Když byl svět plný čisté vody

Když byl svět plný čisté vody

Když byl svět plný čisté vody

a oči plné hvězd.

My žili spolu v jednom domě -

v jednom z tichých měst.

Smála ses jak ranní vánek,

co nosil vůně z hor.

A nebyl návrat, nebyl spánek,

nebyl strach a vzdor.

A ruce vrůstaly do sebe

a srdce planula.

Každý nosil v duši nebe,

na nebi sokola.

A lidé byli živi tím,

že věděli, kdo jsou.

Neznali trestů a vin -

jen lásku bezednou.

To byl onen Zlatý věk,

co z pohádek je znám.

Vrátí se zas jeho lesk,

až prohlédneme klam.

Klam, že člověk tělem jest

a může něco mít.

Že trvale lze podržet to,

co musí zemřít.

Zas budem vnímat duši svou

a dělat zázraky.

Budeme v úctě před Krásou -

věční a navěky.