Reportáž psaná v "boudičkách" 11

REPORTÁŽ PSANÁ V „BOUDIČKÁCH" 11 Úterý 14.3. Protější různobarevné trevlyně, které jsme ještě neidentifikovali, zatím u nás zůstávají. Jarce se začala dělat podobná vyrážka jako na Srí Lance. Maže to Hydrocortizonovou mastí, která se ukázala být téměř zázračná. Mě po ní zmizela z nohy skvrna, kterou jsme už pokládali za začínající bércový vřed, vyrážka, která se mi začala dělat už na Lantě a nyní pomáhá Jarce i na vyrážku její. Za Hydrokortizon vděčíme „Jardovu doktorovi" Adamovi z Langkawi, který nám jej doporučil. Středa 15.3. Dvobarevné trevlyně odjeli, aniž bychom zjistili jejich národnost a prakticky okamžitě se do jejich boudičky nastěhovali nově přišedší francouzští Švýcaři, kteří jsou na půl roku na cestách po Asii. Vedle nás se ubytovali dvě trevlyně z Holandska, které si nám večer stěžovali, že těžce snášejí zdejší „suchý režim". Zítra je pro muslimy významný den - „Hari Raya Haji", kdy by se měla začít pouť do Mekky. Od Holanďanek jsme si vypůjčili novou publikaci Lonely Planet - Malaysia, Singapoore a Brunei z roku 1999 a nyní z ní dostudovávám Singapur. Čtvrtek 16.3. Švýcar byl šnorchlovat mezi dvěma skalisky, vyčnívajícími z moře před severním útesem, kam jsem ho poslal, protože jsou tam krásné korály a velké ryby. Rybu tam uviděl a jakou. Podle vyprávění to byl asi útesový žralok. V jeho vyděšených očích patrně o něco větší než ve skutečnosti, odhadoval ho nejméně 1 metr.. Vrátil se zpátky a měl v očích hrůzu a děs. Říkal, že žralok plaval přímo na něj a on mu uniknul mezi ostrá skaliska, o která se celý poranil. Pátek 17.3. Den opět jako vymalovaný, všichni Kubové nalezli do Mešity, zavřeli někam parchanty a modlili se a oslavovali „Hari Raya Haji", „Big Day", jak se vyjádřil náš Kuba. „Big Day" byl sice včera, ale slaví se zřejmě dnes. Během odpoledne se začali konečně do Juary stahovat tolik očekávaní turisté. Ne, že by se resorty zaplňovaly, ale přece jenom občas někdo někde bydlí. Ráno nás navštívil v Juáře spolupracovník Lonely Planet, který měl za úkol „zmapovat" východní pobřeží Malajsie. Měl sebou poslední vydání a dopisoval k němu změny a novinky. Jelikož majitelé byli zalezlí v mešitě, tak jsme mu podali informace, které nám byly známy. Zmínili jsme se mu o eventuelním našem záměru navštívit vodopád v Asahu na jihu ostrova, což se mu moc líbilo a požádal nás, nemohli-li by jsme mu o tom zaslat e-mailem zprávu na jeho adresu, kterou nám dal. Domluvil jsem se o podniknutí tohoto výletu na jih ostrova se Švýcary. Měly by tam být dvě vesnice, Kampung Mukut a Kg. Asah. V první je malinký, a ve druhé větší vodopád, ten který hrál jednu s hlavních rolí v romantickém filmovém muzikálu, kteří tady Holywoodští filmaři v padesátých letech natočili. Domluvili jsme si charter na loď, která jezdí jako Sea bus, na pět hodin za RM 110. Kuba nás varoval, že v Asahu není žádný pier. To jsme vyřešili tím, že nám zajede tak daleko ke břehu, jak bude moct, a my zbytek doplaveme. Také nás varoval, že tam není písečná pláž jako v Juáře, ale, že jsou tam korály a kameny. Ujistil jsem ho, že to zvládneme. Cesta tam by měla trvat asi hodinu. Jeli bychom nejprve do Mukutu, kde je pier. Tam bychom se zdrželi asi tak půl hodiny a potom pokračovali do Asahu, kde by jsme chtěli strávit dvě hodiny u vodopádu, který by neměl být daleko od pobřeží a vrátit se do tří hodin do Juáry, neboť loď musí jet jako Sea bus do Tekeku. Možná, že s námi pojedou ještě Holanďanky, ale zatím ještě nevědí. Chtěli by zítra opustit Tioman a jsou unavené, neboť dnes byly v Tekeku. Zpět ale nešly, nachártrovaly si loď za RM 105, po záměrně chybné informaci, že Sea bus nejede. Ty přijely dnes do Juary dokonce tři, každý s nákladem trevlů. Sobota 18.3. Ráno jsme se vykoupali, najedli a odešli k pieru, kam pro nás přijela v 10 hod loď. Holanďanky s námi nejely, takže jsme zůstali nakonec ve čtyřech. Cesta na jih podél skalnatých břehů byla nádherná. Mezi námi a Asahem je několik docela pěkných zátok, ale všechny jsou pouze skalnaté. Asi do dvou z nich ústí potoky, vytékající s hlubokých údolí, zařezávajících se do vysokých hor. Na jižním mysu je umístěn na skále maják a kus za ním je zátoka Asah. Následuje horský hřeben oddělující další zátoku, Mukut. Přímo nad Mukutem vyrůstají dvě mohutné skalnaté věže - Tween Peeck, dosahující výšky dobře přes 600 m. Mezi oběma zátokami jde do výšky téměř 1000 m hora, kterou vidíme i od nás z Juáry, jako jeden z pěti „ostrovních vrcholů". V Mukutu jsme přistáli u mola a prohlédli si vesnici. Je pěkně upravená a je v ní mnoho resortů v různých cenových relacích. Hospody jsou situovány většinou na kůlech nad mořem, což vypadá za přílivu nádherně, při odlivu už je to horší, neboť zde je jenom úzký proužek písečné pláže a dál jsou kameny a korály. Za vesnicí by měl být minivodopádek, kam jsme ani nešli, neboť se jedná jenom o nějaký splav na potůčku. Po kratším zdržení jsme se vrátili na loď a pokračovali v plavbě. Pouze ale malou chvilku, neboť do lodního šroubu se nám namotalo nějaké lano a museli jsme zastavit, Kubové si vzali šnorchly a dali se do podmořské opravy. Po chvíli nás požádali, nemáme.li ostrý nůž. Švýcar se projevil jako správný patriot a měl u sebe „Original Sweizer Arme Messer", vybavený mnoha funkcemi a také několika skutečně ostrými nožíky. Kubové si jeho vercajk pochvalovali, čímž mu udělali velkou radost. Když mu nůž vrátili, důkladně jej odsoloval sladkou vodou, při čemž vůbec nešetřil zdejší balenou vodou - 1,5 l za RM 3,50. Oprava byla úspěšná a za chvíli jsme zakotvili v Asahu. Molo tady skutečně nebylo, respektive tady jsou zbytky toho, které tu před téměř 50 lety postavili Američané, a tak jsme se museli spustit do vody a ne zrovna doplavat, jelikož jsme stačili, ale dojít na břeh. Dno bylo poseto ostrými korály a tak se osvědčily žabky. Vesnice v Asahu už není hodně dlouho, jistě pár let. Po nějakém domku ani památka. Cesta k vodopádu je asi 600, možná 700 m dlouhá, a je zpevněná betonovými schody, občas i se zbytky, kdysi snad funkčního zábradlí. Pod vodopádem je postavená restaurace, která nebyla v provozu. Samotný vodopád je docela pěkný, voda stéká kaskádovitě po žulové skále do dvou jezírek, ve kterých se dá koupat. Je o takové určitě 3°C, možná o něco víc studenější než v moři, což je cítit. Jelikož k vodopádu je nutno překonat asi 60-70 m výškového rozdílu, při čemž se na zdejší rovnoběžce člověk zapotí, je taková chladná koupel docela příjemná. Strávili jsme tam asi necelou hodinku ve společnosti většinou čínských výletníků, kteří tam pořádali picknik. Byl jsem se podívat také po potoce nahoru, ale daleko to nešlo, jeho koryto bylo po několika sta metrech neprůstupně zarostlé. Zpět na lodi jsme byli na čas, ve dvě hodiny a za hodinu jsme přistávali u našeho pieru v Juáře. Holanďanky nikam neodjely, jedna z nich je silně poštípaná od blech na nohách, ale nechce si dát říct a vyhýbat se jim. Maže si to nějakou mastičkou a věří, že jí to pomůže. Zatím se to neprojevuje. Od Švýcarů, kteří bohužel komunikují pouze Francouzky a Anglicky, Německy nejenom, že nemluví, ale ani nerozumí, jsme se dozvěděli, že strávili svoji dlouhou, pětiměsíční dovolenou na kolech. Ujeli po Asijských silnicích ve Vietnamu, Thajsku a Malajsii více než 3500 km. Mají celkem 70 kg zavazadel - bez kol - a to vše vezli na kolech sebou. On měl 50 kg a ona 20 kg. Do Asie jim to vzali včetně kol do letadla za rozumnou cenu, ale nazpět by museli platit tolik, že se raději rozhodli poslat to do Evropy lodí. Odlétají 21. Března z Kuala Lumpuru. On pracuje jako všeobecný praktický doktor, nemající žádnou specializaci, a u příležitosti změny místa si udělal dlouhou dovolenou. Sea bus dnes odjížděl velmi plný. Musela jet veliká Juara Mutiara, která má velký ponor a při odlivu, který zrovna byl, se nevejde k molu. Cestující museli tudíž nalézt na malou loď, která je odvezla ke kotvící veliké, kam si museli přestoupit. Neděle 19.3. Švýcaři si nachartrovali na zítra „Seabus" na 10 hodinu do Tekeku za RM 110, takže dnes tráví poslední den v Juáře. Odpoledne jsme strávili pokusem o vzájemné vyměňování informací. Jádrem byla situace ve Švýcarsku a v Česku. Také jsme zkoušeli hovořit o zkušenostech s cest. Posoudili jsme, jak se za 4 roky zdražilo na Ko Changu. Oni tam byli v resortu KP, který je nedaleko Magic Bungalows, ve kterém jsme tam bydleli my, takže ho známe. Platili 500 Bathů za boudičku se sprchou. Za nás stávala tak 300 až 400, bez discountu a. KP bývalo ještě o něco levnější. Díky jazykové bariéře hovor neprobíhal moc souvisle, ale jelikož byla na obou stranách snaha, tak to nakonec jakž, takž šlo. Pondělí 20.3. Odjezd Švýcarů se uskutečnil podle plánu a zůstali jsme v našem Innu opět sami. Kolem poledního už jsme si mysleli, že dostaneme sousedy, přišli totiž Singapurští trevři a ptali se na ceny a chtěli ukázat boudičku. Nakonec ale odjeli Seabusem zpět do Tekeku, respektive ABC, odkud přišli přes jungli. Poskytli nám nějaké informace o Singapuru, potvrdili, že Metro na letiště nejede a poradili nám kde a na jaký autobus máme přesednout. Také nám řekli, že se nám rozhodně vyplatí si koupit specielní jízdenku na místní dopravu na jeden den, která stojí SD 5 a platí na metro i na autobusy. Byli velmi přátelští, hned si vyměňovali adresy. On byl částečný Ind, vypadal jako herec, který hrál v jedné bláznivé americké komedii o robotu. Ona byla velmi tlustá, mladá (to se tady nosí) a tvrdila o sobě, že je malajská muslimka. Měli sebou ještě její mladší sestru, která tlustá nebyla, ale vypadala jako Číňanka. Potvrdili nám také naší domněnku, že pláže v Singapuru jsou na odnaučení, velmi špinavá voda a mnoho lidí. K původní opici našich majitelů - Garymu, přibyla další větší, která zatím nemá jméno. Bude zřejmě odchycená z jungle, protože se strašně bojí. Máme úplněk, anebo těsně před ním. Večer jsme pozorovali východ měsíce, bylo to nádherné. Seděli jsme na večeři v konkurenční hospodě „Juara Beach Cafe", která je od nás trochu jižněji, u mola, a odtud jsme krásně viděli jak se měsíček vyloupl s pozamraků. Od nás ho vidíme až mnohem později, když nabere výšku, je totiž před tím schován za kopcem. Vypadalo to úplně stejně, jako když zapadá slunce, nebylo to ale tak intenzivní. Úterý 21.3. A už tady máme první jarní den. Sluníčko svítí na rovník, a to je od nás kousek. Ještě se tady dočkáme toho, že přijde až přímo nad nás. Jelikož se dostane z rovníku na obratník, což je nějakých 22°, za tři měsíce, znamená to rychlost jeho posunu asi 7° za měsíc, čili necelé dva za týden. Takže v pátek by mělo být nad Singapurem, a asi tak v pondělí, kdy už bychom měli být v Mersingu, by mělo přecházet přímo přes nás. Takže až budeme v Singapuru, bude už Slunce na nás svítit od severu. Dnes ale svítilo jenom dopoledne, někdy po jedné hodině se zatáhlo a už se nám až do večera neukázalo. Velká loď Mutiára tady stále není, není tu ani místní velkokapitalista „Mutiára", který nám přislíbil transport do Mersingu. Začínáme mít obavy, protože, když on tady není tak jeho podniky nějak přestávají fungovat. Krám bývá dost často zavřený, konkurence navezla nové zboží, a to musela jeho lodí, a on nic. Středa 22. 3. Stále nevíme jak to s námi bude s odjezdem. Ani „Mutiára", ani jeho loď tady totiž ještě nejsou a nikdo jiný, nám nemůže zřejmě nic nabídnout. Mutiárův slib nám je v jeho nepřítomnosti k ničemu, a myslím, že i kdyby tady byl, tak by se jím necítil nijak zavázaný. Provedl jsem dnes měření mořských teplot. Jelikož zrovna bylo po páté hodině a vrcholil odliv, dostávala se povrchová prohřátá voda strašně daleko do moře. Ještě ve vzdálenosti asi 300 m od břehu jsem stále měřil 32°C. Teprve půl km od břehu „klesla" teplota na něco malinko přes 30°C. Mezitím ovšem začal příliv, který naopak přivádí na pobřeží „studenou" spodní vodu, takže u břehu byla tentokrát voda stejně studená, jako daleko v moři - malinko přes 30. Kubové soustředili stavební činnost na opravy poškozených konstrukcí nového mola. Tam kde jsou poškozeny sváry, tak tam navařují nové traverzy. Za tím účelem pracně přemísťují jeřáb po nehotové konstrukci, což jim zabírá neuvěřitelně času. Hromada písku a štěrku, které sem před časem dovezli, se pomalu mísí s pískem pláže, takže než na tento materiál dojde řada, tak už tady žádný nebude. Čtvrtek 23.3. Někdy včera se vrátil „Mutiára" do Juáry, takže nám možná vyjde naše přání, dostat se do Mersingu přímou lodí v pondělí, případně v neděli. Jeho velká loď tady sice není, ale do Mersingu plují i jiné. Dnes odpoledne za ním chceme zajít do krámu a večer půjdeme do jeho hospody na večeři. Byl jsem dneska šnorchlovat v žraločím území, ale žádného „sharka" jsem neviděl. Pozoroval jsem ale docela velkou mantu, měla rozpětí tak asi 1,5 m, byla ze shora černá s bílými puntíky a měla dlouhý, nejméně 3 metrový ocas. Pomalu ohlodávala mořské dno mezi korály a vůbec se nesnažila přede mnou utéct. Kolem ní bylo spousta menších a malých rybek, které čekaly na drobky, které se kolem ní vířily. Počasí je stále nádherné, zatím vůbec nemá snahu se kazit, i když měsíc jde dolů. Každý den přichází nyní do Juáry velmi mnoho pěších trevlů, kteří při svém návratu naplňují Seabus do Tekeku. Včera vezl „náš" Seabus 18 lidiček a dnes jich bylo tolik, že se na jeden nevešli a tak musel jet ještě jeden. Přitom už ve dvě hodiny odjížděl mimořádný spoj. Docházejí nám mazadla na naše vyrážky, počítáme s tím, že je dokoupíme v Mersingu. Odpoledne se nám podařilo zastihnout „Mutiáru" a domluvit se s ním na transfer. Uskuteční se v pondělí 27.3. v 8:30 ráno a budeme platit dohromady 100 Ringitů. Loď pluje do Mersingu 4 hodiny, taže krátce po poledni bychom tam měli být. Pátek 24.3. Juára se nám strašně moc líbí, a i přes zdejší písečné blechy by jsme se sem někdy ještě klidně vrátili. Je tady pouze počasní problém, tady je možno být pouze konec zimy - březen, konec února je ještě velmi rizikový. I březen není úplně sichr, někdy se monzun může zdržet až do května. Včera se u nás ubytovala jakási americká trevlyně, ale ráno hned odešla, takže jsme s ní promluvili pouze několik zdvořilostních frází. Jarka se věnuje malému opičákovi Garymu, který jí už několikrát pochcal, takže neustále pere a suší. Sobota 25.3. Po ránu krátce, ale vydatně zapršelo a potom bylo až do večera, kdy se začaly honit mraky, krásně. Také dnes začal na Juáře opravdu velikým tempem stavební ruch. Kubové se zbláznili a po několika měsících nečinnosti se rozjeli s betonáží budoucí odbavovací haly. Dělali dlouho do večera při umělém osvětlení. Neděle 26.3. V noci byl silný déšť a také silný vítr. Po ránu se na chvíli ukázalo dokonce sluníčko, ale poměrně brzo si to rozmyslelo a začalo pršet. Napřed jenom tak aby se neřeklo, ale postupem času nabíral slejvák grády. Také bylo celý den zataženo. Juára se s námi poslední den nijak nemazlí. Mutiára nám potvrdil, že naše loď pluje podle plánu, a že pojedeme sami. Nikoho dalšího nesehnal. Pojedeme jednou z větších lodiček s černou zádí, která také jezdívá jako Seabus. Byli bychom rádi, kdyby nám zítra na odjezd nepršelo. Odpoledne už máme skoro všechno zbaleno a jsme zalezlí v boudičce, neboť venku s přestávkami stále prší. Také začalo být větší vlhko. Pondělí 27.3. Přes noc se počasí umoudřilo, jako by vyslyšelo naše prosby. Už před osmou hodinou začalo pražit sluníčko. Rozloučili jsme se s Kubama - majitelema a vydali se po pláži na pier. Byl odliv, takže se nám šlo dobře a díky tomu, že byl písek mokrý od deště, tak na nás ani nešli jinak vždy agresivní písečné blechy. Loď přijela k pieru až něco po půl deváté a začali se trousit spolucestující trevři a Kubové. Odjela s námi velká skupina trevlů, kteří byly ubytováni na několik nocí u Savleho na jižním konci Juary. Nakonec s námi jel i sám „Mutiára" a také jeho lednice do opravy. Moře bylo dost rozvlněné, když jsme vyjeli s krytu naší zátoky tak to pěkně houpalo. U majáku na jižním konci Tiomanu se s námi krásně rozloučila dosti početná skupina delfínů. Doprovázeli naší loď asi 5 až 10 minut a vesele poskakovali okolo nás. Tak velikou skupinu jsme ještě nikdy neviděli. Byly to vlastně druzí delfíni, které jsme v moři viděli, ti první byly na Kubě. Po čtyřech hodinách jsme přistáli u pieru v Mersingu. Taxík tam nebyl, takže jsme hodili bágly na záda a odpochodovali do hotelu Embasy. Ubytovali jsme se, pokoj jsme dostali ve třetím patře (bez výtahu) a šli jsme se najíst. Potom jsme si vzali letenky a vydali se hledat cestovku na reconfirmaci. Ta byla tentokrát velmi drahá - RM 15 za jednu letenku, a to se to dělo tak, že madam vytočila číslo British Airways a podala mi sluchátko. Po delším anglickém koktání se mi podařilo zjistit, že je to v pořádku, včetně přípoje do Prahy, a že odlétáme v Singapuru z terminálu 1. Jsou tam totiž dva, a jsou dost daleko od sebe. No a za to jak jsem se zapotil u telefonu, jsem musel zaplatit ještě 30 Ringitů. Autobus jede do Singapuru jenom jeden denně, odjíždí ve 12,30 od terminálu u pieru. Jízdenka stojí 11,50 Ringitů a cesta by měla trvat necelé čtyři hodiny. Bohužel se nám nepodařilo zjistit, kam bus v Singapuru přijíždí. Madam v cestovce říkala, že na Beach Road, popřela dojezd na Lavender bus terminal. Naopak Kuba, který nám jízdenku prodával, tvrdil, že přijíždí na Lavender. Takže se podíváme do chytré knihy na ubytování jak v blízkosti Lavender, to už máme vypsané, tak na možnosti v okolí Beach Road. Po zakoupení jízdenek jsme se šli ochladit do hotelu - máme zase jednou pokoj s klimatizací - za RM 40. Zapojil jsem notebook a napsal tyto řádky a večer, případně zítra se pokusím je odeslat. Myslím si ale, že to nebude jednoduché, protože ten můj provider v Praze tam něco určitě vyvádí, takže to neodejde. Jsem zvědav, zda-li alespoň poštu přijmeme. No ale teď už je to jedno, za čtyři dni už budeme doma. Ještě na nás ale čeká Singapur Majlovna sice fungovala dobře, ale provider, respektive Eprostor nefunguje vůbec. Když jsem se k němu připojil, tak mi oznámil, že z důvodu předělávání systému plateb je celý emarket 27 a 28. 3. Mimo provoz. No a já se do mojí schránky, ať už na příjem, či na odeslání pošty neumím dostat jinak, než přes něj. Musím se dostat na základní schránku, odtud zakliknout poštu a tím se dostanu k tomu, že mohu majlovat. Jinak nemůžu nic. Musel bych si vytvořit nějaký účet u Hotmajlu, či něčeho jiného a odtud odeslat poštu, ale přijmout bych nemohl stejně nic, takže to nechám až na Prahu. Potom jsme ještě chvíli bloumali po městě. Nemůžeme přijít na zdejší systém - stále nacházíme spoustu zavřených krámů. Je jedno zdali jdeme nakupovat odpoledne, dopoledne, nebo večer. Pár krámů je otevřených a hodně zavřených. Po ochotných prodavačích si tady můžeme nechat tak akorát zdát. Jeli nějaký sebemenší problém, tak prostě nic nemají a nerozumějí. Silně to připomíná bolševika, jenom toho zboží je mnohem větší výběr, než byl kdysi v Tuzexu. Je tady silný rozdíl mezi Malajci a Číňany. Na obědě jsme byli v Malajské restauraci a dostali jsme sice docela dobré nudle, ale rozlité kafe, teplou vodu k pití a žádnou sklenici. Dorty nám přinesli zabalené v igelitu na upatlaném talíři. Večer jsme zašli k Číňanům a ejhle - vodu než nám donesli, tak se optali chceme-li studenou a přinesli pak opravdu studenou a k ní samozřejmě čisté sklenice. Jídlo bylo výborné a hezky upravené, pinglové ochotní. Zkrátka Malajci vědí, že když bude nejhůře Bhumiputra pomůže. A spoléhají se na to. Jedině tato skutečnost dokáže vysvětlit neochotu v obchodech, naprostou laxnost obyvatel malajského původu. Číňani jsou zkrátka úplně jiní. S Indama jsme přišli do styku poměrně málo, těžko se k tomu vyjadřovat, ale s toho mála se mi jeví mnohoznačná třeba taková skutečnost, že Číňani, pakliže zaměstnávají nečíňany, dávají přednost Indům před Malajcema. Také jsme zkoumali proč se o Číňanech říká, že jsou žlutí, Nám se jeví bílý, a to tak, že mnohem bělejší než běloši, a to samozřejmě neberu naší barvu standardní, ale porovnávám s bělochy čerstvě přišedšími. Možná, že kvůli této bělobě, která není vůbec do růžova jako u nás, si vysloužili kdysi od prvních Evropanů přívlastek „žluté plemeno". Úterý 28.3. Ráno jsme si vyzkoušeli nový vařík, který se nám podařilo včera večer koupit tím, že jsme si v něm uvařili kafe. Fungoval dobře. Venku prší. Napřed silně a potom takový ten permanentní drobný déšť. Uvidíme jak dlouho nám vydrží. Vydržel s přestávkami skoro celý den. Přesto jsme se během těchto přestávek stačili trochu projít po okolí. Došli jsme na kopec nad město, na němž stojí docela mohutná mešita. Je to evidentně nová, převážně betonová stavba. Dovnitř jsme mohli pouze nakouknout, protože jsme se nelíbili místním strážcům. Měli jsme oba pouze šortky a Jarka dokonce jenom tílko, což je v muslimské zemi velmi nedostatečný oděv i v méně náročných prostředích, než je mešita. Od mešity byl překrásný výhled na moře, na němž se v dálce matně rýsovaly mohutné obrysy Tiomanu. Je odtud vzdálen vzdušnou čarou něco málo přes 50 km a vidět je málokdy. Když jsme k němu jeli, poprvé se nám objevil až asi po 20 km, naopak, když jsme se vraceli, byl vidět dokonale, pouze vrcholky byly schovány v mracích. Od mešity jsme sešli velkým obloukem kolem místní nemocnice na pobřeží, a podél něho šli až k pieru, u něhož je i busterminál, ze kterého budeme zítra odjíždět do Singapuru. Stačili jsme jen tak, tak dorazit do hotelu, aby jsme stihli vysílání radia Praha. Po posunutí času u nás posunuli vysílací čas o půl hodiny, takže relace je nyní od 19 do 19,30 hod. Měli jsme perfektní příjem. Vzhledem k tomu, že jsme vlastně v dokonale odstíněné železobetonové kleci je to obdivuhodné. Využíváme totiž efektu zesílení anténního výkonu elektrickým vedením, ke kterému různě přikládám anténu radia pod různými úhly. Výsledek je více než perfektní. Bez tohoto opatření nechytneme naše radio vlastně vůbec. Je to slabý vysilač. Deutsche Welle, nebo BBC chytáme bez takovýchto vymyšleností běžně prakticky kdykoliv. Po radiu, kde jsme se dozvěděli mimo jiné, že Motejl, který vyhrožoval demisí si to rozmyslel a neodejde, jsme zašli k našim favorizovaným Číňanům na večeři. Dali jsme si tentokrát chobotnicové hody - jednou na chilli, jednou s oyster soucem a navrch jako moučník obalované, „diep fried". K tomu kopec rýže a platili jsme i s pitím 24 Ringity. O tom si budeme muset nechat teď zase delší dobu už jenom zdát. Po večeři ještě malá procházka nočním Mersingem a vyjímečně ne do boudičky, ale do hotelu. Středa 29.3. Počasí vypadá podobně jako bylo včera, udělali jsme si kávu, dojídáme manga, balíme a jdeme naposledy k „našim" Číňanům na snídani. Dá-li se to tak nazvat, je totiž už silně po desáté. Po snídani si ještě zajdeme na „chickena" a děláme poslední kolečko po Mersingu. Během dopoledne se zmirňuje déšť, takže na autobus vyrážíme krátce před dvanáctou a téměř za sucha. Bus odjíždí malinko později, čekal ještě na nějaké trevly, kteří právě přijížděli lodí z Tiomanu a měli reservované jízdenky na autobus. Cesta do Singapuru proběhla dobře, tentokrát jsme jeli po serpentýnách skoro celou cestu, až těsně před Johor Bharu začala dálnice a také zácpa (dopravní). Napřed jsme zastavili v Johoru na autobusovém nádraží, kde vystoupili lokální cestující a potom už jsme přijeli ke hrázi „causeway", na které je dálnice a železniční trať, a která v délce něco přes kilometr spojuje Malajský poloostrov se Singapurem. Byla vybudovaná už za Angličanů, někdy ve dvacátých letech a slouží do dneška. Autobus zastavil na Malajsijské straně, všichni museli vystoupit a vzít si všechny věci sebou, o nějakých vozíčcích jsme si mohlo nechat tak akorát zdát. A tak všechno pěkně na záda a mašírovat. Nebyl tam náhodou žádný „alternativní cestovatel" z obřími kufry, takže to proběhlo bez problémů. Odevzdali jsme vyplněné „Embarcation card", které jsme měli ještě z Thajska ze vstupu do Malajsie a dostali jsme výstupní razítko. Potom jsme došli k autobusu, který přejel tuto část hranice prázdný a čekal na nás. Tato pěší tůra, kterou je nutno absolvovat „s plnou polní" činí dobrých 300 m, spíš o něco více. Potom, až se všichni opět sešli v autobusu jsme vyrazili a přejeli průliv oddělující ostrov od pevniny. Na druhé straně nás čekalo totéž v modrém. Všichni ven, všechno ven a úporným pochodem na celní a pasovou prohlídku. U pasů jsme to zasekli, protože úřednice, která nás odbavovala neznala naší vlast a musela se dlouze informovat u kolegů. Nakonec objevila Československo a vzala nás na milost, stejně ale ještě na pochybách o naší státní existenci. Tím jsme mysleli, že to končí, ale kdeže loňské sněhy jsou - přišla totiž „Security", bezpečnostní kontrola, jako na letišti, jenže daleko důkladnější. Všechny věci do roentgenu a sami do detektoru. Můj baťoh se jim nelíbil a chtěli po mně vysvětlení proč mám takový obrovský nůž a musel jsem rozbalit batoh a vyndat jej. Když byl venku seběhli se všichni tamní „Pinckertoni" a začali si ho prohlížet a diskutovat mezi sebou. Potom se mi ptali co s tím nožem dělám a vůbec mi nechtěli věřit, že ho nemám k tomu abych splnil příkaz Mafie a někoho odkrouhnul, ale na otevírání kokosových ořechů a jiných plodů. Prostě v Singapuru je zakázáno míti takovouto nebezpečnou zbraň a nakonec, když jsme je přesvědčili nejdříve o tom, že opravdu máme letenky na další den, že je nebudeme tou hroznou zbraní ohrožovat dlouho, tak se rozhodli nás propustit, ale museli jsme slíbit, že nůž necháme v hotelu, ve kterém budeme bydlet a nebudeme ho nosit sebou po městě. To nebylo tak těžké, kokosů tam stejně moc neroste, a za jejich utržení je jistě tak veliká pokuta, že bych se o to stejně asi ani nepokoušel. Potom ještě nezbytné pochodové cvičení k autobusu a už jsme byli v posledním státě naší letošní zimní cesty v Singapuru. SINGAPUR Znamená vlastně „Lví město". Jedná se o velmi starý omyl, kterého se dopustil ve 14 století Sumatránský princ, který použil toto spojení v záměně tygra za lva, čímž vzniklo chybné jméno v Sanskrtu - Singa Pura, které ale přežilo věky. Tomuto jménu, ovšem ve spojení s tím správným zvířetem, dělal opravdu dlouho čest, neboť ještě v roce 1860 zde zemřelo více než 200 lidí v důsledku útoku tygra. Státní britská zpráva vypsala odměnu za usmrcené zvíře a byl založen klub lovců tygrů. V důsledku zakládání plantáží ubývalo tygrům prostoru a jejich počet rapidně klesal. V roce 1890 zabil naposled tygr na území Singapuru člověka a poslední zdejší tygr byl zastřelen v roce 1904. První zmínky o tomto území jsou z roku 1365 v Jawanské „Nagarakretagama", kde je o něm psáno jako o „Temaseku", neboli mořském městu. Ve třetím století zde ještě asi žádné město nebylo, neboť Číňané uvádějí v té době „Pu-luo-chung" - ostrov na konci poloostrova. Asi uprostřed ostrova je jeho nejvyšší bod - 177 m vysoký Bukit Timah, který byl roku 1883 prohlášen přírodní reservací a byla tam zachována na území 60 ha původní vegetace. Tady je možno se po asfaltovaných chodnících procházet „džungli". Dva lidé jsou spjati se Singapurem - Stanford Rafles a Lee Kuan Yew. První z nich byl typický představitel britské koloniální moci a „má na svědomí" založení Singapuru v roce 1819, kdy zde bylo pouze pirátské „hnízdo". Chtěl konkurovat Holanďanům a pokusit se kontrolovat Malackou úžinu, což se mu perfektně povedlo. Po vybudování Sueského průplavu se ze Singapuru stala opravdová mezinárodní křižovatka mezi východem a západem. Po něm je nazván světoznámý hotel a mnoho míst v centru města. Druhý z mužů, tak zvaný „Straits-born Chinese" (Číňani narození podél malacké a Singapurské úžiny) již ve třetí generaci, který vystudoval práva v Cambridgi, se postavil v roce 1959 do čela města a krátce na to už i čerstvého samostatného státu a od roku 1965, pár let po získání samostatnosti stál v jeho čele až do roku 1990, kdy uvolnil místo svému mladšímu zástupci Goh Chok Tongovi. Lee byl ve svých začátcích nejmladším premiérem a postupně se stal nejdéle úřadujícím leadrem strany - 39 let. 80% s 3,6 milionů obyvatel (1996) Singapuru jsou vlastníky svých bytů. Nejvíce je zde Číňanů, 77%. Malajci jsou na druhém místě se 14 %, Indové se 7% na třetím a ostatní rasy tvoří pouze necelá 2%. Úřední řečí je Angličtina, ale jí naroveň jsou postaveny - Mandarin (druh Čínštiny), Malajština a Tamilština (Indický jazyk z jihovýchodní Indie, stát Tamil Nadu) Singapur je vlastně země zákazů a příkazů, ale hlavně pokut. Na samotných zákazech a příkazech nic není, ty jsou snad všude. Tady však byly dotaženy do konce systémem pro peněženku opravdu bolestivých pokut. Možná právě v tom tkví velká část úspěchu Singapuru. Lidi totiž dodržují pravidla. Ne proto, že by byli nějak zvlášť charakterní nebo bohabojní, ale protože se prostě bojí o svoje prachy. Zdálo by se, že v Singapuru nalezli způsob jak na to. Na první pohled možná ano. Na druhý pohled člověk uvidí, jak jsou tady lidi omezovaní nejen ze strany vlády, ale i ze strany zaměstnavatelů. Jak vláda tak zaměstnavatel si totiž myslí, že jsou chytřejší a musí lidi vodit za ručičku a případně je přes ní pleskat, když se zrovna nechovají správně. Zatím to funguje a je to jen voda na mlýn řečem singapurských politiků, kteří tvrdí, že demokracie, ten evropský výmysl, se pro Asii nehodí. Tady na lidi prý platí jedině sankce, sankce a zase sankce. Lidi si nestěžují, protože se mají celkem dobře. No, je to složitý a radši to nechám sociologům, ať se v tom pošťourají. O Singapuru jsem začal trochu negativisticky, tak teď to musím zase trochu napravit a přidat slunce do jeho obrazu. Díky docela chytré politice je Singapur nejen město plné zeleně, ale i město téměř bez dopravních kalamit a relativně bez smogu. Zase ale jen díky omezování. Každý, kdo chce jet do tzv. CBD (Central Business District) - centra Singapuru, musí totiž zaplatit zvláštní poplatek. To si samozřejmě většina lidí rozmyslí a raději jede metrem nebo autobusem. Už si skoro začínám myslet, že opravdu jediný možný způsob, jak lidi "naučit" chovat se ohleduplně je, když se jim bude švihat bičem nad hlavou. Ekonomický boom Singapuru začal před třiceti lety. V té době se začalo všechno bourat a stavět nové a nové budovy a komplexy. Před deseti lety se Singapur podíval zpátky a zjistil, že si sám postupně ničí svoji minulou kulturu. Proto místa, která tak rychle "předělal" na moderní, teď zase upravuje do "skoro" původní podoby. Novotou proto září jak Čínská čtvrť Chinatown, tak indická Little India. Domy a celé ulice jsou budovány podle původní podoby a výsledek je docela dobrý (škoda, že nemůžeme porovnat s minulostí). Aby toho nebylo dost, snaží se Singapurci vybudovat i něco nového, co by nejen mohli ukazovat turistům, ale co by zároveň sloužilo k pobavení a poučení. Tak byl třeba ostrov Sentosa přebudován na zábavní park, kde si jak parchanti, tak i jejich rodiče přijdou na své. Na východě singapurského ostrova bylo zase postaveno Tang Dynasty City (zobrazující život v čínském městě před tisíci lety), Singapoore Science Centre (vysvětlující zajímavě a opravdu poutavě základy vědy - včetně nekonečných možností vyzkoušet si to v praxi), park Haw Par Villa (barevný zábavní park vysvětlující čínskou mytologii) a další. Ale abychom nevzbudili dojem, že Singapur je jen umělé město. Samozřejmě že je jak čínské, tak malajské a indické (tři nejpočetnější kultury). Tradice žijí a člověk se s nimi setkává na každém kroku. Stojí tu vedle sebe muslimská mešita a hinduistický chrám. Člověk slyší z jednoho rohu mandarínskou čínštinu a z druhého zase tamilštinu (jazyk z jihu Indie). Na ulici vidí živě diskutovat Inda s Malajcem. Fascinující je, že jsme zde nezaregistrovali žádné rasové napětí, které by se zde dalo při tak rozličné struktuře obyvatel určitě očekávat. Možná tady nějaké je, je jen potlačené tou všudypřítomnou hrozbou sankcí. Možná tady ale žádné opravdu není. Singapur má rozlohu 646 km2, což je o 27% více než Praha, a nebo 80% Hamburgu. Je situován podél P R V N Í rovnoběžky, pouhých 96 km na sever od rovníku, od severu k jihu má 42 km a od východu k západu 23. Jeho obvod tvoří 150 km pobřeží Je v něm po Houstnu a Roterdamu třetí největší ropné zpracovatelské centrum na světě. Zpracovává se zde ropa z okolních nalezišť v Indonésii a v Malajsii a dováží se sem také z blízkého východu. Hotové produkty jsou exportovány především do Japonska a jižní Asie. 36% obyvatelstva pracuje v průmyslu, 41% v obchodě a ve službách, 8% ve státní a veřejné správě a pouze 0,2% v zemědělství a rybářství. V roce 1993 přijelo do ostrovního státu 6 milionů turistů, z toho 1/3 z Indonésie a z Malajsie. Po Japonsku a Hong Kongu má Singapur třetí nejvyšší životní úroveň v Asii a je pátým největším a nejvýznamnějším finančním centrem světa. Před ním jsou pouze Londýn, New York, Tokyo a Hong Kong. Naopak za ním zaostává takový Frankfurt, Paříž, Bangkok i Zurych. My bychom měli přijet autobusem z Mersingu na bus therminal „Lavender", ležící v centru Singapuru. Plánujeme naše ubytování v okolí tohoto autobusového nádraží. Máme tam typy na 3 hotely. Všechny se nacházejí v jedné ulici - Jalan Besar. Terminál by měl být na křižovatce Foch Road a Lavender Street. Hotely se jmenují Palace, Kam Leng a International. Další možnost, která začíná být stále reálnější je, že náš autobus přijede někam do okolí Beach Road, kde jsou k disposici také nějaké hotely. Zde je stanice metra Bugis a přestupní City Hall. Poblíž je také stanice metra Lavender, která je vzdálena tři stanice od Raffles Place. Opačným směrem vede směrem na letiště, ale ještě se nám nepodařilo zjistit, zdali až tam metro jede. Podle mapy, na které bohužel letiště není, je jeho trasa nedaleko, poslední vyobrazená stanice (daný výsek) je Bedok, odkud (zase podle jiné mapy, na které je sice letiště, ale není metro) to není na letiště moc daleko a trať pokračuje až na okraj mapy, za kterým je někde letiště Changi. „Chytrá kniha" mluví vždy ve spojitosti s přepravou z letiště o autobusu, což mě mate. Kniha má ale své informace minimálně 5 let staré. A za takovou dobu stačili už i naši ne zrovna moc pilní metrostavěči prodloužit metro v Praze! Singapurští metrostavěči jsou sice velmi rychlí, ale na letiště se dostanou až v roce 2001, jak jsem se dočetl v nové publikaci Lonely Planet z 99 roku. Předběhli jsme je o rok a musíme se tudíž na letiště dostat autobusem, kterých tam jezdí několik. Možná, že ale nakonec pojedeme taxíkem. Pokračování deníku: Singapur nás přivítal deštěm a opravdu nečekanou spoustou zeleně a to krásně upravené. Po bezvadných komunikacích jsme dojeli až do centra, poznal jsem některé ulice, které jsme znali pouze z mapy města a dojeli jsme na Lavender busterminal. Tam jsme vystoupili, rozložili mapy a začali se zorientovávat. Mezitím přestalo pršet a dokonce se ukázalo sluníčko. Studiem plánů města jsme došli k přesvědčení, že poměrně nedaleko je ulice Jalan Besar, ve které je několik hotelů. Za chvíli jsme k ní skutečně došli, a hned na jejím začátku byl menší solidně vyhlížející hotýlek „Cactus". Zašli jsme tam, líbil se nám a cena nám také nevyrazila dech - 55 SD. Nakonec jsme byli ochotni zaplatit i dalších 40 dolarů za to, že si pokoj budeme moct nechat místo do 12 hodin, až do večera do 19. Dali jsme si na pokoj věci, zapnuli klimatizaci, vykoupali se a pustili si televizi, to všechno bylo v ceně, včetně teplé vody a výtahu. Na pokoji jsme měli rychlovarnou konvici, dva hrníčky na kávu s podšálky a lžičkami a dvěma sáčky instantního čaje (ten byl sice strašný, ale darovanému koni na zuby nekoukej). Osvěženi jsme se vydali do města. Vexlírny v bankách už byly zavřené, takže jsme byli personálem posláni k „Money changerovi" u obchodního centra „Mustafa", ve spodní části Jalan Besar. Tam jsme bez problémů vyměnili v rekordním tempu malajské Ringity v kurzu 1:0,445 za Singapurské dolary. Potom jsme nakoukli do různých obchodů, abychom se mohli zorientovat cenově. Bylo to mnohem méně, než kolik jsme počítali, ne že by to bylo vyloženě výhodné, ale není to nijak předražené, a jídlo se tady dá pořídit velmi dobré a za ceny víc než rozumné. Výborné fritované nudle s prawny, veliká porce za 3 dolary. Voda 1,5 l v krámě za 1,5 dolaru, v restauraci 2 až 3. Potom už jsme se vrátili do hotelu, vzali si sebou buchtičky a udělali jsme si k nim kafíčka. Já jsem zkusil tu instantní kávu, ale hrůza. Večer jsme sledovali různé programy Singapurské televize, na jednom z nich dávali jakýsi nesmyslný díl Akta X. Klimatizace nám dělala strašnou zimu, ale na štěstí jsme měli v ceně také deku, kterou jsme tedy plně využili. V australském letadle bude určitě mnohem chladněji, máme to tedy jako trénink. Čtvrtek 30.3. Ráno jsme vypnuli klimatizaci a otevřeli okno a hned bylo zase příjemněji a pomalu jsme roztávali. Po kávě jsme se vydali do „světa". Napřed na stanici metra - MRT Lavender. Nebylo to moc daleko, ale měli jsme špatnou mapu, a tak jsme trochu bloudili. Nakonec jsme se ale strefili a začali objevovat složitosti systému. Dozvěděli jsme se, že předplatní lístky, kvůli kterým jsme sem vlastně šli tady sice prodávají, ale až od 12 hodin. Takže za normální jízdné, 70 centů, na tři stanice, jsme se dostali o stanici dále - Bugis. Kde měla být prodejna jízdenek otevřena již nyní. Byla. Koupili jsme turistický „Day Ticket" za 10 dolarů, platící na 12 jízd kamkoli a čímkoli, 24 hodin od vydání. Hned jsme ho použili a fungoval bezchybně. Dojeli jsme na Orcard Road v nejcentrovatějším centru Singapuru a koukali jsme s otevřenými pusami - všude totiž bylo spousty nádherné udržované zeleně. Město ani na okamžik nepůsobí jako betonová džungle, je naopak velmi příjemné a není tady ani to odporné lepivé vedro, které bylo v Mersingu. Navíc ve všech budovách je zima, v dopravních prostředcích také. Všude je naprostá čistota, lidé jsou ochotní a většinou i docela příjemní. Pobíhali jsme po obchodech, Sentozu jsme zavrhli a prohlásili jí za Disneyland. Podívali jsme se ještě na několik míst, nakonec jsme si dali jídlo přímo na Orchard Road. Bylo výborné a vůbec ne drahé - zaplatili jsme za dvě solidní porce 7 dolarů. Potom opět metro a poslední procházka po spodní části „naší" ulice - Jalan Besar. Koupili jsme si také zipové „trevlerské kalhoty", kterým se dají odpínat na dvakrát nohavice za 55 dolarů a nakonec jsme koupili něco k snědku do Londýna, abychom byli připraveni na nedostatek potravin při letu s Australskou společností Qantas. Na večer jsme si objednali taxi na 7,30 k hotelu a tím jsme vyřešili transfer na letiště. Taxík předjel přesně podle objednávky a počítal cestu včetně přistavení necelých 17 SD, což je velmi solidní cena. Letiště bylo, opět jak jinak - perfektní. Čekání nám uteklo velmi rychle, také díky tomu, že jsme se setkali s Benešem, který strávil v Singapuru více než týden, a tak jsme si navzájem vyprávěli zážitky. Nakonec jedno příjemné překvapení - neplatili jsme žádnou odletovou taxu, buďto na ní zapomněli, nebo jsme jí měli už uhrazenou s letenkami. Australané tentokrát trochu víc přiložili, takže se žádná zima nekonala a krmili nás také dostatečně. Náš připravený „lunch packett" jsme tudíž vůbec nerozbalili. Letadlo odlétalo oproti plánu později, což jsme uvítali, neboť nám to o dvě hodiny zkrátilo čekání v Londýně. Zákonem schválnosti jsme přelétali Vltavu téměř nad naším domem, což se nám stává málokdy, ale neměli jsme samozřejmě kameru a seděli jsme ještě ke všemu na prostřední sedačce bez možnosti výhledu. To bylo už v době, kdy letadlo jde na přistání a my byli připoutáni. Na Ruzyni na nás čekala Olga, která nám přivezla teplé bundy, ale moc zima už naštěstí nabyla. No a tím definitivně skončila naše zimní dovolená 99-2000, Thajsko - Malajsie. Nám se pobyt moc líbil a na kolik nás přišel to je rozepsáno o něco doleji. Na závěr jsem vypracoval takovou tabulku, která roztřiďuje a vyčísluje naše náklady s touto cestou spojené. Řekl bych, že jsou velmi nízké, i když připouštím, že existuje spousta trevlů, kterým by se mohli zdát přímo přemrštěné. Jsou roztříděny na výdaje za dopravu, k nimž jsou přidány také vstupy a poplatky, dále na ubytování, extra jsou letenky, víza a poslední kategorií je zbytek, jídlo, nápoje, cigarety, majly, pohledy atd. Věci, které jsme si koupili sebou domů v tomto přehledu započítány nejsou. Takže tedy jsme sebou vezli nějaké valuty, USD a trochu DM, platební karty, Visa a Master Card. Letenky a Thajská víza jsme pořídili doma za České Koruny. N Á K L A D Y Kč USD Celkem 145152,00 3965,902 doprava a program 12235,00 334,29 ubytování 31967,00 873,415 letenky 50000,00 1366,12 strava a pobyt 49750,00 1359,29 víza 1200,00 32,787 Na další stránce je podrobný rozpis těchto výdajů. V prvním sloupci jsou výdaje za „program", to je doprava, vstupy a nejrůznější poplatky, přičemž je uvedena cena v Amerických Dolarech a v Thajských Bathech. V druhém sloupci jsou pouze výdaje za ubytování. Přepočet USD / THB je 1 : 38. Ceny v THB jsou výchozí, použil jsem je pro jednoduchost, v Malajsii jsem počítal místo 1 Ringitu 10 Bathů a v Singapuru namísto 1 Singapurského Dolaru 20 Bathů. Dá se říci, že tento kurs je, popřípadě byl v době našeho pobytu docela přesný. S toho vyplývá, že výdaje za „stravu a pobyt" jsou vypočítány odečtem známých výdajů od celkových nákladů. tabulka byla vytvořena v Excelu, ale tady nějak zlobí - omlouvám se ale neumím to. D O P R A V A USD THB U B Y T O V Á N Í USD THB Taxi Phuket 11,84 450 Holiday Inn 36,84 1400 minibus + loď Ko Lanta 26,32 1000 B+B 15,78 600 taxi Long Beach-Riviera 2,11 80 Riviera 22x 150 86,84 3300 svezení se při průzkumu 0,53 20 Riviera 1x 350 9,21 350 Motorka 6,58 250 Kantieng 22x 250 144,73 5500 pokuta 39,47 1500 Kantieng 41x 250 269,73 10250 Saladán 1,84 70 Satun 3,68 140 prodloužení víz 26,32 1000 Tanjong Motel RM 50x8 105,26 4000 Krabi + zpět 17,89 680 KL Turist Inn 14,47 550 taxi Kantieng 1,58 60 Mersing Embassy 10,52 400 taxi Saladán + zpět 1,05 40 Tioman Juara RiverView12x 33 105,26 4000 taxi Saladán 1,84 70 Mersing Embassy 2 noci 21,05 800 minibus Trang 8,95 340 Singapoore Cactus 50,00 1900 minibus Satun 10,53 400 Loď Langkawi 12,11 460 Taxi Tamarlan Pier 1,71 65 Departure tax 0,53 20 M A L A Y taxi Pantai Cenang 3,68 140 Pant.Cenang - KL 28,42 1080 KL - Mersing 8,68 330 vstupné na věž 4,74 180 taxi Mersing hotel 1,32 50 Loď Tioman 13,16 500 taxi pier 1,32 50 Speed boat Juara 26,32 1000 charter výlet Mukut, Asah 14,47 550 loď Juara - Mersing 26,32 1000 bus Singapoore 6,05 230 Rekonfirmace letenek 7,89 300 MHD Singapur 0,74 28 Daypass Singapur MHD 10,53 400 Taxi letiště 9,47 360 C E L K E M 334,29 12703 873,42 33190 KONEC

---