Splynutí.

Kamilo!

         Kamilo. Kde jsi?

        Kde jsi, teď, kdy mě zotročují myšlenky zkažených zubů.

         Ruce se mi klepou jako při zimnici. Žíly, ty modré, plynulé kanálky života, černají a hrubnou. Od loktů k prstům je naplňuje temný, horký inkoust. Rozpaluje pokožku, která se trhá a loupe a ve vyschlých šupinkách dopadá na zem. Ztrácím se na jatkách snů. Rozpouštím se ve vzduchu jako zapomenutý dým sazí.

         Procházel jsem naše stará místa.

         Kde stával pán s cinkající holí, jsou ptáci šplhající po kmenech bříz a hřbitov nic neříkajících jmen.

         Kdy býval kolotoč a život letěl tryskem vpřed, je jen bílá stránka bez pachu. Nic.

         Kde jsem se plavil po vlnách bezčasí, vězí díra. Líná díra, do které nelze spadnout.

         Tam, kde banální bylo krásné, uzavřené, přesto světlé a veliké. Tam, kde bývali lidé, zbyl jsem sám.

         Já, sedící se svou sobeckou naivitou na prázdné lavičce prázdné ulice.

         A kde je svět?

         Nejsi sám.

Vím. Mám ji.

Chudáčku. Ona má tebe.

Ve své moci?.

Hůř. V kapsičce vzpomínkových cenností.

Kde jednou zapadnu mezi kamení a kulaté kostky.

Ano. I tebe jednou nebude.

Nechci na to myslet.

         Budu myslet za tebe. Poslechni si, co ti povím o dvou a jednom krabovi.

          Ti dva bývali rádi spolu, až nadešel čas rozloučení. Procházeli se po pláži, házeli kamínky do vody, popíjeli spolu v mořském baru. Loučení pro každého znamená něco jiného. Nikdo jej však nemá rád. Po všech těch dlouhých večerech, projížďkách, zmrzlinových pohárech, jim nezbylo nic. Přece si vyměnili klepeta, aby měli alespoň symbolickou památku.

        Vím, jak to bylo dál. Každý z nich zase našel někoho blízkého.

Ano.

         A bylo to zase krásné. Procházky a povídání. Důvěrnosti a něco víc, než je přátelství.

Pěkné. Pokračuj.

          Ale jednomu krabovi bylo podivně. Říkal: Co mě to tlačí, co škrtí a dusí, že nemohu dýchat?

A co to bylo?

Klepeto. Bylo to to nevinné klepítko, které jej drželo pod krkem.

Jen to darované klepítko?

         Dárek. Historie. Mělo váhu tun společných zážitků, smíchu a důvěrností. A to celé mu nyní svou silou lámalo vaz.

Co dělal?

Nevím. Měl vůbec nějakou šanci?

Jistě. Každý má možnost volby. Mohl to změnit.

Změním to!

Jsem unaven lenošením.

Budu chodit a hledat krásu. Budu mluvit a pojmenovávat.

Budu se dívat, budu poslouchat, kroutit hlavou, natahovat prsty, kývat se, budu létat.

Poletím životem jako holubice nad věčným mořem. Najdu zelenou ratolest a donesu ji lidem.

Ukáži jim, že jsou i jiná místa a že nejsou daleko.