Říkali mi Ňafka

Ňafka se vám představuje

 Malé bázlivé štěňátko, krčící se v koutku, chňapající po každém, kdo ruší jeho klid, a bránící svou potravu až do krve. Taková byla naše Ňafi, když jsme si ji přinesli z psince, kde se narodila a kde nejspíš vyrůstala mezi bujnými štěňaty. Bála se. Nevěřila, že panička je kamarádka a nesoupeří s ní o žrádlo v její misce či o vyhřáté místečko na pelíšku.

 Časem se sžila s lidmi ve svém novém příbytku, ale ostatním vůbec nedůvěřovala. Každou návštěvu vyděsila málem až k smrti. Postupně si však zvykala na pravidelné příchozí a začleňovala je do své smečky. A byla to početná smečka. Čítala dvě malé děti, Járu a Kačenku, jejich rodiče a prarodiče, dále pak její právoplatné paničky, malou a velkou, právoplatného páňase a paniččinu babičku. To byla tzv. smečka domácí, kterou musela vítat lízáním a vrtěním svého huňatého ocasu, jenž zpočátku připomínal šavličku. Stejným způsobem přivítala i strejdu a páníčka Páťu.

 Svou smečku však brzy musela rozšířit o pána nosícího babičce obědy. Ale tady narazila na jedno úskalí. Čas od času se nosiči obědů měnili, což naši Ňafičku mátlo.

 Nejnepochopitelnější zážitek pro ni bylo setkání s čalouníky. Ti tenkrát zazvonili a malá panička jim otvírala, přičemž vysvětlovala Ňafce, že je to její návštěva a ne cizí vetřelec. Ňafička to pochopila a párkrát přátelsky zavrtěla ocasem na uvítanou. Nedůvěřivě je sice sledovala, ale nechávala je v klidu procházet dveřmi. Nevadilo jí ani, že jdou do bytu. Náhle však zbystřila své smysly, neboť starší z čalouníků odnášel z parádního pokoje křeslo. Rozzlobila se, že krade paniččin majetek a začala na něho zuřivě štěkat. Panička tedy musela svou Ňafi držet, dokud nebylo křeslo pryč z domu.

Ňafčiny hračky a hloupá Agáta

 Veškeré Ňafčiny hračky pocházely neznámo odkud. V okolí žádné malé děcko nebydlelo. A přesto měla Ňafu stále nová pískátka a gumová zvířátka, míčky i hadrové panáky.

 Vždy, když Ňafa cupovala novou hračku, sousedovic jezevčice Agáta se rozštěkala svým pisklavým hláskem, připomínajícím spíše krysí řev než psí štěkot. Jediná souvislost, která nás tehdy napadla, bylo to, že závidí naší Ňafce její novou hračku.

 Jednou jsme se vraceli z procházky, když tu sousedovic Agáta spustila nepopsatelný řev. Stála jsem u zídky a nechápavě pozorovala Agátu, jak vyvádí. Ňafka cosi hledala pod keři. Pochvíli přišla ke mně, přední tlapky si opřela o složené dlažební kostky a natáhla svou psí hlavu s nádherně chlupatýma ušima k Agátě.

"Haf, haf," optala se důrazně a přitom tázavě.

"Haf haf haf, haf haf," odpověděla Agáta.

"Haf haf haaáf?" zaznělo posmutněle od naší Ňafky.

"Haf-haf," zamítla jí cosi Agáta. "Haf vrr," dodala ještě výhružně, aby snad Ňafku ani nenapadlo neuposlechnout.

Ňafička odběhla, vlezla pod stromový tis a už mi nesla gumového ježečka.

"A co já s tím?" ptala jsem se jí nechápavě. "Mám ti ho hodit?"

"Haf!" štěkla na mne a čumákem ukázala směrem k Agátě.

"Tak to jsou její?" zeptala jsem se Ňafky a nečekajíc na odpověď hodila hračku zpět Agátě.

"Ňaf," dostalo se mi od naší Ňafu souhlasu.

"Teda, pejskové," pronesla jsem vděčně, "ať mi nikdo neříká, že vaše řeč je o ničem a vaše chování pouhý reflex s telepatií."