Plk 123

Včera večer do proužku cigarety

mi hvězdy z nebe vyprávěli

o mém neštěstí a o samotě mojí duše,

až jsem to nevydržel

a utekl jsem před sebou.

Dlouho jsem běžel,

nevím kam,

až jsem pod svýma nohama

uviděl okraj rokle, z které táhl chlad.

Stejný chlad, jako z těch hvězd.

V hlavě zavládla panika

a tak jsem do toho chladu skočil.

Chvíli jsem padal

a pak jsem se začal ptát svojí duše,

jestli je opavdu tak sama.

Řekla, a vpravdě mě to překvapilo,

že hvězdy měli pravdu.

Popadl mě zármutek,

tak velký zármutek z mé vlastní duše,

že jsem se už nemohl dočkat dna té rokle.

A nemusel jsem dlouho čekat.

Teď už nejsem zmatený.

Ani zarmoucený.