YOUNG magazine

Toto je zpověď mého nitra zabalená do písmenek fiktivního příběhu, který je však inspirován dvěma skutečnými událostmi, stejnými obsahem, jinými prostředím. I když autorkou se zdá být holka, není tomu tak, jsem kluk a až tuto povídku dočtete, snad pochopíte, co niterného se v ní skrývá!

Ahoj, jmenuji se Linda, je mi 16 a byla jsem časopisem Young požádána, abych napsala o své zkušenosti, o tom, jak jsem žila se slavnou osobou, jak mě to změnilo, co mi to dalo a co mi to vzalo. Vezměme to ale pěkně od začátku. Červn 97, měsíc, kdy skončila škola. Škola, můj velký problém. Ne, že bych se učila špatně, právě naopak. Já a Sid, moje největší a vlastně i jediná kamarádka na celém světě, jsme byly nejlepší na škole asi ve všem, co se týká učení. Měly jsme perfektní známky, ale právě toto bylo zdrojem našich problémů. Asi to mnoho z vás zná. Být neoblíbené šprtky a být tlusté jako Sid nebo nosit ty hrozné brýle a rovnátka jako já není žádný med na škole plné bohatých, krásných, rozmazlených a tupých teenagerů. Já a Sid jsme byly výjimky, dcery bohatých rodičů, které jako svojí poškolní aktivitu neměly nakupování a flirtování s bohatými a krásnými kluky. Ne, že bychom o ně neměly zájem, ale oni neměli o nás. Jen se nám všichni posmívali.. Jenom díky tomu, že jsme měly jedna druhou, jsme dokázaly na naší škole vydržet tak dlouho. Samozřejmě to sebou neslo utrpení a deprese, kterých bylo víc než dost. U mě nejenom kvůli škole, ale taky kvůli rodičům, kteří se hádali, kdykoli se doma nedopatřením potkali. Jediný lék na deprese byla hudba. Hudba opravdu dělá dobře na duši a to my hrozně potřebovaly. A protože jsme byly puberťačky, našimi nejoblíbenějšími byly takzvané boyzbands, tedy chlapecké skupiny. Přátele jsme neměly, a tak se tito kluci stali našimi jedinými. Sbírali jsme všechny možné i nemožné fotky a obrázky, články, písničky a další věci. Nejvíc jsme ale měly rády skupinu Eastboys. Celý pokoj jsem měla polepený prakticky jen jejich plakáty. Sid se nejvíc líbil David, ale já milovala ze všech nejvíc Marka. Když se mě někdo z otravných známých nebo příbuzných zeptal, jestli už mám kluka, vždy jsem řekla, že ano, že se jmenuje Mark. Byl to dlouhovlasý brunet, měl modré oči a krásný, sametově jemný hlas. Zpíval úžasně, a to, o čem zpíval, bylo tak nádherné. Představovala jsem si, že zpívá o mně a jenom pro mě. Mark, David, Eastboys a ty další skupiny byly pro nás vše, celý náš svět, pro který jsme žily a dýchaly. Jenže to léto se stala hrozná věc. Táta Sid byl z Floridy přeložen do Detroitu. To znamenalo, že ztratím svou jedinou kamarádku. Bude nás dělit několik stovek mil. Možná se už nikdy neuvidíme, snad jen o nějakých prázdninách. A aby toho nebylo málo, na jejich dům, který stál naproti tomu našemu už našli kupce. Nějakého poměrně mladého a očividně bohatého muže. Určitě dalšího snoba, co se mi bude jen posmívat. A tak po několika dnech Sid odjela. Bylo to do té doby nejhorší loučení mého života. Bylo mi tak strašně, všechny ty deprese a trápení, které jsme spolu se Sid čelily, na mě spadly. Zavřela jsem se do pokoje, plakala jsem a dokola jsem si pouštěla desky Eastboys, prohlížela si jejich obrázky a snažila se uklidnit, ale tentokrát to nepomáhalo. Jestli si myslíte, že se o mě rodiče nějak strachovali, že vůbec nevycházím, ta se mýlíte. Pro ně jako kdybych vůbec neexistovala, ostatně tak to bylo již několik posledních pár let. Věčně byli pryč, samozřejmě každý sám. Ještě že naše služebná mi alespoň nosila jídlo, jinak bych asi umřela. Vlastně jsem chtěla umřít, strašně moc jsem chtěla umřít, ale nenašla jsem odvahu. A pak se to stalo. Ta nejzásadnější věc v mém životě. Ani nevím, který den to byly, ale jednou brzo ráno jsem se kvůli strašnému hluku probudila. Podívala jsem se z okna a tam dvě stěhovací auta. U nich spousta lidí v montérkách nosících všechny možné věci. Pomyslela jsem si: „No nazdar, už přijeli mí noví sousedi. Ty maj ale krámů. Další hnusný boháči do týhle odporný snobský čtvrti.“ Nicméně neměla jsem co dělat a při tomhle hluku se už spát opravdu nedalo, a tak jsem sledovala stěhování. S opovržením jsem si prohlížela každou věc, kterou vyložili z auta. Potom z jednoho dokonce auta vynesli i klavír a nějaké zvláštní elektronické přístroje, které jsem v životě neviděla. Po chvíli sledování tohoto hemžení jsem u vchodu zahlédla mladíka, který to všechno očividně řídil. To je určitě nový majitel a… a když se najednou otočil, tak… tak… vypadal úplně stejně jako Mark. Ne, tohle ale přece nemůže být Mark, ale ano … je to on. Marka přece poznám. Skoro jsem spadla ze stolu, na kterém jsem v okně seděla. Vytřeštila jsem oči a nevěřícně tu postavu sledovala. Už jsem na koncertě Eastboys byla, ale takhle zblízka jsem Marka ještě neviděla. Musím jít za ním, to bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Dotknout se ho, mluvit s ním. Na nic jiného jsem nemyslela. Seskočila jsem se stolu a začala zběsile prohrabávat šatník. Skoro celý jsem ho vyházela na podlahu, než jsem našla ucházející šaty. Stejně se mi ale nezdály dost dobré. Nic lepšího jsem ovšem neměla. Oblékla jsem se a vzala na stole ležící tužku a papír. V půli cesty ke dveřím jsem se zarazila. Ne, to nemůžu. Jako nějaká blbá puberťačka za ním přijít a požádat ho o autogram. Chvíli jsem se zamyslela. Přijdu tam jen tak, jako že jsem jenom jeho nová sousedka. Jo, to bude ono. Neuvěřitelnou rychlostí jsem potom seběhla po schodech a vyřítila se ze vchodových dveří. Za nimi jsem zpomalila, jako kdybych šla jen tak na procházku. Byla jsem tak nervózní, tak strašně nervózní. Ještě nikdy v životě se mi kolena tolik neklepaly. Bála jsem se, ale zároveň jsem byla strašně šťastná. Splnil se mi můj sen. Marek byl tu. Prošla jsem mezi stěhováky, prokličkovala mezi několika kusy nábytku a pomalu se k Markovi přibližovala. Byl ke mně zády, a tak jsem ho pozdravila. Prudce se otočil a udiveně se na mě podíval. Pozdravil mě taky. Pomalu jsem začala ze sebe vykoktávat, že jsem jeho sousedka a že bydlím naproti. Chvíli jsem zaváhala. On se usmál, podal mi ruku, řekl, že se jmenuje Mark a že ho velice těší. „Mě taky,“ s radostí jsem mu potřásla rukou a představila jsem se. Chtěla jsem tak zůstat celou věčnost, držet jeho ruku a dívat se mu do jeho zářících očí, ale Mark mě pustil, otočil se a křikl na jednoho z mužů. Potom se otočil ke mně a řekl, že má bohužel moc práce, ale jestli budu chtít, tak, až bude nastěhovaný, můžu se přijít podívat. Najednou, jakoby mi vzplálo celé tělo. ON mě pozval k sobě domů!? Nemohla jsem tomu uvěřit. Skoro jsem štěstím upadla. Usmála jsem se a snažíce se skrýt svoji radost jsem mu odpověděla, že určitě přijdu. Otočila jsem se a pomalu šla domů. Skoro na každém kroku jsem se otočila a nenápadně se na něj podívala, on už si mě ale nevšímal. Ve svém pokoji jsem se opět posadila na stůl a pozorovala ho. Každý jeho pohyb byl pro mě jako pohlazení, jako láskyplné objetí, balzám pro moji mladou utrápenou duši. Poprvé v životě jsem se cítila šťastná, opravdu ze srdce šťastná. Tak šťastná, že mi po tvářích začaly stékat slzy, ale tentokrát to byly slzy radosti. Přemýšlela jsem, jestli by mě Mark mohl mít rád, a co všechno bychom spolu mohli prožít. Jak se ale k němu dostat blíž? Pozval mě sice k němu, ale tím to taky může skončit, a bůhví, kolik těch rámů ještě má. Tak dlouho to nevydržím. V tom přišla naše služebná se snídaní a zeptala se mě, co bych si dala k obědu, když rodiče nejsou doma. V tom mě napadlo, že Marka pozvu na oběd. Takticky jsem za Markem poslala služebnou, aby mu řekla, že má přijít na oběd, takže nemohl odmítnout. I stalo se a v poledne u našeho stolu seděl on, můj idol, moje jediná láska. Tolik jsem mu toho vždycky chtěla říct. Jak moc pro mě on a jeho skupina znamená, ale najednou jsem nevěděla, jak začít. Všechno mi připadalo strašně hloupé, a tak jsem mlčela a poočku sledovala, jak jí. Asi mu to ticho přišlo nepříjemné, a tak se mě začal různě vyptávat. Byl hrozně milý a upovídaný. Za chvíli jsem se bavila strachu a vyprávěla jsem mu o sobě. Samozřejmě ty nejintimnější city k němu jsem skryla. Pak jsme si povídali a povídali, o všem možném i nemožném. Bylo to skvělé. Vyprávěla jsem mu o svých problémech ve škole a on mě se zájmem poslouchal. Ještě nikdo v životě, snad kromě Sid, mě takhle neposlouchal. Rodiče i spolužáci mi dávali najevo, že moje problémy jsou malicherné. Možná ano, jsou, ale né pro mě. A tenhle člověk, Mark, mě poslouchal a já s cítila důležitá. Byl prostě skvělý. Na druhý den mě pozval k němu domů a já se už nemohla dočkat. Skoro jsem nespala. Přišla jsem do jeho domu právě když hrál na klavír, a tak jsem ho požádala, aby mi něco zahrál. Zpíval krásně, ještě lépe, než na všech těch kazetách. Chodívala jsem k němu potom skoro denně. Povídali jsme si, nebo jsem poslouchala, jak skládá nové písničky. Vždycky, když něco nového napsal a složil, tak se mě zeptal na můj názor, jestli se mi to líbí. Dokonce i několikrát podlé mé rady písničku pozměnil. Jo, podle mojí rady, MOJÍ! Díky Markovi jsem se naučila vážit si sama sebe. Mark mi ukázal, že nejsem horší než ostatní, že nezáleží, co si o mě kdo myslí, nebo jak vypadám, ale jestli jsem sama sebou a dělám to, co sama opravdu chci. Často jsme si dlouho povídali, nebo se šli někam pobavit. Chodili jsem do kina nebo si půjčovali videokazety. Mark měl totiž strašně rád filmy. Taky mě několikrát vzal do restaurace nebo na pizzu. Jako kdybychom spolu chodili. No, já si to myslela. Chtěla jsem si to myslet. Byla jsem do něj beznadějně zamilovaná. Nejdřív jsem po něm začala jen tak opatrně pomrkávat nebo jsem občas utrousila nějakou poznámku, a když mu to nevadilo, nebo to na sobě nedal znát, tak jsem se ho při každé vhodné chvíli dotkla. Občas jsem ho tím vylekala, ale často si to nechal líbit. Začala jsem mít dojem, že by mě opravdu mohl mít rád, že by mě mohl milovat. Chtěla jsem ho i několikrát políbit, ale vždy jsem se zalekla. Jednou ráno, asi měsíc po tom, co se k nám Mark nastěhoval, jsem se rozhodla, že mu dám konečně pusu a řeknu mu, co k němu opavdu cítím. Najednou mě z mého přemýšlení vytrhl zvuk motoru auta zastavujícího v ulici před naším domem. Vykoukla jsem proto z okna. Na příjezdové cestě k Markovu domu zastavilo jakési auto. Z něj se ze sedadla spolujezdce vyřítila dívka, velice pěkná dlouhovlasá blondýna. Za radostného výskání se vrhla Markovi kolem krku a začala ho zasypávat polibky. On jí taky. Oba byli tak šťastní. To určitě není jen nějaká známá, nebo jen tak ledajaká kamarádka, pomyslela jsem si a tato myšlenka mi zkazila náladu. Pak ale z auta vystoupil ještě mladý muž, také s dlouhými světlými vlasy, a přivítal se s Markem. Snad je to její přítel, napadlo mě hned a nálada se mi trochu spravila. Byla jsem zase pozvaná k Markovi na oběd (vařil úžasně). Chtěla jsem mu tam vyznat lásku, ale tohle mi trochu zkřížilo plány. Snad tu ti dva nebudou moc dlouho. Začala jsem na ně, na oba, strašně žárlit, když jsem je tak pozorovala, jak si před domem vesele povídají. To dopoledne bylo pro mě strašné. Chodila jsem po domě, úporně přemýšlela, ani nevím o čem, ale to, nač jsem myslela, mě rozčilovalo. Cítila jsem se v nebezpečí. Oni přišli, aby mi ho vzali! Konečně přišlo poledne a já se vydala ve svých nejlepších šatech, které jsem si na Markovu radu koupila a které se mu velice líbily, do jeho domu na oběd. Představil mě svým přátelům Michalovi a Gabriell. Při obědě jsem se cítila jako páté kolo u vozu. Mark mi řekl, že se znají už od dětství a donedávna, než se dostal do skupiny, tak všude chodili jenom spolu. Jsou to nerozluční nejlepší přátelé. Se mnou se proto skoro vůbec nebavili. Michal a hlavně Gabriell vyprávěli o tom, co se změnilo u nich doma. Mark zase vyprávěl o tom, co dělá on. Na mě promluvil jen když chtěl, abych mu potvrdila, že to, co říká, je skutečně pravda. Bylo to strašné. Mark a Gabriell se na sebe pořád smáli a povídali si. Z toho, jak se dívala Gabriell jsem usoudila, že Marka miluje. Michal toho tolik nenamluvil a seděl nejblíže ke mně, a tak jsem se ho zeptala, jestli je Gabriell jeho přítelkyně. On se zasmál a řekl, že by s Gabriell v žádném případě nechodil. Je to totiž jeho sestra. Ehhh. Hrklo ve mně. Hned jsem se zeptala na vztah Gabriell a Marka. To Michala rozesmálo ještě víc a přerušil živý rozhovor těch dvou. „Hele, vy dvě hrdličky! Linda se ptá, jestli spolu chodíte,“ smál se Michal. Gabriel vybuchla smíchy a Mark na mě podíval a lišácky se usmál. Cítila jsem se jako blbec. „No, podívej, Lindo,“ začala diplomaticky Gabi, aniž by se přestala smát, „jestli si děláš na Marka nějaký nároky, tak to máš docela smůlu, protože ten je můj.“ Silně objala Marka kolem ruky a smála se dál. Michala ta scéna taky dost pobavila. Mark se na mě podíval, nadzvedl obočí, pokrčil rameny a začal se taky smát. Gabriell mu dala velkou pusu na tvář. Taky jsem se donutila k smíchu, abych nevypadala tak trapně, ale všechno ve mně vřelo. Byla jsem tak naštvaná. Rychle jsem dojedla a omluvila se, že musím domů, protože přijela máma. Markovi očividně nevadilo, že odcházím. Vyprovodil mě a řekl, že zítra někam vyrazí s Michalem a Gabi, že už se dlouho neviděli a tak. Tím mi neznačil, že zítra nemám chodit. Řekla jsem, že to chápu a odešla jsem. V pokoji jsem zničená upadla do postele a hořce plakala. Po krásném měsíci, to přišlo znova. Neštěstí, deprese, smutek, samota, bezradnost a pláč. Skrze slzy jsem se dívala na plakáty na stěnách pokoje. Začala jsem se uklidňovat, když tu byli všichni ti skvělí kluci se mnou. Dívali se na mě a vlídně se usmívali. Přestala jsem brečet. Strašně dlouho jsem ležela na posteli, na nic nemyslela, jen si tak prohlížela stěny, jak na ně světlo z venkovní lampy přes záclonu vrhalo zvláštní světelné obrazce. Po nějaké době, která mi připadala jako věčnost, jsem se zvedla a šla k oknu. Sedla jsem si na stůl a podívala se vzhůru na hvězdy. Bylo úplné bez mračno a hvězdy i měsíc překrásně svítili. Již dlouho jsem se na hvězdy nedívala. Celý školní rok mi pomáhaly, a teď přišel čas, abych se k nim znovu obrátila. Chvíli jsem se na ně dívala a modlila se k nim. Po tvářích mi tiše stékaly slzy. Nedalo mi to ale, a moje oči sklouzly dolů na Markův dům. V jídelně se stále svítilo. Najednou se rozsvítilo i v patře, v pokoji Marka. Zbystřila jsem a rukou si snažila vysušit oči, abych lépe viděla. Nebylo moc dobře vidět, ale viděla jsem obrysy dvou postav, jedna byla Mark a druhá ….. druhá je Gabriell! Mark jí rozpustil vlasy a přes hlavu přetáhl tričko, pak se začali líbat. To jsem už nevydržela a odskočila jsem od okna. Oči se mi znovu zalily slzami. Ne, to ne!!! Jsem ztracená, jsem sama, co budu dělat? Zabiju se! Tohle všechno mi proletělo hlavou. Vyběhla jsem z pokoje a namířila si to do koupelny. Jak jsem běžela temnou chodbou, stále víc a víc jsem zpomalovala, až jsem se nakonec zastavila. Sedla si na zem, opřela se zády o zeď, pokrčila nohy, schovala tvář do dlaní a začala strašně brečet. V hlavě se mi ozvýalo: „Ani na to, aby ses zabila nemáš. Seš na nic, a proto tě nikdo nemá rád….“ Byla jsem psychicky tak vysílená, že jsem nakonec na chodbě usnula. Ráno mě probudila služebná. Byla jsem celá rozlámaná a zničená. Cítila jsem se jako přejetá parním válcem. Po snídani jsem se rozhodla jít za Markem a říct mu, že ho miluju. Namlouvala jsem si, že to Gabriell myslela jen z legrace a vsugerovávala jsem si, že to v tom okně se mi jen zdálo. Zazvonila jsem u hlavního vchodu, a když dlouho nikdo neotevíral, vzala jsem za kliku. Dveře byly otevřené. Vešla jsem a zavolala, jestli je někdo doma. Z horního patra se ozval Gabriellin hlas. Vyšla jsem po schodech a našla jsem Gabriel, jak něco dělá v Markově pokoji. Rozzlobila jsem se na ni, co tam dělá. Snažila se mě uklidnit, že prý jenom uklízí, že kluci odjeli nakoupit věci na piknik. A jestli prý nechci jet s nimi. Rozčílila jsem se, že mi Mark řekl, že pojede jenom s nima, a co bych tam dělala, že by si jenom ze mě dělala legraci. No, prostě jsem tam předvedla brilantní scénu, jako vystřiženou z filmu. Gabriell mě radši ignorovala a vyšla ven z pokoje. Už nevím, co jsem jí všechno řekla, ale najednou se na mě rozkřikla a vypálila po mě několik nadávek narážejících na můj věk a vzhled. Vybuchla jsem a strčila Gabriell dolu ze schodů. Pak jsem úplně zkoprněla a sledovala, jak se kutálí dolů ze schodů a jak bezvládně dopadá na zem. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stála, ale bylo to strašné. I když jsem se chtěla hnout, prostě to nešlo. Nakonec jsem seběhla k tělu Gabriell a mluvila na ni. Neodpovídala a snad ani nedýchala. Kupodivu jsem nezpanikařila a zavolala jsem záchranku. Pak jsem do jejího příjezdu klečela u Gabriell a snažila se ji probudit. Konečně přijela záchranka. Doktoři se vrhli i s nosítky k jejímu tělu, rychle mluvili jeden na druhého a zasypávali mě různými otázkami. Já jenom odstoupila a dívala se na to, co jsem udělala. Moc si toho nepamatuji. Tohle všechno a to potom se mi zdá jen jako sen, hodně špatný sen. Teď zpětně si vzpomínám, že do toho přiběhli i Michal a Mark. Ptali se mě, co se stalo, ale já jim neodpověděla. Potom mě jeden doktor zasvítil do oka takovou tou malou baterkou. Pak na mě něco mumlal a já nakonec utekla. Běžela jsem dolů ulicí, křičeli za mnou, ale já nezastavila a běžela jsem dál, někam pryč. Víc si už opravdu nepamatuju, jenom ubíhající domy a krajinu. Leknutím jsem se posadila na postel. Bylo ráno a já byla doma v posteli. Vyšla jsem z pokoje a sešla dolů do jídelny. Služebná mě pozdravila a hned se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Já se jí nechápavě zeptala proč? Vysvětlila mi, že jsem včera došla k ní domů, velice pozdě večer, když už po mě nechala pátrat policii. Řekla mi všechno, co věděla o té nešťastné dívce z protějšího domu, co je teď v nemocnici v komatu. Najednou se mi všechno vybavilo. A když se mi služebná snažila říct, že zavolala i rodiče, kteří zítra přiletí, skočila jsem jí do řeči a naléhavě ji prosila, aby mě zavezla do nemocnice. Celou cestu jsem myslela na Marka a na to, co jsem Gabriell udělala. Snad to nebude tak vážné. Výtahem jsem vyjela do druhého patra, kde byla Jednotka Intenzivní Péče. Sestra za pultíkem mě nasměrovala, prošla jsem chodbou a vstoupila do pokoje, kde ležela Gabriell. Jenom jsem vešla, jako kdyby mě opařil. Klidně bych čekala rozřezanou Gabriell, ale to, co jsem uviděla mě zdrtilo, jako zatím nic. Mark a Michal se líbali. Hned jak jsem vstoupila toho sice nechali, ale já to viděla. Stála jsem s vytřeštěnýma očima a úplně šokovaná se na ně dívala. Mark se taky lekl, ale zareagoval velice rychle. Přistoupil ke mně a strašně vlídně mě pozdravil. Začal mi říkat, jak je rád, že jsem v pořádku, že jsem se neztratila. Prý měl o mě strach. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Můj svět se zhroutil. Mark mi chtěl začít něco vysvětlovat, nasadil takový ten tón a řekl: „Hele, to, cos tady viděla, to není, vlastně je, jak si asi myslíš. My se s Michalem….“ Nedořekl, nebo spíš já to už neslyšela. Nechtěla jsem to slyšet. Ne, tohle už ne!!! Vyběhla jsem ze dveří… Marek chvíli zaváhal, ale pak se vydal za mnou a volal na mě. Jen tak tak jsem naskočila do zavírajícího se výtahu. Jaké štěstí. Naskočila jsem do auta, a i když naše služebná viděla, že pláču, na nic se neptala a jela se mnou domů. Tam jsem se zavřela do pokoje (už po kolikáté) a plakala jsem (už po kolikáté). Tentokrát to bylo jiné. Byl to zoufalý, bezradný a beznadějný pláč. Do teď jsem ještě měla šanci, ale teď? Ne, už nemůžu dál. Už nechci žít. Už není pro co žít!!! Na kus papíru jsem napsala rozloučení Markovi, konečně jsem mu řekla, že ho miluju. Taky jsem se přiznala, že jsem zabila Gabriell a prosila ho o odpuštění. Vyběhla jsem z pokoje a zavřela se v koupelně. Otevřela jsem skříňku se zrcadlem a našla matčiny prášky na spaní a taky několik tabletek Valia. Spolykala jsem, co jsem mohla. Lehla jsem si do vany a čekala na smrt. Na své jediné vysvobození. Usmála jsem se. Konečně mi bude dobře. Jdu tam, kde nikdo není sám, kde je stále krásně. Už… už to cítím, jak to přichází. Moje spása. Už žádné trápení. Žádná nenávist. Jen smrt. Konec… A když jsem myslela, že je už všemu konec, tak jsem se probudila na nemocničním lůžku. Kolem mě stáli oba rodiče, ustaraní a unavení, taky služebná a nějaký doktor. Něco na mě mluvili, ale já jim nerozuměla. Pak během několika dní, které si příliš nepamatuji a ani nejsou podstatné jsem se dostala až sem. Kam? Ptáte se. Do psychiatrické léčebny, a abych vám řekla pravdu, tak se cítím dobře. Kdyby ne, tak bych asi nemohla tohle napsat. Možná vás bude zajímat, co se stalo se všemi ostatními. Gabriell to naštěstí přežila a je zcela v pořádku. Rodiče to spolu zkoušejí znovu, ale jenom kvůli mně, a tak jim dávám tak měsíc. A Mark? Od té chvíle v nemocnici jsem ho už neviděla. Odstěhoval se. A zbytek už asi znáte. Byly toho plné noviny. Veřejně se přiznal, že je homosexuál, a žije s Michalem. Eastboys vydali nové album, které je podle mého skvělé. Markovi bych touto cestou chtěla poděkovat za všechno, co pro mě udělal, i když to pro mě nebylo vždycky lehké. Pro něj ale určitě také ne. Kdykoli ho ráda uvidím. Marku díky. A co bude se mnou dál? Za pár měsíců se vrátím do školy a zase ze mě bude ta nejlepší studentka, ta šprtka. Tentokrát ale vím, kdo jsem, a kam jdu. Jen počkejte, já vám všem ještě ukážu.

---