~Snape-ism~ ( píseň straky )

<center><img src='http://freya.webz.cz/Snape-web.jpg'></center>

<font face="georgia"><center><b>~1~</center></b>

 Úzké okno , zpola oslepené listím břečťanu , neochotně propouštělo ranní světlo . To světlo  bylo jen šedavé a řídké , utopené v mrazivé mlze . Ostré povětří bylo už téměř ledové a předpovídalo brzký příchod zimy .
 Přesto však byla tmavá místnost za oknem snad ještě studenější a nevlídnější než sychravý podzim venku . Připomínala kryptu . Vlhké zdi byly začernalé kouřem , věkovitá prkna na podlaze byla celá pokroucená a rozlezlá a vrzala při každém druhém kroku . Také nábytek byl prastarý , bezbarvý a tiše v něm chrupal červotoč . Nejhorší však byla mrtvolná melancholie , která se tu všudypřítomně rozpínala , připravena zadusit všechny veselé myšlenky v okolí . Člověka by napadlo , že ten , kdo zde přebývá , musí být již mnoho let  mrtvý. Avšak nebylo tomu tak . Byl to kupodivu poměrně mladý muž , velmi tmavých vlasů a velmi bledé tváře , a rozhodně nebyl mrtev , jen spal . Snil . A nebyl to žádný krásný sen , byl plný kouzel , ale temných jak havraní peří . Sen o děsivých pátrajících očích , které se propalovaly až do hlubin duše . Znělo v něm kruté syčení hada a zlomyslný smích . Utíkal , ale neviděl cesty  a bál se , že za dalším rohem už jistě potká hladovou smrt .
 Probudil se s křečovitým trhnutím . Chvíli prodléval zmatený na hranici bdění , než pochopil, že zlý sen již pominul . Na okamžik se mu ve  tváři rozlil výraz úlevy , ale vzápětí se znovu zachmuřila a pokryla síťovinou vrásek . Neboť on věděl , že svým zlým snům neunikne  a že tu jsou další , mnohem realističtější , noční můry , které mu nedají pokoje . Raději tedy rychle vstal a začal přemýšlet , jak nejlépe zahnat tyto neodbytné myšlenky a co nejlépe přestát další  náročný den . Nebylo tu mnoho možností , jak si jej zpestřit , neboť byl velmi zaměstnaným člověkem a jeho profese mu neponechávala mnoho volného času . Stále tu byli nějací nezvedení studenti , které bylo nutno napomínat , a jejich ničemné kousky , které bylo nutno příkladně potrestat , nikdy nebraly konce .
 Třeba takový malý Potter . Při vzpomínce na něj se jeho čelo zakabonilo ještě více . Takový malý arogantní ničema . Jako by z oka vypadl svému slavnému tatínkovi . Nebýt to ředitelův chráněnec , dávno by se postaral  o jeho vyloučení ze školy. Zatím mu však zbývalo jen několik málo skromných metod , jak jej krotit . A pomstít se tak za všechno , co ... ozvalo se někde hluboko v jeho mysli . Ale ne , nesmysl , zastavil tento skrytý hlas  . Nepotřeboval se přece mstít . Malý Potter dostával jen to , co si zasloužil .  A
k tomu  tu byl ještě ten mizerný zmetek - Malfoy  , se svými kumpány . Málem by oslepl , jak nad nimi musel neustále přimhuřovat obě oči , avšak musel být loajální . Malfoyova rodina byla v jistých kruzích velice vlivná a potřeboval si udržet její přízeň . Nevědomky se poškrábal na levém předloktí. Tam , kde ukrýval znamení . Jako už mnohokrát pocítil nutkání sedřít jej nehty i s kůží . Hluboko , až do živého masa . Tak , aby krev  a bolest vyplavila všechny ty hrozné vzpomínky ... Ale ne . Musel se ovládnout . Nebylo zbytí .
 Zapátral očima ve své sbírce magických ingrediencí . Byla to jeho chlouba  a tvořila jediný pestrý střed místnosti . Sušené byliny a plody , minerály i kousky podivných živočichů a hmyzu , zde byly všechny pečlivě označené a dokonale roztříděné . Křišťálové lahvičky se blýskaly a nikde neleželo ani smítko prachu .  Některé , z těchto drahocenností , byly zvláště bizarního druhu . Osamocený salamandr tu plaval v ohavném nažloutlém roztoku a tisíce maličkých vyloupaných očí na něj zíralo z vedlejší lahve . Hromádka dračích šupin se  zde leskla , ne nepodobna hromádce měděných mincí , a mumifikovaný opičí pařát se po ní dychtivě natahoval . Ztichlá krysí srdce se  vznášela ve svém nálevu a pyšný gryfův dráp , uložený vedle , by je tak rád roztrhal na kusy . Všem těmto pochmurným podivnostem však vévodil vysoký křišťálový válec , který obýval štíhlý tyrkysový plaz . Byl to had převzácného druhu , kterému na zádech rašila drobná kožnatá křídla a jeho šupiny se třpytily jako perleť ve slunci . Vypadal by nádherně , nebýt jeho mrtvých zřítelnic , které hleděly se stejnou jedovatou zlobou , jako by jejich majitel byl dosud živ . Byl to hypnotický pohled a uměl učarovat . Vábil a nabízel zdarma ochutnání jedu , palčivějšího než oheň a mocnějšího než meč .
 Úplně dole pak stála , malá a nenápadná , lakovaná krabička . Sehnul se pro ni a opatrně ji otevřel . Odměřil z ní , pevnou rukou , nepatrné množství šedavého prášku do malého měděného kotlíku a jednoduchým pohybem hůlky zapálil oheň , aby si připravil svůj speciální lektvar . Byl to jeho vlastní , soukromý recept , o jehož existenci neměl ponětí ani sám ředitel . Ale jemu se zdálo , že to jen nicotná maličkost , ve srovnání s tím , kolik nespočetných tajemství ukrývaly zdi Bradavické školy . Když dopil poslední doušek , rozlilo se mu žilami příjemné teplo a všechny děsivé myšlenky byly na chvíli zapomenuty . Urovnal si tedy svůj střízlivý sametově černý hábit . K opasku připjal hůlku a s pocitem falešného klidu vykročil ze dveří .

<center><b>~2~</center></b>

 O několik hodin později se vracel zpátky a náladu měl mizernou . „Boa constrictor ,“ zavrčel tiše . Kovový had na Zmijozelském erbu se líně zavlnil a zasyčel   tázavé : „tssssss ?“ „B o a    c o n s t r i c t o r ,“ zavrčel trochu zřetelněji a s nelibostí  sledoval , jak se had pomalu plazí k zámku ve dveřích . Ještě se zdržovat s mizerným , nedoslýchavým kouzlem , pomyslel si .  Pomalý plaz zatím dospěl až ke klíčové dírce . Rozeklaným jazykem zapátral v  útrobách zámku a konečně jej odemkl . Otravné a nedostatečné opatření , pokračoval ve svých rozmrzelých úvahách , každý , alespoň kapku dobrý kouzelník , by ho přece dokázal obejít .
  Poslední dobou měl velké obavy o své soukromí . A tak tedy, k jeho ochraně , přidal ještě další malou pojistku . Zastavil se na prahu a dříve než vstoupil , prohlédl si obezřetně prostor dveřního výklenku a pohledem zkontroloval tenoučká pavoučí vlákna , která jej protínala ve všech možných směrech . Nikdo bych si jich býval nevšiml , pokud by netušil , že tam budou . Byla všechna neporušená , ale ani to jej nedokázalo zcela uklidnit . Vytáhl hůlku a opatrně je zpřetrhal , aniž by se jich dotýkal holýma rukama . Teprve potom rozžehl světla v pokoji . Pozorně prohlížel všechny kouty a pátral po něčem neobvyklém , ale vše se zdálo na svém místě a všude ležel obvyklý mrtvolný klid . Rychle tedy vstoupil a po krátkém zaváhání za sebou dveře znovu zapečetil zaklínadlem .
 Dnes večer měl poměrně volný . Nějaký ten čas však ještě musel věnovat přípravě na další vyučovací den . Domácí práce svých žáků ohodnotil rychle . Nepřekvapila ho žádná z nich , jejich schopnosti už znal velice dobře . Zatím se plíživě smrákalo . Plamínky svící tančily , až ho rozbolely oči , a neklidné světlo nestačilo rozptýlit modravé stíny , které se stahovaly kolem . Zvedl se proto od hromady svitků , přistoupil k oknu a otevřel je . Dovnitř vnikl syrový pach studené země a tlení . Okamžitě zatoužil opustit stísněný prostor svého pokoje a volně se rozletět pod zataženým nebem . Ostatně , už se potřeboval také trochu protáhnout  a vyřítit si pár soukromých maličkostí .
 Rozhodl se tedy . Nasál do plic chladný vzduch a zadržel dech . Přikrčil se a pak ještě trochu více . Jeho stín se krátil a kroutil jako červ . Nekonečné vteřiny odměřily kouzlo a černobílá křídla zašuměla s větrem , který přibouchl opuštěné  okno . Nad Bradavickým nádvořím se rozlehl křik straky.
 Na téhle strace bylo nápadné jen to , že nesla v pařátech tenký klacík . Při bližším pohledu se v něm dala poznat lesklá kouzelnická hůlka . Ale nemají právě straky rády takové lesklé věci ? Navíc se večerem vznášelo také několik málo poštovních sov , a tak si dalšího opeřence nikdo nevšímal . Ten se zatím usadil na římse , pod okny studentských kolejí , a blýskavým okem sledoval dění dole .
 Nedaleko pod ním postávali dva chlapci a děvče . Zrovna vzrušeně diskutovali o blížícím se famfrpálovém utkání . Při pohledu na ně se straka zlobně otřásla a rozčechrala si své hladké peří . Pak ale se zájmem pohlédla trochu stranou , nahoru , na podobnou římsu  na jaké seděla sama . Ležela tam navátá hromada suchého listí . Olepeného starým sovím trusem , smíchaného se špinavým peřím a odumřelým mechem . Nad tím vším  se podivně vířil vzduch a obklopoval průsvitnou končetinu , která tu kupku nenápadně posunovala blíže  ke svažujícímu se okraji . Straka zpozorněla a její oko  zlomyslně zasvítilo . Ti tři dole zatím otevřeli své brašny a ukazovali si nějaké své dětinské poklady . To byla ta pravá příležitost . Pohyb na horní římse se zrychlil , nevábná hromada se posunula o poslední kousíček a za chvíli letěla dolů pořádná lavina neřádstva . Spolehlivě zasypala malou skupinku studentů a napadala jim do brašen , vlasů i oblečení . Jejich rozčílené hlasy se rozléhaly kolem a shora je přehlušoval ošklivý  řezavý smích .
 Tohle se tedy vážně povedlo , pomyslela si straka pobaveně , když opouštěla svou dočasnou pozorovatelnu . A jistý pan profesor si později připomněl , že nesmí té trojici žáků  zapomenout zítra zkontrolovat , v jakémže pořádku mají své školní pomůcky . Nepochyboval o tom , že pár zapomenutých kousků  smetí  se v jejich učebnicích ještě  najde . Když se pak vítr znovu probudil a nabral na síle , zakroužil osamělý černobílý pták naposledy nad školním dvorem a obrátil svůj let směrem , kde se černal Zapovězený les . Tmavnoucí hloubkou nebe se ještě ozval krátký stračí smích .

<center><b>~3~</center></b>

 Tma v lese byla mnohem hustší a pach tlejícího listí mnohem silnější . Nízká oblaka se vítala  s přicházející nocí a vítr se vždy znovu vracel , aby s další vervou ohýbal stromy , které se otřásaly a trhaně skřípěly . Přitom sesypávaly na zem další mrtvé listy  jako nepotřebné , vybledlé vzpomínky  .
 Straka však nedbala studeného větru  ani houstnoucí tmy , neboť lup , pro který se dnes vypravila , zajisté stál za trochu toho vytrpěného nepohodlí . Stromy se zatím nenápadně přibližovaly jeden k druhému a jejich větve tvořily členitou klenbu . Živou a zmítající se . Straka se snesla na zem a hopkala mezi uzlovitými kořeny .  A pak se    zastavila  a s ní se na chvíli pozastavil i plynoucí čas . I vítr se ztišil . Roztáhla křídla . A          v lezavé tmě rostl  a vlnil se ,  její nový tvar . Získával člověčí rozměry a ztrácel peří , dokud se zcela nenavrátil ke své lidské přirozenosti . Protáhl se , rozhýbal ztuhlé prsty a přizpůsobil své oči temnému okolí . Chvíli se ještě pohyboval trochu nejistě , ale zanedlouho už splynul s pohybem stínů , vrhaných z větví , a ztratil se mezi vrásčitými kmeny . 
 Srdce mu bilo příjemným vzrušením . Hůlku měl připravenu a blížil se k nim . Museli už být nedaleko . Několikrát se k jeho uším doneslo jejich drsné mručení a výkřiky . A pak je spatřil . Barevné skvrny na vrcholu nízkého třpytivého pahorku .  Usmál se . Hleděli na něj a ostře žluté duhovky jim strašidelně světélkovaly . Teď , když byl spatřen , vykouzlil světlo a prohlédl si lépe ta úžasná stvoření . Byli  to dva dospělí Nohové . Mohutné krky a hrudníky jim pokrývalo kaštanové a purpurové peří . Svalnatá těla pak rezavá srst . Bělavě žluté dravčí zobáky měli výhružně pootevřeny . Pak rozepjali svá nádherná silná křídla a  oba současně vydali varovné zachrčení . Byli připraveni bránit své zlaté hnízdo , ve kterém už leželo jedno veliké vejce . Jeho srdce  se při pohledu na ten poklad  zaradovalo a oči mu zasvítily touhou . Přišel v pravý čas . Mávl hůlkou , právě v ten okamžik kdy se větší z Nohů pozvedl a vrhl proti němu .
 Kouzlo Noha zasáhlo jen natolik , aby jej odhodilo stranou , ale jeho první útok byl odražen . Pomalu se  zastavil a otáčel se zpátky k vetřelci . Ten mezitím zaútočil na druhého Noha , který se držel blízko hnízda , aby chránil své drahé vejce . A nehnul se           z místa ani tehdy , když jej naplno zasáhlo omračující kouzlo , jenom se těžce zhroutil          k zemi . Nato větší pták zlostně vykřikl a zaútočil znovu . Zaťal mu drápy do ramen a tlačil ho , celou svou vahou , dolů . Divoce při tom tloukl křídly a pozvedal mračna zlatého prachu a hnědého listí . Byl zaskočen prudkostí , s jakou Noh bojoval .  Nemohl použít hůlky a jen se snažil chránit si rukama hlavu a oči . Klopýtal slepě přes kořeny  . Cítil , jak jej ptačí spáry svírají pevněji a drápy  ostřejší nožů  se noří hlouběji a hlouběji . Měl jedinou možnost . Zapomněl na bolest a soustředil se . Čas se vlekl mezi jednotlivými údery křídel . Pak se Noh zarazil a zmaten snesl na zem . Z jeho sevření vyklouzl drobný  černobílý pták ,  aby nejistým letem odplachtil do skrytu vysokého kapradí a zmizel v něm , jako kapka           v moři . Rozzuřený Noh se rozhlédl . Nic v dohledu se nehýbalo . Jen větve  se zmítaly , vítr syčel  a okolo zlatého pahorku se rozlévalo nepřirozené  modravé světlo , jaké mívají blesky v bouři . A v jeho svitu uviděl Noh maličké rubínové kapky , které tvořily nezřetelnou přímku . Sklonil se a začichal . Pak natočil hlavu a jedno své veliké kulaté oko zaměřil       do spleti krajek z kapradí .

<center><b>~4~</center></b>

 Zubožená straka seděla ukryta ve vlhkém kapradiní a urovnávala si pocuchaná pírka . Člověk v jejím nitru zatím horečnatě uvažoval . Teď nesměl udělat chybu . Uklidnil svůj dech a připravil se . Když se okolní vějíře kapradin začaly hrozivě rozechvívat , byl už dál než v půli cesty do své lidské podoby . Noh zaútočil bleskově , ale on už jej očekával . Magický paprsek rozčísl vzduch a žluté ptačí oči zesklovatěly . Veliké tělo podkleslo a Noh znehybněl .
 Oddechl si . Namáhavě vstal a zkontroloval škody , které utrpěl . Nezdály se mu být tak hrozné , jak by napovídalo bolestivé cukání v ramenou . Věnoval tedy pohrdavý pohled poraženému ptáku a vydal se k opuštěnému hnízdu , aby si vyzvedl svou cennou trofej . Spěšně pak opustil své omráčené protivníky , zhasil světlo a pahorek se znovu ponořil do tmy . Když zamířil známou cestou k domovu , byl už v docela povznesené  náladě . Přemýšlel jen , kam by si svůj těžký a křehký poklad dočasně ukryl , neboť cítil , že odnést ho pěšky až do Bradavic , by teď bylo nejspíše nad jeho síly . Ještě by mohl potkat tu směšnou přerostlou horu špíny - Hagrida  a neměl ani za mák chuti poslouchat jeho přihlouplé řeči . Vyhlédl si tedy jeden prastarý strom s obrovskými  boulovitými kořeny , aby pod nimi ukryl vejce . Zahrnul je zeminou a listím . Nakonec nad svou skrýší vyřkl odpuzovací zaklínadlo , které způsobilo , že se stromový velikán podivně zmenšil a jaksi zprůhledněl , takže se všechny okolní stromy  najednou zdály mnohem hmotnější a zajímavější .   Usoudil , že takové opatření postačí .
 Zatím už se snesla tmavomodrá noc a ještě více se ochladilo . Rozsvítil tedy svou hůlku ,  aby si posvítil na cestu . Teď už se nemusel skrývat . Odcházel jako vítěz           a v duchu už připravoval , s nezbytnou pomocí vzácného vejce , svůj další skvělý lektvar . Snad to způsobila euforie z vítězného střetnutí , nebo snad únava a zranění otupily jeho obezřetnost . Kráčel zamyšlen , ohlušen větrem , všudypřítomným vrzáním a šustěním větví . A tak tedy nepostřehl , že jde vstříc nebezpečí horšímu než tomu , jaké pro něj představoval párek rozhněvaných Nohů . Z temného jezera noci vystoupil přízrak . Mozkomor . A on si ho všiml , až když už bylo zatraceně pozdě .
 Zarazil se uprostřed kroku , dokonale zaskočen . Jak se sem dostal ? Je to jen náhoda ? Že by ho poslal sám ... ? Ale proč , byl jsem přece tak opatrný ! Uvažoval chvatně , ale stálo ho to jen další drahocenné vteřiny . A mezitím v něm nenápadně a hrozivě rostl známý pocit . Tísnivý strach . Mozkomor zatím stál nepohnutě . Do jeho pláště se však opíral vítr , takže se zdálo , že už se k němu dychtivě napřahuje . Potřeboval ochranné kouzlo . Okamžitě . Avšak zoufale potřeboval také jednu , alespoň jednu     jedinou ,  doopravdy šťastnou myšlenku . Zapátral ve své paměti . Byla tam však jen   temná , smutná pustina . A mozkomor se doopravdy hnul . Zamrazilo ho .
 Jeho zlý sen se zhmotnil . Necítil se být připraven na takové střetnutí . Zapátral znovu ve svých vzpomínkách , ale nenacházel nic , co by mu mohlo pomoci . Jen samé hrozné a bolestné chvíle , ošklivá selhání a léta nenávisti . Pak pocítil první lechtavý dotek vlající kápě . Neměl dost času , aby se přeměnil a pokusil utéci . Mohl už pohlédnout zcela zblízka do ploché , svraštělé a bezbarvé tváře  , s černými otvory namísto očí a propadlou jámou namísto úst . Úst bezedných a lačných . Pochopil , že chtějí své smrtící políbení .
 Hlubina mysli je zrádná pokladnice , ale také umí kouzlit s časem . Uprostřed černých truchlivých vírů  se najednou zaleskl maličký svítivý kamínek . Uchopil jej opatrně a zvědavě pohlédl do jeho záře . Byla to vzpomínka , kterou pohřbil už před mnoha lety . Políbení . To bylo to klíčové slovo . Byl ohromen , ale přesto se vzchopil natolik , aby vyřkl zaklínadlo a vyvolal svého ochránce . Z jeho hůlky vytryskl stříbrný pramen . Potlačil všechny mučivé připomínky na onen strašný den a soustředil se jen na krátký , kouzelný okamžik na jeho sklonku . Její políbení . To ona teď stála mezi ním a smrtí . A tak , jak jej tehdy ochránila před nejhorším ponížením , ochránila ho i tentokrát . 
 Mozkomor se stáhl a vítr jej odvál . Zbylé dvě postavy osaměly . Její oči , dříve tak živě zelené , zářily nyní chladným stříbrem a její tvář byla jen o maličko hmotnější , než neklidné povětří . Natáhl ruku , aby se jí dotkl . Její průsvitný zjev se však už začal rozpadat na mlžné paběrky , které , tak rychle , pohasínaly . Osaměl zcela . Nevěřícně hleděl na svou hůlku . Nemohl uvěřit tomu , co bylo  před maličkou chvílí  naprosto zřejmé ... Chyběla   mu . Přesto jak moc  se snažil zapomenout . Dokázal si to všechno upřímně přiznat až   dnes . Opuštěn v mrazivém podzimním lese , pod slepými a hluchými stromy . Rozčarován tímto poznáním , otočil se a vydal znovu na cestu do svého pochmurného příbytku .  Chtěl by zůstat chvíli sám  , se svojí šťastnou myšlenkou , ale tušil , že se zase brzy vrátí ... ti dva .  Jeho nejhorší noční můry . Jeden z nich ji miloval a druhý zabil , ale oba mu tu ženu vzali . A tak , jak se pomalu přibližoval k okraji lesa , duši mu zas kradmo zabydlovala jeho černočerná společnice . Nenávist .
 Přesto , když křídla straky brázdila tmu nad spícím krajem , nebyl její hlas plný vzteku , ani nepřipomínal smích , ale zazníval teskně - až k pláči .

<center><b>~5~</center></b>

 Když se pak ráno rozhlédl po své třídě , jeho hnědé oči se zastavily u povědomě zelených očí malého chlapce . Jejich barva ho dráždila více  než kdy jindy a jeho zlomyslná společnice byla stále s ním . A proto řekl jen : „Nepředvedete nám , jak jste se dnes připravil na vyučování , pane Pottere ?“ A s těmito slovy přešel až k němu a vysypal mu obsah školní brašny na lavici . K jeho velkému potěšení se z ní , kromě svitků pergamenu a knih , vysypalo také něco málo špinavého peří a suchého listí .  Chlapec viditelně ztuhl . „Co má být tohle ? Přespáváte snad v sovinci , Pottere ?“  zeptal se jízlivě .

<center><b>~konec~</center></b>
<center><img src='http://freya.webz.cz/Noh-web.jpg'></center>
<center><b>~R.J.~</center></b>
<center>©pearlly</center></font>