Můj dech je pouze přelud

Můj dech je pouze přelud,
zamlžené okno, na které můžete psát,
černé prsty jako muže z dolů,
na tváři hněv a známky utrpení,
a váš smích- halasný jako vždy
vniká do mého těla jako rána z pistole,
která mi chtěla vzít něco, co není.
Můj obličej je snad čistý,
zrcadlo ho odráží velmi zkresleně,
moje očí- tak germánsky špinavé,
neznají ani zbla z lidské krásy,
nejsem krásná, neznám význam toho slova,
jenom slyším řev těch, kteří se nemohli vrátit,
zůstali tam, kde jejich hroby nikdo nehledá.
Moje svědomí tu již dávno není,
ani nevím, kdy jsem ho naposledy viděla,
měl černé oči, tvář bez podoby anděla,
stejně jsem ho nikdy nepotřebovala.
Slyšela jsem kroky na schodech,
klíč už neharaší v zámku.
moje zlozvyky požírají mé paže,
maso nás opouští jak loňské prázdniny,
naposledy přivítáme své malomocenství,
zatneme zuby a budeme žít dál,
nic se nezmění, jen slzy změní naši zem,
děti si nehrají na hřiští,
vše pohřbil mohutný tamtam.

---