Mirko Bonné

Oddechový čas

Jennin pátý  záchvat začal pár dní poté, co se Rainerova kancelář přestěhovala. Reklamní firma, ve které  byl pomocným redaktorem,  přesídlila do jedenáctého patra.  Na svém novém pracovišti seděl Rainer u okna  s výhledem na  trojici  rozestavěných skleněných věžáků. Hned za nimi  končilo administrativní centrum,  výpadovka tam  přecházela přes řeku  a mířila k horám.

Když byl Rainer v místnosti sám, opíral se o okno,  nejednou  přiložil čelo na sklo a shlížel dolů na  přijíždějící  sanitky, házející  do výšky  modré světlo. Naproti, co by kamenem dohodil, na střeše  nové nemocnice, pokryté oblázky, rozebírali  dělníci betonovou patku jeřábu. I když  silně pršelo, už  celé  dny, ba  týdny, pořád, muži  neměli  ochranné oblečení.

Drobné mžení, když  přes parkoviště mezi mrakodrapy přecházel směrem ke stanici  metra.  Předhonila ho kolegyně z  jiného oddělení, trochu přidal do kroku, ale na nástupišti ji ztratil z očí. Náhle stála vedle něho a nenuceně se s ním dala do řeči. Oba říkali,  že si   ještě  nezvykli na  nové umístění kanceláře. Žena, měla   pěkné  zuby, s jakými se ještě nikdy  do rozhovoru nedostal, mu nabídla cigaretu.

„Před stěhováním jsem jela na dovolenou a  - hoplá -  najednou zase začínám  v nové kanceláři.“

Stáli vedle sebe  ve vagonu,  vyměňovali si  zkušenosti  s novým podnikovým systémem, a ještě než vystoupili, zeptal se jí Rainer, kde byla na dovolené.

„Jenom v horách.  Měla jsem málo času.  Kvůli… no hádejte, kvůli čemu.“

„Kvůli tomu stěhování,“ zasmál se.  Oba se krátce zasmáli, vtom se ozval Rainerův mobil, a tak využili příležitosti a rychle se rozloučili.

Volala mu matka. „Jde o tvoji sestru.“  Její hlas zněl klidně, neptala se, kde je.  Rainer si všiml, že miluje ten pocit, když ho něco  aktivuje, Jennin program, pořád ještě stál na tom  nástupišti, chtěl vědět, jestli je doma všechno potřebné, jestli už to ví Seeler.

„Všechno v pořádku,“  řekla  mu matka,  „kdy přijdeš?“  Jel přímo do bytu.  Otevřel mu domácí lékař, Rainer  vešel  a rovnou se ocitl  uprostřed  výkladu o situaci.  Doktor Seeler Jenny zklidnil, víc momentálně nemůže dělat, radil by převoz na  kliniku.  Že však samozřejmě ví, že oni jsou rozhodnuti jinak. Když Seeler odešel, postavil Rainer vodu na kafe.  Zatímco se matka  osvěžovala v koupelně, uklidil pár věcí, na které se zrovna nemusel dívat, staré fotky s otcem, které Jenny oskenovala a zvětšila detaily,  nebo  kousky hub, které se  povalovaly všude. Matka na něj  dlouze pohlédla  přes  šálek  a v tu chvíli  měl Rainer jasno, že ji nedokáže  utěšit, ani když  půjde  k ní, ani když něco řekne.

„Ten Seeler ale zestárnul,“ řekla. „Věděl jsi, že už  skončil  s praxí?“

Jenny  se o tom jednou zmínila, napadlo ho. Nechtělo se mu teď řešit, jestli bylo správné volat  k ošetření její recidivy   starého lékaře.  Uvědomil si, že vlastně  ještě  Jenny ani neviděl. Pořád  v té tmavé kuchyni, při  tiše hrajícím rádiu, ještě  nebyl schopen dostat se k tomu, co se patří především.

„Pojď, půjdeme  vedle,“  řekl, ale  hned  ve dveřích se zastavil, když uviděl Jenny  ležet na gauči, zabalenou do vlněné deky.  Útlé, zabalené tělo,  matka sklánějící se nad ním, pro Rainera  to byl dokonalý symbol toho, nač  už dlouho  tiše a od matčina  zavolání už v zoufalém těšení  čekal – stačilo matčino kývnutí. Stačilo matčino kývnutí a Rainer  vstoupil  do situace jakož i do Jennina  pokoje, pomalu se sklonil  k Jennině uvolněné tváři a  oddechový čas se rozběhl.

A stejně, říkali si, doktor Seeler  zná  tu nemoc jako nikdo cizí. Lékař měl pravdu: dát Jenny na kliniku  nepřipadalo v úvahu.  Těch pár prostředků, které Jenny pomáhají, mají doma, zde, kde  je pro ni vše důvěrně známé a kde vždy někdo je. Lepší místo neexistuje. Rainer navrhl, aby kromě Seelera pravidelně zvali  na radu  také nějakého specialistu. Na tom se shodli, na chvíli udělali si udělali přestávku a potom pokračovali ve vyklízení místnosti, do které se s Jenny uchýlili také před osmi lety. Tenkrát ještě stály  na policích její knihy o chemii a mikroskop, na tatínkově starém psacím stole z úřadu psala diplomovou práci. Od té doby, co byla Jenny zaměstnána v laboratoři, sloužil pokoj jako odkládací komora. Podlahu a  stěny obložili  matracemi a molitanem,  upravili lůžka.  Večer sedávali společně v kuchyni, dlouhý, hubený Seeler podřimoval v koutě u ledničky, něco pojedli  a brzy bez polekání  chodili střídavě vedle, když se Jenny nakrátko probudila a jako obvykle ze sebe vydala  hluboké zasténání.

Rainerova vzpomínka  na první záchvat byla  úplně stejná. V létě předtím začali oba chodit do školy. Tenkrát tu byl ještě i otec. Jejich dovolená u Jaderského moře.  Těch pár obrazů, které před ním vyvstávaly, nikterak nevybledávalo, ale právě tak málo se na ně dalo ptát nebo je nějak prohlubovat. Přišel z jakéhosi lesíka, ani neví, co tam dělal, a utíkal na pláž. Malá skupinka lidí  stála kolem rodičů, klečících na zemi, a sestra ležela na zádech na písku,  její tělo se zmítalo v křečích, bílé prsty na nohou a na rukou  se zarývaly do písku. Po několika dnech záchvat pominul a doma pak začaly lékařské prohlídky, kterým se musel podrobit i Rainer.

„Mysleli jsme na všechno?“ Matka stála u okna a hleděla ven, ačkoli nemohla nic vidět, neboť okenní tabulka byla až do výše hlavy  zajištěna  dětskou matrací.  Seeler říkal,  že si musejí udělat rozvrh hodin, ale že stačí, když u Jenny zůstane jeden z nich. Rainer vzal matčin kabát a položil jí jej kolem ramen.

„Zavolám, kdyby to začalo být kritické.“

Uvázala si šátek a dokonce se usmála:  „Co je to za černé věci, co se tady všude válí?  V jejím pokoji jsou toho plné krabice. Tady. Tady taky jedna leží.“

Jenny jí občas houby,  jenom lehké halucinogeny, ne, raději ne, Rainer to nyní nebyl schopen dost dobře vysvětlit.  Několikrát se pokoušel to Jenny rozmluvit. A příčinou   nové recidivy  nebyly ty plesnivě páchnoucí  lysohlávky, o kterých nikdo nevěděl, jak si je opatřovala. Prožívala své onemocnění popáté a ani poprvé, ani pak ve dvanácti či v osmnácti, ba ani v pětadvaceti ty sušené houby nebrala.

„Preparáty z laboratoře,“  řekl Rainer a pokrčil rameny.  „Nějaké zemědělské pokusy, pokud vím.“

„Ale nevypadá to tak.“

Pusa na tvář mezi dveřmi. Matka  mu pohlédla  do tváře. „Nejprve se budeme střídat   denně. Potom čtyři dny ty, čtyři dny já.“

„Tak to uděláme.“

Tak to dělali předposledně – ještě s oběma rodiči – a taky posledně,  když tu a tam zůstával u Jenny  doktor Seeler. Záchvat měl vždycky stejný průběh, trvalo to však pokaždé o něco déle,  naposledy pět týdnů.  Po dlouhé fázi spánku následovalo krátké období apatie. Jenny byla vzhůru, oči  otevřené, ale nehýbala se. Jen zřídkakdy se usmála, když bylo třeba jít na toaletu, nebo když si Rainer  v jejím úhlu pohledu dal mezi rty cigaretu. Po druhé, mnohem kratší,  fázi spánku, následovalo to, čemu matka říkala  tanec svatého Víta a  Rainer pogo. Zdálo se, jako by  Jenny potřebovala  dohnat v divokém  běsnění dítěte, neberoucího ohled vůbec na nic, všechen pohyb, který jí byl v minulých týdnech odepřen. Během  tohoto pogování  s ní vůbec nebyla řeč. Pokud na něco reagovala, tak jedině na pevný  stisk. Rainer jí hodil  polštář na tvář, pevně ji svíral, nebo ji štípal. „Hledáš ty své houby?“ křičel, když byli sami, „ty svoje hnusné prašivky?“, ale ani  na to nijak nereagovala. Sténala a mávala rukama. Houby ji zajímaly stejně pramálo jako všechno, proti čemu se nedalo boxovat a kopat. Pokud toto období tance svatého Víta připadlo na matčiny čtyři dny, sedávala matka na židli vedle Jenny  bez hnutí, občas se usmívala,  jakoby potěšena takovou aktivitou, pozorovala dceru, která  se snažila rozbít vše kolem sebe. Ale tím   nejhorší pominulo. Pak už se dalo  pomyšlet na to, aby Jenny naložili do auta. Specialista v nemocničním věžáku se zdál být spokojený. Doktor Seeler chodil zase častěji a  Rainer si  mohl  s  matkou  zajít na oběd.

„Víš,“ řekla, „tenkrát v Bibione nám bylo až později nápadné, že  napřed  celé dny spala a pak dostala ty záchvaty zuřivosti.“

„Ano,“ řekl Rainer a na nic si nevzpomínal, „jenže jste neměli s čím srovnávat.“  Odemknul  dveře bytu. Doktor Seeler   klečel na podlaze a utíral  louži, která  přetékala z koupelny do předsíně. Stopy honičky  od jednoho vodovodního kohoutku k druhému.

Zavládnul klid.  Na začátku  předposlední fáze  odjela matka na venkov, aby si odpočinula v domě své matky. Jennina první souvislá věta zněla: „Prší.“  Byla slabá, ale měla mocnou chuť k jídlu a brzy se jí vedlo tak dobře, že  dokázala  tupě  zírat na  televizi. Prý kde je máma. U babičky. Bylo to zlé? Nic nového.  Vypadáš zmoženě. A co teprve ty.  Musíš  přece taky ven na vzduch.  Až tady zase bude máma.  Prý se cítí jako odpojená, řekla  jednou dřív.  Jako by  bylo všechno dokola vypnuté a ona stála  uprostřed černi a točila se  kolem dokola. Aby ji Rainer přivedl na jiné myšlenky, vykládal jí o nové kanceláři. Co se změnilo?  Práce ta samá.  A přece část jeho života. A už během posledního záchvatu  tam pracoval.  Pak mu hned dali neplacenou dovolenou.

Co jí má vykládat?

„Co asi dělá máma.“

Leželi  v pokoji  na  rozdrbaných matracích a kouřili.

„Musíš  se  umýt,“ řekl. „Smrdíš jak babička.“

Jenny zase začala navazovat kontakt s kolegyněmi z laboratoře. A dívala se na  jakousi  francouzskou detektivku, ve které Mireille Darcová na sobě měla dlouhý nepromokavý plášť  až po kolena, takový že by chtěla.  Seeler s ní šel do nákupního centra, utrácet. Matka zůstala doma a  ptala se Rainera, kde stráví své čtyři dny volna. Nevěděl.

Zavolal kolegyni. Zpočátku vypadala překvapeně, ale když chtěl vědět, kde byla  na horách,  byla potěšena a  dlouho se pak bavili.  Sama od sebe  mu navrhla, že pro něho v penzionu rezervuje  svůj starý pokoj.

„Vezmi si s sebou pevné boty,“ řekla, „je tam  taková dobrodružná rokle, hotový sen!“

Když  na druhý den  dojel na místo a když mu hostinská  večer ukazovala fotografie, uviděl na nich  svoji kolegyni, její pěkné zuby.

Penzion se jmenoval podle příjmení hostinských Fogatsch. Byla tam taky pekárna Fogatsch, obchodník s traktory Fogatsch a u lesa nad  tržnicí  stála vila se zpustlou zahradou, dům Fogatschů. Frenk, nejstarší syn, doprovodil Rainera  do kostela se zlatým Kristem na špičce věže.

„Jestli chceš,“ řekl  Frenk, „ukážu  ti  svoji firmu.“  Frenk měl  malou, dobře zavedenou  firmu  na samolepky.

Rainer  chodil na procházky   po  miniaturní pěší zóně nebo nahoru do lesa, kde jednou vysoko nad střechami uviděl kroužit  dva ptáky, podobné gryfům,  tak obrovské, že to mohli být jen orli, a on, celý unešený,   chtěl ještě výš, na vyhlídku.  V poledne jedl  přímo v místě. Důchodci hráli  venku na hřišti s obrovskými figurami šachy.  Zavolal  k Jenny, kde to nikdo nebral, pak k matce, ta se zlobila, že si dělá starosti.

„Všecko v nejlepším pořádku. A ty odpočívej.“

Vydal se na výzkumnou výpravu. Na zpáteční cestě objevil  samolepkovou firmu. Bez váhání vešel do dvora a nahlížel okny do budovy. Nikdo tam nebyl.

Na druhý den   tam přišel znovu. V kanceláři pracovala na počítači mladá žena. S Frenkem   diskutoval  jakýsi mladík s účesem  ze  spousty copánků. Rainer vešel dovnitř a Frenk mu představil svoji sekretářku  a svého učně, Irena, Saša – sourozenci.

„Moje firma.“

V poledne poobědvali a Frenk navrhl, aby si zítra vyrazili  do  rokle.  Rainer nebyl proti.  Vmísili se  mezi  důchodce, obrýlené proti slunci,  kteří se před pizzerií oddávali šachu. „Za chvíli bude hrát můj stařeček,“ řekl Frenk. „Musím se  dívat a dávat znamení!“

Večer mu nebylo dobře. Věděl, jak je pro Jenny obtížné  dostat se ze svého stavu. Poslední fáze záchvatu byla vždycky  nejdelší a nejnamáhavější, nejen pro sestru, jenže ona si ji musela prožít.  Rainer si říkal, že teď  nejvíc záleží na tom, aby se každý řídil svou zkušeností se záchvatem.  Jenny  se mohla  zotavit jen tehdy, když i lidé kolem ní budou odpočívat. Až se za tři dny vrátí, bude ho zkoušet. Co  jsi  dělal? Hele, koukni,  mám nový kabát.  Tak už vykládej!

Cesta vedla nahoru lesem až ke stánku s potravinami. Frenkův chlapec běžel s nimi, měl s sebou luk a šípy a  utíkal dopředu s pohupujícím se toulcem na zádech. Pod dřevěným můstkem  šuměl  bystrý potok. Byla tu spousta  výletníků, kteří se zásobili u kiosku a u vodovodních kohoutků si naplňovali  láhve vodou.

I přes nepříliš rychlé tempo, které vepředu nasadili, měl Rainer co dělat, aby se udržel na dohled. Mnozí z ostatních výletníků, všichni  proudící stejným směrem, vypadali jako jedna skupina, měli s sebou děti a  zastavovali, když mluvili do mobilů.  Chtěl být sám za sebe, ale současně  se musel držet se skupinou. Po dvou hodinách  si otevřel první energetický  nápoj a pil z plechovky za chůze. Letně modrý pruh oblohy  nahoře mezi vrcholky stromů a skal se zužoval. Šedá bystřina,  šumící houští. Barevné byly  jen nouzové orientační značky, lemující  cestu  každých sto metrů.  Když skončil tento  řetězec pruhovaných sloupků, opustil  Frenk  rokli a odbočil do  boční soutěsky, kde nevedla žádná stezka.

Nikdo zde nebyl.  Ptáci  křičeli  v chladném příšeří. Rainer si stejně jako ostatní   zul boty, pevně je přivázal k ruksaku a vyhrnul si nohavice. Dál se šlo vodou, studenou, až to bolelo, a  na kamenitém  dnu potoka to pořád  nečekaně podkluzovalo, pak Rainer skoro upadl, ale Saša ho podepřel a znovu zvednul na nohy. Mladík šel za ním a poslouchal walkman, Frenk s malým Guidem na  ramenou  dusal  daleko vpředu, mimo doslech, ani Irena  neposkytla Rainerovi příležitost k hovoru.  A tak nikdo neřekl jediné slovo. Rozhodl se  žádat odpočinek, jakmile  uvidí vhodné místo, ale  když k takovému došli, neřekl nic, protože ostatní šli dál, aniž by  zátočinu vzali  na vědomí. Chtěl si odvázat  sbalenou celtu, která se mu houpala na ruksaku  a narušovala jeho  rovnováhu, takže hrozil pád do ledové vody. Rákosí.  Známka, že je nablízku jezero,  místo odpočinku.  Když  prošli akustickým portálem  do   jiného prostoru, změnil se   trvale je doprovázející  šum  v dunění. Rainer prošel skalní branou poslední a uviděl, že ostatní se zůstali stát na malé plošině na břehu. Vydrápal se z potoka a doplazil se  pod zakrslou borovici stojící stranou. Dál už neudělá ani krok.

Stmívalo se, utábořili se na noc, ve studeném, hlučném trychtýři s kruhovým jezírkem a  vodopádem, jenž vydával ono dunění. Poblíž břehu stálo několik bříz, což bylo jediné, co skýtalo ochranu  před okamžitým provlhnutím. Na plošině  bylo dunění snesitelné, Rainer slyšel  Guidův pískavý hlásek  stejně jako Frenkovo volání, že je na čase postavit stany. V jednu chvíli měl pocit, jako by zaslechl  zvonění  Frenkova mobilu, snad jen proto, že jej Frenk právě vytáhl  z ruksaku a podíval se na displej, zakrývaje jej proti kapkám volnou dlaní.

„Mrtvý!“  zvolal spokojeně a přikázal Sašovi, ať připraví kávu. Na rovných místech  skalního podkladu  si všiml  Rainer  značek namalovaných  žlutou barvou. Saša mu vysvětlil, že tady stavějí stany vždycky.

Nemusel dělat nic jiného než podávat kolíky. Vždycky když Frenk  natáhl dozadu otevřenou dlaň, vložil mu do ní Rainer malý železný  kolík. Frenk je zarážel do  skalních spár.

„Tak to chodí týden co týden. Stan postavit, stan  zbourat.  A už je tady zase   další jako vy. Kolík, prosím.“  Zatlačil. „A tenhle tam už zase vůbec nechce jít.“ Frenk  zvedl oči.  „Jsem tady každou sobotu.  Je to už dobré, nebo ještě ne?“  Skutečně očekával odpověď. Rainer se však namísto odpovědi zeptal na svoji kolegyni.

Frenk šlápl na kolík a zadupl jej  do  podkladu.

„Ta nebyla k zastavení. Byla tady  dokonale blažená.“   Nešla dost daleko, pomyslil si Rainer. Pravděpodobně na  ni Frenk udělal mimořádný dojem. Naproti tomu  on  šel  až moc daleko a nedělal, co si předsevzal, ba ani, co  musel. Jenny byla odsud příliš daleko a on neodpočíval.

Frenka se to  netýká. A stejně všechno lepší než se dívat, jak  si Jenny zase rve na kousky další  hrst těch svých černých houbiček.  Dům Fogatschů. Zlatý Kristus. Orel nad  továrnou na samolepky. Alespoň bude o čem povídat.

Frenk vyskočil na nohy, a procházeje  kolem Rainera, šťouchl jej do ramene: „Nesnít!“

Oba sourozenci se šli  koupat. Jejich  blonďaté čupřiny  kroužily po jezeře, Guido se tyčil  na břehu a hrozil jim krupobitím šípů a Frenk  přiznal Rainerovi – stany ještě nebyly rozděleny – že on a Irena se milují. Pak byla polévka pro všechny, ve stanu se  pak Rainer rozdělil se Sašou o sendviče,  k tomu pivo, zůstalo bez účinků.

Když se probudil, všechno bylo tmavomodré.  S bušícím pulzem  se snažil být co nejtišší, aby nikoho neprobudil, a přes trenýrky si oblékl  nepromokavé kalhoty. Cáry mračen se ovíjely  kolem korun stromů.  Nebylo slyšet nic než vodopád.  Pár  vran  a sojek přeletělo  nad jezerem a neslyšně se ponořilo do okolního lesa.  Za světla   bylo jezírko  jediným pramenem  vodního prachu, jenž  nad ním vytvářel zvon,  intenzívně modrý, od středu až k břehům zcela  nehybný.

Bez ochrany stromu, pod kterým stál stan se spícím Sašou uvnitř, byl Rainer  během chvilky mokrý. Přesto však, zatímco mezi rty sál vodu stékající mu po obličeji,  podřepl a  sklouzl  po kameni  do  bystřiny. Byla ještě studenější než včera, ani dvojí  kalhoty nic nepomohly. Když se ocitl pod skalní branou, zastavil se a vytřepal si  vodu z vlasů. Ohlédl se zpět k plošině a uviděl Irenu v teplákové soupravě, stojící mezi stany. S kapucí na hlavě bez zájmu hleděla  za ním. Čili  ho bez hnutí sledovala. Dokud jí nezamával. Potom, světle modrá od hlavy k patě,  zvedla ruku a   taky  krátce zamávala.

Udělal jednu jedinou zastávku  na odpočinek, aby si ohřál nohy a snědl  snídani, čokoládovou tyčinku a  pomeranč.  Pak se ještě další hodinu brodil dál, než  se dostal ze soutěsky a uviděl lidi pochodující dole  v rokli po cestě.  Veden  červenobílými  kůly se  dostal k potravinovému stánku.  Dopolední slunce už  silně hřálo. Když  vyšel z lesa nahoře nad vesnicí, uviděl  pod sebou kostel  a lesní průsek  pěší zóny.

Přivítala  ho Frenkova stará matka, jež přirozeně   nemohla projevit pochopení  pro takový  útěk.

„Jo, to není pro každého,  ta naše rokle,“  bylo všechno, co stará Fogačka řekla.

Rainer zaplatil.

„Přijeďte zase někdy, třeba až už nebudete sám.“

Nasedl do prvního autobusu,  během jízdy spal a z budky zavolal Jenny. Zvedl to Seeler,  prý jsou obě ve městě. Rainer   jel  k sobě domů.

„Přijď,“ řekla  Jenny  o pár dní později. Byla právě uprostřed čtvrté fáze, ve které  je  třeba spoustu  věcí  uklidit,  napravit, ale jen máloco přikrášlit. Našla si nějakou skupinu. Díváme se na sebe. A mluvíte taky? Ti, kteří mohou. A  ostatní? Hledí z okna. Pro Rainera bylo překvapením, když ho poprosila, jestli by se pro ni mohl po sezení zastavit, že mu chce něco ukázat.

Jeli metrem na předměstí.  V jedné činžákové ulici  přešli pár bloků, až  se konečně Jenny zastavila před jednou barabiznou a  pohlédla po její fasádě nahoru.

„Ty houby,“ řekla. „Chtěl jsi vědět, odkud jsou. Odsud. Tady bydlí můj houbař. Posílá mi je poštou, vždycky z této adresy.“

Rainer čekal něco jiného, ne tohle gesto, které nepotřeboval a které také pro ni bylo k ničemu.

„A co má být?“ zavolal za ní, když se vydala zpět a jeho nechala stát před domem.  „Jsi mi snad něco dlužna?“

Jenny   šla dál, jen  zvedla paže.

Dohonil ji. „Co je?“

„Nic.“   Rainer zahlédl její pevný pohled a byl spokojený.

Jeli zpátky. Protože už byl večer, dostal nápad, že Jenny ukáže novou kancelář.  Udělalo to na ni dojem, ta obrovská okna všude,  ten výhled z jeho kanceláře, chtěla vědět, kdy se vrátí do práce.  Z jejího hlasu bylo slyšet, jak jí na tom záleží.

„Zítra,“ řekl, „zítra se jede dál.“

Jenny se opřela o okno. Bylo slyšet  přibližující se sirénu,  chviličku nato  se objevilo  modré světlo a padlo do pokoje.

„To mě právě budou odvážet,“ řekla a  zatočila se ve svém  bílém plášti a la Mireille Darcová.  Její záchvat skončil.