám veslo vzal,

plamínky citů. uvnitř hoří,

silně hoří,

vítr svést z cesty nás, vzdal.

Chceme hodiny zmást,

přáli bychom si zastavit čas,

odešel ! smutek odešel spát,

vlny ukazují nám směr, volají nás, volají nás zas.

Oblaky plné něžností,

ve vzpomínkách ukládají se, jen samé radosti,

noci skrývají jemné dotyky,

ovládají nás neznámé praktiky.

Úsměvy prostupují stín

a ovládají pomatené vlny,

o tomto výletě životem, ... tentokrát už nesním,

nevzrostou ! bodající trny.

A tak den, naším světem hnul,

od ostrovů, zálivů a pobřeží jsme dál.

Už dávno, co plachtu pnul,

tušila jsem,

že nás vítr,

jemným dechem,

od první chvilky,

po maličkých krůčcích,

do společných dlaní,

vál.