Musk

Mág v zeleném honosném a velmi umně ušitém hábitu máchnul holí a z jejího konce vyšlehl zelený plamen, který spolehlivě zasáhl soupeře, jímž byl protentokrát neznámý zlodějíček. Pro mága to dnes nevypadalo vůbec nadějně, z houští se totiž vynořili lupičovi spolubojovníci a s vražedným úsměvem se začali blížit k postavě v zeleném. Vypadalo to, že tenhle souboj bude stát hodně životů. Kterých ale? Jak to dopadne? Kdo ví. Jedno je ale jisté. Podél lesní cesty, kde momentálně mág metal jedno kouzlo za druhým se blížil jeden úplně malý tvoreček, tvoreček, kterých se tu kolem potloukalo spousty. Tenhle byl ale něčím zvláštní. Nestvůrkám jeho druhu se tu říkalo „Lulu“. Připomínali veverky, ale neměli tak chundelatý ocas a většinu času trávili na stromech sbíráním ovoce a oříšků, které poté hromadili do svých doupat, většinou vykotlaných v nejstarších kmenech. V podstatě vypadali velice roztomile, ale měli i spousty špatných vlastností, díky kterým ve zdejších krajích „Lulové“ moc oblíbení nebyli. Právě sem patřila jejich nenažranost. Občas se stalo, že v lesích se urodilo příliš málo úrody a tak se Lulové houfně vydávali krást do měst, která pak vypadala ještě hůř, než pole po útocích sarančat.

Náš mladý hrdina, říkejme mu třeba Musk, se právě vracel z místa, o kterém věděl, že tam je oříšků pro celou skupinu jeho chundelatých přátel. V tlapkách si nesl obrovský lískový ořech a ačkoli byl úplně maličký, radost z něj úplně sálala. V dáli uviděl zelený záblesk. „Kvík!“ no ano, byl to mág ze začátku našeho příběhu. Lulové jsou od přírody zvědaví, proto nebylo nic neobvyklého na tom, že se Musk vydal směrem k záblesku. Jeho malý mozeček nepřemýšlel, proč že tam vlastně jde, prostě najednou pevně uchopil svůj úlovek a rozběhl se k mágovi, kterého ovšem ještě neviděl.

Před mágem se vynořilo asi pět zlodějíčků v plné zbroji. Každý ozbrojen malým mečem a v lehkém koženém brnění. Neměl čas přemýšlet. Cosi zamumlal a z jeho hole vyšvihl další plamen, tentokrát červené barvy. Jeden z protivníků lehl na zem, což ovšem rozzuřilo ostatní čtyři a ti se na něj s řevem rozběhli. Mág vytřeštil oči a už čekal, jak ho jeden z mečů probodne, když opět máchnul holí a vyvolal kolem sebe magickou bariéru, od které se všichni protivníci odrazili a svalili se na jednu hromadu. Nebýt v této situaci, asi by se začal smát a jednoho po druhém dorazil, ale cítil, že mu nezbývá moc magické energie a tak se jeho hole za chvíli stane obyčejným kusem harampádí, ovšem velmi pěkným a pečlivě vyřezávaným kusem harampádí. Magická bariéra pomalu přestávala působit a i protivníci se začali pomalu zvedat ze země. Hůl znovu proťala nehybný vzduch a další protivník odešel na věčnost. Pořád ale zbývali tři. Cítil, že tohle prostě nemůže dopadnout dobře. Proč jen si neodpočinul ve městě? Nemohl přemýšlet, byl v obrovském oslabení a pod zem se mu rozhodně ještě nechtělo.

Jeho hole znovu proletěla vzduchem, ale tentokrát ji zastavil meč jednoho z protivníků, jež se s řevem zvedal ze země. Vypadalo to, že hůl byla vážně poškozena, ale i přesto muž v zeleném cítil, že pořád může kouzlit. Kopl tedy do zvedajícího se zloděje a ten omráčený padl na zem. Na mága to byla dobrá rána. Zbývali tu ovšem ještě další dva, kteří už stáli pevně na nohou kousek před ním. Magické energie nebylo na zbyt a na skolení obou by to rozhodně nebylo. Rozhodl se proto pro trochu jiné řešení. Musel přemýšlet opravdu rychle, protože zloději se na něj z nemalé dálky rozbíhali. Vykreslil ve vzduchu holí trojúhelník, což byla velice jednoduchá formule pro zvětšení síly. Něco se ale nepovedlo. Necítil žádné posílení, jen to, že už nemůže kouzlit, nemá čím. Jeden z protivníků mu vyrazil hůl z ruky a další po něm sekl mečem. Jen se štěstím se mu před ránou podařilo na poslední chvíli uniknout do strany. Něco tu ale nehrálo. Postřehl vystrašený výraz v očích soupeřů, což mu dodalo sebedůvěru a protivníkovi, jež ho před chvílí chtěl seknout mečem zasadil pořádnou ránu do žeber. Pak za sebou uslyšel zakvičení. Protivník, trochu zraněný mágovou ránou, se najednou otočil a začal rychle utíkat do lesa. Druhý ho následoval. Mág sice nechápal, ale začal se smát. Vítězství. Byl sice zraněn a už nemohl používat magii a jeho hůl byla pořádně naštípnutá, ale přežil, to bylo nejdůležitější.

„Kvík!“ ozvalo se za mágovými zády opět. Právě teď si uvědomil, že to asi nebude on, co lapky vystrašil. „Kvííííííííík!“ Mág se otočil a to, co uviděl, ho překvapilo. Už mu bylo jasné, proč ho jeho kouzlo neposílilo. Hůl byla poškozená a tak zacílila něco jiného – změnila jednoho malého, přihlížejícího Luĺu na zrůdu velkou asi metr a půl, vážící jistě něco kolem 50kil! Už to nebyl žádný malá tvoreček, ano náš malý chlupatý Musk zázračně vyrost a těžko říct, jestli to udivilo víc jeho, nebo mága, který stál před ním a s vytřeštěnýma očima ho pozoroval.

Ozvalo se mlasknutí a dřív, něž mág stačil nějak zareagovat, už pomalu putoval do Muskova žaludku. Oříšek v Lulových rukou teď působil jako něco úplně zbytečného. Chlupáčovi se začínala jeho velikost líbit, i když mu bylo jasné, že s velikostí poroste i jeho hlad. Mág ho ale zatím příjemně zasytil, jen spona z jeho pláště ho trochu drhla v krku. Najednou ho ale napadlo, že netuší, co teď bude dělat. Jeho tělo se sice několikrát zvětšilo, ale inteligenci magie rozhodně nezlepšila.  Naše obří koule chlupů se tedy nevědomky vydala směrem k Wylonu, nedalekému městu, kterým nedávno procházel mág, které se už koupal v Muskových žaludečních šťávách.