odloučení

Bylo čtvrt na šest. Obloha byla blankytně modrá, bez mráčku a Slunce přívětivě shlíželo na zem. Rtuť teploměru se stále držela na hranici dvaceti stupňů, avšak už jen stěží a z posledních sil. Studený vítr, líně se ploužící městem jako starý toulavý pes, našeptával, že podzim už nedočkavě buší na dveře. Tohle už nebylo to radostné a prosluněné léto, které známe z horkých červencových dnů, tohle léto už pomalu umíralo a ztrácelo sílu.

Alice se podívala na hodinky. Chvíli nepřítomně hypnotizovala tu delší, štíhlejší a očividně rychlejší ručičku, jak se snaží dohonit tu druhou, menší a línější, potom zvedla hlavu a podívala se směrem ke dveřím kavárny. “Nepřichází, je čtvrt na šest a on tu ještě není”, řekla si napůl pro sebe a v jejím hlas nezněly žádné výčitky, vztek ani přehnaný zájem. Jen lhostejnost, téměř hrozivá lhostejnost a smíření s osudem. Zadívala se na lógr své téměř dopité kávy. Černal se na dně malého, roztomilého kávového šálku pastelově fialkové barvy. Rychle, jako by jí ta tmavá barva vyděsila, zvedla oči. Rozhlédla se po kavárně… Jen pár starších lidí sedělo u své pravidelné odpolední kávy. Muž u protějšího stolu byl zahloubán do svých novin, nejspíš zrovna četl o výsledcích letošních voleb, protože se mračil a občas nesouhlasně zamručel. Stará paní v rohu čtvercové místnosti se ládovala zákuskem a co chvíli se podezřívavě rozhlížela, jakoby se o svůj větrník na talířku bála. U pultu s cukrovinkami a jinými pochutinami stála mladá, asi dvacetiletá dívka, měla světlé, obarvené vlasy schované pod cukrářským čepečkem a  přehnaně namalované oči, takže působila dojmem panenky Barbie. Znuděně krabatila čelo, každou chvíli zívla a těšila se, až to bude dnes moci zabalit a jít se konečně bavit.

Alice vzdychla a opět pohlédla na okrouhlý ciferník hodinek. Větší ručička se posunula a nedočkavě se drala dál, zatímco ta menší zůstávala nečinně téměř na stejném místě. Bylo půl šesté. Alice vzhlédla ke dveřím, neočekávala, že by dnes mohl přijít, vždyť tu nebyl ani včera, ani před týdnem.., byl to jen zvyk. Opět se rozhlédla a ve výkladním skle uviděla odraz svého obličeje. Byl rozmazaný a nepříliš zřetelný, ale přesto mohla rozpoznat drobné vějířky vrásek kolem svých oříškově hnědých očí a v jejích havraních vlasech se jako stříbro třpytily šedivé vlasy na skráních. “ No jo, vždyť mi už není pětadvacet,” povzdechla si Alice a jedním hltem dopila zbytek své už skoro vychladlé kávy. Hodiny na protější zdi kavárny ukazovaly šest, takže dvě rivalské ručičky, jedna malá, druhá velká, první rvavá a druhá rozvážná, stály proti sobě jako věční soupeři ve svém nerozhodném souboji. Alice vstala a vydala se k pultu. “Takže jedna káva?” zeptala se slečna u pultu unuděným hlasem, ale odpověď ani nečekala, bylo to každý den stejné. Po dvou letech práce v cukrárně tuto ženu již znala. Stejně jako ostatní lidi, pro které se návštěva této malé kavárny stala každodenním rituálem.

Alice otevřela dveře kavárny a pomalu vyšla do ulice. Slunce již pomalu zalézalo za okolní paneláky a loučilo se měkkým, oranžovým svitem, na obloze se objevily červánky. Byl krásný, romantický večer, takový jaký může být jen když vládne “babí léto”. Lidé s úsměvem spěchali domů za svými rodinami, těšili se na svá pohodlná křesla a na večerní program na nově. Mladé páry se pomalu, ruku v ruce, ploužily ulicemi. Alice míjela park, košaté stromy již začínaly vrhat své stíny a na jedné z laviček uviděla dva. Holku a kluka. Seděli tam v objetí, zamilovaně na sebe hleděli, neříkali však nic. Byli rádi, že mají jeden druhého, že jsou spolu a bylo jim líto kazit tuto krásnou chvíli zbytečnými řečmi.