Přízrak

Kolem dokola bylo ticho a úplná tma. Jen občas spadla nějaká ta hvězda aniž by natropila větší škody.

Ležel v mechu a něco si přál. Vlastně ani nevěděl co a popravdě mu to bylo jedno, protože jako realistu ho meteority prolétávající zemskou atmosférou nemohly rozházet. I proto vysoký zvonivý hlásek ozývající se z hlubin lesa přičítal spíše přicházejícímu spánku než skutečnosti.

Hlas byl blíž a blíž, za chvíli mohl dokonce rozeznat i slova písničky, která mu však nedávala smysl. Najednou se hlas ozval těsně za ním.

“Pojď si hrát!”

Otočil se a uviděl malé děvčátko, které bylo navzdory chladnější noci oblečeno pouze do lehkých šatiček. Ta absurdita ho pobavila. Spíš by měl přemýšlet nad tím, co malé dítě dělá uprostřed noci v lese samotné, než nad tím, co má na sobě. Přesto se zeptal: “Není ti zima?”

Dívenka zavrtěla hlavou a mírně netrpělivě zopakovala své přání: “Pojď si hrát!”

“A na co by sis chtěla hrát?”

“Na honěnou.”

“Opravdu? Ale všude kolem je obrovská tma, neuvidíme se.Víš co, já tě teď odvedu k mamince a na honěnou si zahrajeme až bude den, ano?”

Holčičce se zlostně nakrabatilo čelo a zvláštním úsečným hlasem řekla: “Já nemám maminku, pojď si..”

“Tak tatínka,”přerušil ji.

“Ne!” zablesklo se ji v očích. Zlostí jí zčervenaly tváře a v tlumeném svitu měsíce vypadala tak, že mu běžel mráz po zádech.

“Tak dobře…budeme si hrát….když chceš…”

Dívenka se sladce pousmála a vzala jej za ruku.

“Tak pojď,” vedla ho dál do lesa, “chyť si mě!”

Rozhlížel se kolem dokola, ale po holčičce jako by se slehla zem. Zaposlouchal se do ticha. Z dálky se nesl jasný hlásek, za kterým se vydal. Něco se mu otřelo o rukáv a nespokojeně proneslo: “To není fér, ty se díváš!”

“A jak bych tě mohl najít, kdybych se nedíval?” podivil se.

“Já jsem tě taky neviděla a našla jsem si tě.”

“Ale proč…”

“Sedni si,”přerušila ho ostře.

Raději ji poslechl a nechal si oči zavázat hedvábnou stužkou, kterou měla ve vlasech.

“Tak je to správně,” pochvalovala si, “a teď hledej a najdi.”

Zvedl se ze země a následoval její ledový hlásek. Bloudil lesem, zakopával o kořeny, balvany a společnost mu dělal jen její zvonivý smích.

“Chyť si mě,” ozývalo se z různých částí lesa.

Už měl pocit, že ji má. Cítil dokonce její dech, ale když se po ní natáhl, nahmatal jen vzduch a zřítil se ze skalního převisu.

Když se probral, slunce už bylo vysoko na obloze. Vzpomněl si na zvláštní sen a pousmál se. Taková blbost… Chtěl se zvednout, ale prudká bolest hlavy ho srazila zpět. Šáhnul si na temeno a na ruce mu zůstala krev. Taky paže měl plné odřenin a ran. Začal přemýšlet, kde by k nim přišel, ale v tom vedle sebe v trávě něco uviděl. Nevěřícně zíral na hedvábnou stužku a po zádech mu stékal ledový pot…