Budoucnost

Obloha je ztemnělá

a šedivější než šeď sama

jak  zsinalá tvář matky,

jež umí být řádně ustaraná.

Jsem jak útes,

který trhá mraky na cáry,

pohlcen vzteklýmy rozmary.

Vichřice zuří mi nad hlavou

a zmítá mnou schránkou povadlou.

Oblohu roztínají blesky v rychlém sledu,

líp tu náladu popsat nedovedu.

Tak děsivá a vzrušující právě,

občas závidím obyčejné trávě,

jak život lehký má.

Má budoucnost

jsou jen místa tajemná,

co nahání mi strach.

" Ale ty nemusíš se bát,"

říká mi tichý hlas.

I svit blesků náhle zhas

a já zas volná jsem.