Hraje ještě ve spojené Evropě národ? Cítíte se být spíše Čechem nebo Evropanem?

Co to vlastně znamená „cítit se Čechem“? Být na to hrdý? Hrdá můžu být na něco, co se mi povedlo, něco, co jsem dokázala…ale ne na to, že jsem se narodila na určitém území a patřím tedy do jakéhosi národa!

Stejně tak vyznívá další otázka – co si vlastně máme představit pod, tak často skloňovaným, pojmem „češství“? Národnost psaná na občanském průkazu? Jazyk, který nás, Čechy, spojuje? První zmíněné je jen zvláštní uskupení písmen na jakémsi „papíře“…a to druhé lze snadno vyvrátit použitím jiné řeči…třeba v zahraničí. Nebo i mluvením s cizinci – například i v našem rodném městě…

Co si myslíte o národních zvycích? O „národních“ vlastnostech? Které údajně má každý z nás? Já je považuji za poněkud zvrácené. Neuznávám jakoukoli generalizaci. Vždyť už jen každá generace v naší republice vyrůstala v  jiné době, mezi nimiž i absolutní laik musí zpozorovat nepředstavitelné rozdíly! A každý z nás také vyrůstal v různém prostředí, zažil něco jiného…A vše, co nás v životě potká, nás přece více či méně ovlivní…Tak jak tedy můžeme být stejní?!

A bytí Evropanem? Tady snad hledání společných rysů musí být ještě mnohem těžší… Tento kontinent obývá  tolik lidí… neporovnatelně více s přibližně deseti milióny v naší zemičce… A navíc samozřejmě existují fámy typu „čím jižněji, tím bývají lidé otevřenější, a naopak“, které jakékoli sjednocování absolutně vyvrací.

Současně s tímto nadpisem se přímo podbízí téma globalizace. Co na tom, že budeme pít anglický čaj, jíst čínské pokrmy, nosit italské boty, používat japonskou elektroniku?! Každý národ nechť vyrábí to, čím se proslavil, to, co umí. Jen tak se může životní úroveň zvyšovat – a tím nemyslím jen „západní“, vyspělé státy – každý z nás si musí uvědomit, že nelze vykonávat precizně spoustu věcí a že zaměření se na jednu, dvě činnosti nám umožní dosáhnout špičky ve svém oboru…