Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Celý den pršelo a k večeru déšť ještě zhoustl. V Nagasaki proto vládl nevídaný klid. Zář světel neonů se odrážela v mokré dlažbě a přebíjela krásu hvězd. Světla se podivně vlnila v nových a nových provazcích deště. Pohodu červencového večera kalila probíhající válka a krev stékající na chodník. Když umlkla siréna policejního auta, zavládlo nesnesitelné ticho. Na dlažbě ležela dívka a její krev se velmi rychle mísila s dešťovou vodou. Vytvářela tak nádherné obrazce rozlévající se do obrovské plochy. Bílá ruka svírala neviditelnou naději svého života. Hlavu vrchního vyšetřovatele skrápěly tisíce kapek umírající duše a voda tiše bubnovala na smeknutý klobouk. Hnědý plášť již těžkl vodou a zvednutý límec alespoň trochu chránil holý krk. Jeho kožené boty nasákly mořem krve rozlévající se všude kolem. Vyšetřovatel stál sám ve tmě. Město tmavlo až zůstal jen prostor. A z toho ho vytrhl nezvykle hluboký hlas. „Krev Tvá nejčistší ať označí jméno ďábla. Ten pak vzplane čistotou Tvojí duše a shoří ve vší nestoudnosti a hnusu svých odporných činů. Ty jsi vyvolená, ty jsi světice. Jméno Tvé buď Bohem, tělo Tvé pravdou, krev Tvá nechť vírou jest.“ Na dlažbě klečel muž hledící v dešti na nebe. Krev si roztíral po tvářích, ale pak jeho hlas slábl až umlkl ve tmě policejního vozu.
Nejeli jsme daleko . Měl jsem zavázané oči, ale po několika minutách jízdy jsme zastavili. Pak jen mnoho chodeb a rána do hlavy. Ocitl jsem se v místnosti. Konečně mám volné ruce. Čtyři bílé stěny, jedna pryčna, zářivka chráněná mříží. Nic víc. Žádné okno, žádný vzduch. Nic. Sedl jsem si na postel a seděl. Hlavou mi vířila krása mých činů. Přemítal jsem si ten okamžik stále znovu a znovu. Tu chvíli, kdy se mě dotkla Její krev. Poprvé ve svém životě jsem potkal boha. Znovu mě zaplavovaly vlny štěstí.
Musel jsem spát velmi dlouho. Když mě probudila žízeň, bylo mé tělo již zcela prochladlé. Zářivka na stropě jemně bzučela. Neměl jsem nic k jídlu ani k pití. Počal jsem se modlit. Nevím jak dlouho trvaly mé modlidby. Jediné, co jsem měl na sobě, bylo bílé lněné roucho. Nevěděl jsem, zda je noc či den. Čas tu odměřoval tlukot mého srdce. Bzučení zářivky mi stále silněji pronikalo hlavou. Zkoušel jsem si zacpat uši, ale nepomáhalo to. Jemný zvuk se stále odrážel v hlavě. Pokusil jsem se několikrát doskočit na zářivku a rozbít ji, ale byla příliš vysoko. Poté mě znovu přemohl spánek.
Když jsem se probudil, proudil mi hlavou zvuk zářivky jako stovky vířících bubnů. Snažil jsem se schovat hlavu do dlaní, ale marně. Pokoušel jsem se rozbít zeď. Nejdříve jsem do ní narážel ramenem a pak se o to snažily i mé prsty. Po několika chvílích již byly rozedrány do krve. Pak jsem se probudil. Prsty byly neporušeny. Já byl však zcela zpocený, měl jsem hroznou žízeň a byla mi zima. Samota mě schoulila do kouta na pryčnu. Pokoušel jsem se zakrýt si celým oblečením oči a utéci tak všudypřítomnému světlu. To mě však oslňovalo, i když má hlava byla převázána šatstvem. „Proč mě právě teď opouštíš, bože ?“ Nejtěžší chvíle jsou prý zkouškou víry. Já tu svou právě ztratil. Bůh neexistuje.
Nějakou dobu jsem seděl. pak mou pozornost upoutala rozštíplá část dřevěné pryčny. Ta po několika pokusech povolila a já držel v ruce dřevěný nůž velký jako mé předloktí. Můj mozek se rozhodl velmi rychle. Vrazil jsem si tento nůž do hrudi tam, kde jsem předpokládal srdce. Místností se ozval nelidský výkřik, který ozvěna tisíckrát opakovala stále dokola. Neměl jsem dost síly ani na vlastní smrt. Se zrůdnou grimasou jsem vytahoval hrot, na němž byla jen špička obarvena rudě. Lněné roucho se rychle podvolovalo červené krvi a s ním i mé ruce. Zavrávoral jsem a opřel se o zeď. Stékající krev na ní vytvořila zvláštní obraz. Pak jsem upadl.
Když jsem se probral, bolelo mě celé tělo a rána byla pečlivě obvázána. Zářivka mě oslepovala tak, že jsem musel mít oči přivřené a její hluk se snažil roztříštit mou hlavu zevnitř. Chci zemřít. V té chvíli se vysoko nad městem otevřela pumovnice. Nechci nic jiného než smrt. Bomba nabírala rychlost. Jen smrt. V té chvíli zhasla zářivka a rozhostilo se ticho. To výbuch zničil jeden z generátorů ve středu města. Ten okamžik byl pro mne věčností. Cítil jsem tmu, mohl ji ochutnat. Čas se zastavil. Ochutnával jsem ticho znovu a znovu, laskal černotu všude kolem. Bylo to vysvobození.
„ Pane, úkol byl splněn. 23753 mrtvých, 23752 nešťastných. „ „ Výborně poručíku.“
Písmák