Ráno moudřejší večera

21.9.2003 Farao bar, Jihlava 00.13

Je pár minut po půlnoci včerejšího dne a pár minut před tou mojí. Průvan mlátí dveřma a decibely vybrují adranalinem v mých žilách. Svíčka pomalu dohasíná, svařák chladne úměrně s tím, jak ubívá, a že kočka leze dírou už se asi dnes v noci nedozvím. Z rádia mi vnucujou ploužáky o lásce, kterou nikdo z nás stejně neprožije. Aspoň, že obsluha je tu příjemná.
  Už jen poslední dvě petry čekaj, až je mechanicky proměním na popel. Když je nezapálím, nerozplynou se. Když nezavoláš, tak asi vykouřím poslední zbytky toho, co jsme pyšně nazývali láskou. Za trochu ješitnosti zaplatíme oba víc, než si dokážeme přes svou tvrdohlavost připustit. Víš, že jedna ruka netleská? Jeden ret nelíbá. A jeden je na lásku zatraceně málo. A mohli jsme bejt tři. Žíly mi to netrhá, to víš. A že je to asi chyba, vím zase já. Moct tak vypadnout. Na tejden, na měsíc, na dva,... Nesplnitelný, já vím. A to furt poslouchám, že nejsem schopná realisticky uvažovat. Třeba mám jen na tu realitu trošku jinej pohled? Strašně ráda brečím u filmů. Občas přemýšlím, jestli bych brečela u filmu o svým životě. Asi ne. Je to spíš k smíchu, když dělám úplně něco jinýho než chci a říkám věci, za který bych si nejradši nafackovala.
Svíčka dohasla, víno je dopitý a poslední petra pohřbena v popelníku. Nastává mi půlnoc, lásko. Řekni mi na dobrou noc pohádku O žabce carevně. Nechám si zdát, že jsem Vasilisa Přemoudrá, a že ráno je moudřejší večera.

---