Marnost lidského bytí ve slunci západu na rohu ulice Hraběte Václava. (DOPIS V. H.)

Jeden ze Sna Sebevrahova

Často tam stál na rohu ulice Ve stínu pouličních lamp Na rohu ulice co Mateřskou školou začíná a hřbitovem končí Jenom tak stál Tiše se díval Zřejmě tak jako já co hledá nevěděl Prostě stál. Jednou je to už dávno? Stala se věc divná ne Nebojte neumřel snad Nebo ano Je jedno kam odešel Zkrátka nestál tam Když jsem zapomněl již I Celé město podivné Jednoho večera zas tam byl Nechtěl nic Od nikoho Znovu jen pohlížel na krásu I hnus Ulice jejího chodníku pár smutných neonů Skříní a skel výkladních I omlácené šedi domů Však něco stalo se lidé Ne tak jako dřív Ptali se Co chce a Možná I pro jejich věčné nechápající vlezlé smrduté proč Ač s otazníkem bez něj či Na tom dnes nesejde pane pelc A možná i pro to proč Prostě prostince odešel S výrazem který byť rád bych Popsati nelze Pomalu odkráčel na druhý Nebo na první ? Konec ulice A slunce umíralo Jako večer každý Ne tento každý byl Jež on už naň neviděl Pomalu tiše zas skomíral rychle dodýchal sám či s ním ať bez něj byl pryč lidé oddychli konečně .

---