VELKÝ SVĚT

           V misce plné fazolí zaslechnu tichý hlásek: „Vrať se, ukaž mi svůj svět.“ Vidím ji? Nevidím. Jen cítím nasládlý pach a ten tichý hlásek: „Vrať se, ukaž mi svůj svět.“ Přemýšlím nad tím, jestli to není Bůh, jenže ten by teď měl vonět jako rozkrojené jablko plné šťávy.

            Nechci ten tichý hlas opustit. Odhrnu vrchní tři fazole a objevím duhu. Na ní sedí malá, zcela nahá kopretina a stále neodbytně prosí, ať jí ukážu ten můj svět. Sedne si mi za ucho. „Jdi už!“ popohání mě, aby co nejdříve mohla vidět ten VELKÝ SVĚT. Jenže já jí nechci ublížit. Nechci vyjít na ulici před náš dům. Bojím se, že by se ten křehký tichý hlásek mohl polekat té šedi silnic a nezelených stromů napadených plísní.

            Donesu jí tedy jahodovou zmrzlinu a řeknu, že pokud chce, může i takhle chutnat můj svět. A ona chtěla..