Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nedotknutelní

15. 10. 2003
10
0
2244
Autor
Čumák

 

 

 

Toho rána hustě pršelo. Provazce vody bičovaly kamenné dláždění ulic a z lesů, obklopujících město, se kouřilo. Obzor mizel v páře a nebe bylo olověně šedé.
   Zabalil jsem se do svého dlouhého pláště těžkého jak nasáklou vodou, tak blátem, které lemovalo jeho spodní část, stáhl si kápi přes obličej (předtím jsem si ale ulici i průchody pořádně prohlédl) a zamířil k nevelké stavbě, jejíž štít zval všechny poutníky dál. Ačkoli město vypadalo docela mrtvě, vnitřek hospody kypěl životem. Vlna smradu, kouře a hluku do mě udeřila plnou silou, až jsem se musel podržet zárubní zašlých rozvrzaných dveří. Snad jen zázrakem se mi podařilo proklestit si cestu k výčepu a přejít nadávky a sprosťárny, jimiž mě častovali ti, do nichž jsem vrazil, bez závažnějšího konfliktu. Opřel jsem se o pult a čekal. Krčmář si dával sakra načas. Než se rozhodl se mi věnovat, stačil jsem se trochu porozhlédnout kolem sebe.
   Možná to byl jen můj pocit, ale něco viselo ve vzduchu. I když se tak na první pohled nezdálo, někteří lidé byli neklidní a mnozí si něco šuškali s hlavami u sebe.
   Náhle mě zamrazilo v zátylku. Znovu jsem střelil pohledem kolem sebe a aktivoval ochranný štít. Docela mi zatrnulo. Nikdo přeci nevěděl, kdo jsem. Nikdo by to neměl vědět.
   Pomalu jsem vydechl a doufal, že si mého strnutí, při němž jsem z okolí vytáhl ten kousek energie, nikdo nevšiml.
   Pak se za mnou ozval nepříjemný chrčivý hlas:
"Tak co si daj, pane?" To poslední slovo znělo, jako by jej tazatel dokázal vyslovit jen s velkým sebezapřením.
   Ještě jednou jsem se rozhlédl. Nic. Stříbrný medailón na mém krku mě netečně chladil na holou kůži.
   Obrátil jsem se k hostinskému. Jeho zarudlá masitá tvář zbrázděná hlubokými rýhami se z pouhých dvou palců šklebila do té mojí, bezpečně skryté ve stínu kapuce. Trochu jsem se odtáhl.
   "Pivo," řekl jsem, "a radu."
   Krčmář mávl rukou a v mžiku mi nějaký malý kluk strčil cínový korbel přímo pod nos.
   "A na zaplacení - máš?" zeptal se mě tlusťoch, když podomkovi uštědřil nemilosrdný pohlavek Bůhví za co.
   Jen jsem vjel rukou do kapsy a cinkl o pult poslední mincí ze svých zásob. Nato jsem do sebe žíznivě obrátil pivo a za blaženého vzdechnutí si otřel pěnu ze rtů rukávem. Všiml jsem si, jak se krčmář nenápadně snaží zahlédnout můj obličej, a tak jsem sklonil hlavu a naklonil se k němu.
   "A co se té rady týče," řekl jsem tiše, "ani ta nebude zadarmo." Sáhl jsem do tajné kapsy pláště a vysázel na dřevo čtyři zlatě se lesknoucí mince. Tentokrát už pravé falešné.
   Tlusťoch něco spokojeně zachrochtal a shrábl si je do dlaně.
   "Ale vyžaduji si přímé jednání. A..." Ruku, kterou jsem až doposud ukrýval pod pláštěm, jsem položil na stůl, až to břinklo. "... žádné podrazy. Jasno?"
   Krčmář zbledl a zběsile zakýval hlavou. Poklepal jsem svými kovovými prsty o stůl a schoval je zpátky. Chlápek sedící vedle mně na vysoké stoličce nevěřícně třeštil oči. Zkřížil jsem prostředník a ukazováček zdravé ruky a mávl mu před obličejem Znamením. Chvíli na mně upíral prázdný, lhostejný pohled a pak zas obrátil pozornost ke svému džbánu.
   "C-c-co chtěj vědět, p-pane?" zakoktal hostinský a tentokrát to pane znělo mnohem uctivěji.
   Usmál jsem se, což on nemohl vidět.
   "Někoho hledám."
   Jeho tvář se stáhla do groteskní grimasy. Patrně mě považoval za zabijáka najatého na nějakou důležitou místní osobu. Nebo možná za démona... čert ví.
   "Koho?" zasípěl.
   Ožrala opírající se o výčep z mé druhé strany zvláště nechutně a dlouze říhl a svěrákem mohutné tlapy sevřel mé rameno.
   "Byl sem tamff!" praštil mě do nosu jeho smrdutý dech. "Před třicíti rokama... Po boku spravedlivýho krále Richarda!" Veterán mávl svou jedinou paží. Lidé v hostinci přestávali hlučet a stále více a více pohledů se obracelo k němu - a tím pádem, bohužel, i ke mně. V duchu jsem zaklel.
   "Na ten den nikdá nezapomenu!" děl mrzák. "Vraceli jsme se z bitevního pole, král Richard, já a vostatní chlapi… pokrytý krví poraženejch nepřátel…"
   V rohu místnosti se zvedl obrovitý muž v kožené vestě, která nedokázala obepnout jeho naběhlé břicho.
  "Zavři hubu, žebráku!" zařval, až to otřáslo zdmi.  "Tvý žvásty nikoho nezajímaj. Teď máme novýho krále, tak nech mrtvýho pod zemí!"
   "Král?" zaskřehotal veterán. "Král? Ten hlupák a zráce? Ten ubožák?"
   Jak už to tak na podobných místech mezi podobnými lidmi chodí, strhla se rvačka.
   "Dozadu!" sykl jsem na krčmáře, přehoupl se přes pult a zmizel ve dvířkách, které, jak jsem se správně domníval, vedly do kuchyně.
   Uvnitř něco bublalo, poklice na hrncích nadskakovaly. Dvě děvečky při pohledu na mně a mou zbraň, kterou zahlédly pod rozvířeným pláštěm, zaječely a vtiskly se do nejvzdálenějšího kouta.
   Tlusťoch vpadl do místnosti hned po mně a obě je vykázal do lokálu. Ani na nich tvrdými ranami nešetřil.
   Zpoza dveří jsem stále slyšel veteránovo krákání, řev ostatních a rány rozbíjeného nábytku. Jen jsem doufal, že si nikdo nevšiml mě ani hostinského.
   S nervy jsem na tom nikdy nebyl dobře. Vrhl jsem se na toho oteklého kreténa tak rychle, až mi slétla kápě z hlavy, a přimáčkl ho na zeď.
   Mé bělmo postrádající, jako uhel černé oči s ním zřejmě udělaly svoje. Zachroptěl a tvář mu zešedivěla děsem.
   "Liu Swank," zapředl jsem. "Kde je?"
   Tlusťocha ani nenapadlo mi lhát. Patrně tušil, že bych neváhal přehrábnout se v jeho mozku sám.
   "Meyrlockův zámek," vypadlo z něj ztrápeně. Po lících se mu kutálely dvě obrovské slzy. Zřejmě nepochyboval ani o tom, co s ním udělá Liu.

***

 

Déšť se začal mísit se sněhovými vločkami. Kolem byla tma, na město se snášela noc.
   "Meyrlock, Meyrlock..." opakoval jsem si stále dokola.
   Bloudil jsem ulicemi... A pak přišli ONI.

***


Tupý náraz cizího těla mě srazil na zem. Čísi koleno se zarývalo do mých ledvin a studené ruce mi vtlačily obličej do zamrzajícího bláta.
   "Ach, jak milé setkání, lovče!"
   Bohužel, ti hoši nevěděli, že mám stříbrnou ruku. A spoustu dalších užitečných věcí.

***


   Liu Swank je upír.
   Můj otec taky... byl.
   Ve starých legendách se praví, že nejzatvrzelejšími lovci vampýrů bývají jejich lidští potomci.
   Je to pravda.

***


   "Kdo jste? Co tu chcete? Stráž!"
   Meyrlock byl postarší, asi padesátiletý muž s vyhublou, přesto však sympatickou tváří a jasně modrýma očima, oděný do černého nezdobeného obleku ze slabě se lesknoucí, drahé látky. Když mě spatřil, oči se mu rozšířily zlostí nebo strachem, tím jsem si nebyl jist.
   "Nemusíte se namáhat, o ty chlapce jsem se už postaral." Stáhl jsem si kápi z hlavy.
   Hrabě poněkud zesinal a o krok couvl. Zatápal rukou ke stěně, kde se skvěla sbírka jistě velice drahocenných a velice nabroušených mečů a tesáků.
   Nepatrně jsem zkřivil rty v úsměvu. "Ne," řekl jsem tiše. "Žádnou z těch zbraní mě nemůžete zabít, hrabě. Nechte toho a raději mi něco povězte."
   Chvíli na mě ještě civěl, pak ale zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když se naše pohledy znovu setkaly, neviděl jsem v jeho tváři už ani stopu paniky.
   "Co chcete vědět?" pokynul k jednomu z velkých vypolštářovaných křesel u hořícího krbu.
   Zavrtěl jsem hlavou a zůstal stát na místě.
   "Myslím, že víte, proč tu jsem."
   Přikývl. Rukou si bezděčně přejel po straně hrdla.
   "Doufám, že pochopíte, proč nemohu zradit někoho, kdo mi dal možnost žít věčně," pronesl polohlasně. "A také nyní patřím mezi ně..." Odmlčel se.
   Věděl jsem, samozřejmě, jak dokáží být upíři lstiví. Tento muž však ve mně vzbudil pocity, které jsem už dlouho nezažil - lítost, pochopení a soucit.
   Meyrlock odvrátil svou unavenou tvář k oknu, na jehož barevných ploškách se mihotalo přízračné světlo mnoha tlustých voskových svic.
   Mlčel jsem a poslouchal. Část mého vědomí však byla stále ve střehu.
   "Brzy zemřu... A pak mě čeká nový život, nový svět… Opět budu mladý, silný..." Obrátil ke mně hlavu.  "Řekněte mi, pane, vy byste takovou šanci odmítl?"
   Neodpověděl jsem hned. Vzpomínky na ty, které jsem za svůj dlouhý život ztratil, naplnily mou mysl. Taky se mi vybavila slova jedné básně:
   "Vždyť všechno, co jsem neviděl, je víc než-li to viděné..."
   Meyrlock se pousmál. "A každé jaro v každém  háji je zase jinak zelené," dokončil ten verš. "Ale já už je neuvidím." Úsměv zmizel. "Ráno jsem sledoval východ slunce... A teď nevím, je-li má touha po životě v tmách tak veliká, jak si namlouvám. Ale smrt... Co je to smrt, pane? Tělo se změní na prach a všechno, všechno zmizí, nezbude nic... Nic..."
   Cítil jsem se mizerně. "Budu vás muset zabít, Meyrlocku."

***


 

Krypta páchla krví a nenávistí. Uvnitř byla tma, ale mé magií upravené oči viděly jako za šerého večera, jen ty nejtemnější kouty mi zůstávaly skryty.
   V jednom z nich se skrýval Liu.

***

 

Poprvé jsme se setkali v Uhrách. On byl už tehdy starý a vychytralý, já nezkušený a hloupý. Pyšnil jsem se svým posláním jako rytířskou zbrojí a všem stavěl na odiv stříbrný medailon, který jsem dostal od svého učitele. O magii jsem měl v té době jen mizivé znalosti, ale i v tomto směru jsem se považoval za mistra.
   Tak jsem se protloukal životem, cestoval starou Evropou a hladově se honil za upíry, které bych mohl zabít. Za slušnou částku jsem zabíjel i lidi.
   A pak, jedné noci, mi zkřížil cestu vysoký, šikmooký cizinec, který nenosil zbraň a dotěrné žebráky a zloděje odrážel svou štíhlou dlouhou paží, jako by do toho nemusel vkládat žádnou sílu.
   Toho dne jsem se rozhodl, že strávím noc v Chrámu Svaté Trojice a s úsvitem vyrazím dál, neboť složení tamního obyvatelstva neslibovalo žádnou zábavu ani práci pro někoho, jako jsem já.
   Nejsem příliš společenský, a tak jsem odmítl přespat v ložnici pro pocestné, kde se už ke spánku chystalo sedm dalších lidí. Usedl jsem na prázdnou lavici před oltářem a chystal se strávit noc bezduchým zíráním na dřevěné tělo ukřižovaného Krista. Možná díky mému původu jsou pro mne slova Bůh a Satan zas jen pouhá slova. Nebožáci, kteří kolem sebe do poslední chvíle mlátí krucifixem, jsou mi k smíchu skoro tak jako upírům. Přesto jsem počítal s tím, že žádného z vampýrů na svaté půdě nikdy nepotkám.

***

Medailón sebou divoce škubal.
   Plížil jsem se kryptou a naslouchal pravidelnému odkapávání prosakující vody na kamennou podlahu.
   "Tak se ukaž," zamumlal jsem.

***

Pohled na vampýra přicházejícího ke mně uličkou mezi lavicemi, bych - nebýt medailónu - považoval za sen, za šálení smyslů.
   Ale byl skutečný. Až moc.
   Vyskočil jsem na nohy, plášť odhodil daleko za sebe a tasil lehkou stříbrnou šavli, kterou jsem nosil zavěšenou na zádech.
   Liu Swank se tiše smál. Znělo to jako syčení.
   "Směješ se smrti do tváře, upíre?" zvolal jsem sebevědomě.
   "Ne." Liu se o několik kroků přiblížil a já konečně spatřil jeho východní rysy. Přišlo mi to k smíchu.
   "Copak v Číně nemáte dost oveček?" odfrkl jsem.
Upír pokrčil rameny, lesklý plášť zazářil ve světle chrámových ohňů.
   "Mám rád dobrodružství," řekl. "Ty ne, lovče?"
   Několikrát jsem ťal do vzduchu před sebou, až to zasvištělo. Myslel jsem, že to na něj udělá dojem.
   "Dobrodruh je mé druhé jméno."
   Vampýr se ušklíbl, položil ruku na hruď a mírně se uklonil. "Já jsem Liu Swank pokračovatel dynastie Sung, lovče."
   "To se tedy máš, upíre," řekl jsem nezdvořile.
   V jeho sošné, pohledné tváři se nepohnul ani sval. "Takových jako ty jsem potkal stovky."
   "Kecy," odfrkl jsem.
   Samozřejmě to nebyly kecy.
   Nikdy jsem nepochopil, proč mě nechal žít. I když mi mniši nedávali žádnou šanci, vzpamatoval jsem se z toho. Ruku, kterou mi Liu usekl mou vlastní šavlí (za kůží omotaný jílec jsem se roky proklínal) nahradila stříbrná protéza, z níž má stále vzrůstající magická moc učinila dokonale ovladatelnou součást mého těla. Ponořil jsem se do studia a navštívil různé proslulé i tajné čaroděje, přičemž, abych nevyšel ze cviku, jsem poslal na věčnost pár desítek upírů.
   Za ta léta jsem také dospěl k názoru, že mu šlo právě o tohle. Udělat si nepřítele, který by ho dokázal porazit.

***

Liu se vynořil ze stínu přímo přede mnou.
   "Sto dvacet šest let, tři měsíce a osm dní," pronesl s hraným údivem. "Trvalo ti to dlouho, lovče."
   Dovolil jsem si slabý úsměv. O dva kroky zpět, dlaní zdravé ruky sevřít stříbrný jílec, kovovou pěst připravit k ráně.
   "Děkuju, Liu." řekl jsem vážně.
   Upír zvedl své klenuté obočí. "Děkuješ mi?" podivil se. "Za co?"
   "Žes mi poskytl čas." Tasil jsem zbraň, tentokrát dlouhý štíhlý meč vykovaný v Japonsku. Byl to ten nejlepší meč, jaký jsem měl za těch sto padesát let v ruce. "Pochopil jsem spoustu věcí."
   "To mě těší." Liu roztáhl rudé rty v úsměvu, na mírně protáhlých špičácích se mu zaleskly sliny. "Ale ty nebudeš bojovat se mnou."
   "Ne?" podivil jsem se.
   "Ne."

***

Když Liu zmizel (prostě sklonil hlavu, zahalil se do pláště a byl pryč), padla na mně nejistota. Uvolnil jsem si zápěstí a couvl, abych měl zeď za zády...
   Prostor hrobky naplnila ozvěna jemného, zlověstného smíchu.
   Nejprve jsem viděl jen jejich bledé, přízračné tváře zářící do tmy krvavě rudými rty vystupovat odevšad z výklenků a arkád tonoucích ve stínu.
   Byly to ženy. Mrtvé ženy. Mrtvé, ale krásné.
   Vytáhl jsem z okolí všechnu manu a rozprostřel kolem sebe ochranný štít.
   Sevřel jsem v kovové dlani stříbrnou dýku a vhl ji po jedné z nich. Vykřikla bolestně, ale hlavně vztekle. Pořádně vztekle.
   Blesklo mi hlavou, že tohle bude hodně nerovný boj.
   Stříbrná čepel zavířila vzduchem a přeťala nejbližší z upírek na dvě části. Z křiku jejích družek mi zalehálo v uších. Ještě několik jich okusilo chladné políbení smrti, než se přede mnou stáhly. Naneštěstí mi tak odřízly jedinou cestu ven. Zasunul jsem zbraň do pochvy a od opasku vytrhl malou francouzskou kuši. Stála mě třicet prutů toho nejčistčího zlata, ale nikdy jsem té koupě nelitoval. Byla pohodlná, nenápadná a hlavně dokonale přesná. A tříštivé stříbrné střely, které jsem si sám vyrobil, zase dokonale účelné.
   Namířil jsem na první z nich a trefil ji někam do hrudníku - ale to bylo v podstatě jedno, střela z ní druhou stranou vyšla na deseti místech.

***

Zvuky rychle dopadajících podrážek mých bor duněly tichými chodbami.
   Cestu mi osvětlovaly louče zasunuté v držácích daleko od sebe. Běžel jsem rychle, rychleji než dokáže obyčejný smrtelník, jímž jsem už dávno nebyl.
   "Liu!" křičel jsem. "Vylez, upíre! Bojuj se mnou!"
   Ale odpovědí mi byla jen zkomolená ozvěna mých vlastních slov.

***

Uplynula staletí...
   Evropa, týraná válkami a morem, objevila střelný prach, elektřinu, lasery... za oceánem Nový svět a tam nahoře celý vesmír.
   Já stále čekám.
   Vím, že je Liu blízko, ale dál mi uniká.
   Vím, že do tohoto nového světa nepatřím, a přesto zůstávám.
   Vím, že dokud bude Liu tvořit nové vampýry, musím  chránit ty, kteří ani netuší, co jim hrozí.
   V pouzdře za opaskem nosím revolver nacpaný stříbrem a oči ukrývám za černými skly brýlí. Míjím nové a nové tváře, pro které už nemám v myšlenkách místo, neboť ti dávno mrtví a zatracení zůstávají se mnou.
   Nevím, jak je na tom Liu. Možná se i on cítí jako vetřelec v cizím světě, možná proto zůstává vždy několik kroků vpředu a bojí se otočit…
   Protože já jsem to poslední, co mu zůstalo.


Čumák
18. 04. 2006
Dát tip
HAAAAHAAHAHAHAH ty jedna :o)

Na to dneska nemám sílu, ale někdy se sem určitě stavím :))

Čumák
18. 04. 2006
Dát tip
diiiky :o)

Jolana19
11. 04. 2006
Dát tip
čína a vampýři, to je i na mě docela nezvyklá kombinace, taky proč se takhle zbavil těch žen (asi si chtěl pořídit nové :)) ) zvláštní, ale líbí se mi

Salmar
24. 03. 2006
Dát tip
Vzhledem k tomu, v jaké době bylo dílo napsáno nepovažuji za důležité sepsat nějakou chytřejší kritiku - je to zbytečné. Jenom řeknu, že jsem to četl a že jsem mile potěšen. Samozřejmě dávám tip... Pár nesrovnalostí by se našlo a nějaký ten negativní pohzled na dílo samozřejmě také, ale nechci to rozvádět. Děkuji autorovi, že jsem si to mohl přečíst.

Milly
16. 03. 2006
Dát tip
Tahle povídka se mi moc líbí- ještě, že ji Petula četla v Jindřišský, jinak bych na ni nepřišla...... -t- + avi

johanne
02. 06. 2004
Dát tip
no, kombinace magie a vampyrismu :o)... zvláštní, ale proč ne :)) je to docela dobře a čtivě napsaný, i ten konec je fajn, takže jo :D, tip

Čumák
22. 10. 2003
Dát tip
diky. no, vzniklo to PRED Bladem, 1996. (ne?)

fungus2
15. 10. 2003
Dát tip
Líbilo, zaujalo! TIP

chicoria
15. 10. 2003
Dát tip
je to dobrý, trošku to zavání Bladeem, ale jinak fajn.-)))

Čumák
13. 10. 2003
Dát tip
jé, díky

huraaa, dalsi kaminek do sbirky totoiz upiri jsou me oblibene tema a dobre napsane povidky o upirech me vzdycky potesi mas ode me tip a aliii, diiik za aviiizko

alina
11. 10. 2003
Dát tip
tAK AŽ TEĎ :O)) .......... A je to hodně dobrý!! Típ!*

alina
10. 10. 2003
Dát tip
dneska už to nedočtu, totálně mi padaj víka a ztrácím nítě :) .... ale jsem děsně zvědavá, páč jsem se navnadila :o)) ....kšáá kšáá - odháním od sebe pokušení juknout na konec, abych zjistila o co go .... ale neudělám to, připravila bych se o hodně!!! Tak zítra si to přijdu dočíst .... Dobrou noooc ;)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru