Bezmoc

Achnaton byl obětí dalšího ze svých četných záchvatů. Jeho tělo bylo mučeno novými a novými přívaly nesnesitelné bolesti, která ho naprosto ochromovala. Ležel bezmocně na zemi, zkroucen do embryonální polohy, z úst mu vytékaly sliny a vytvářely malé kalužky na mramoru pod ním. Černé oči měl vyvalené jako buvol ve smrtelné agónii a uhel, jímž byly oči lemovány, byl dávno rozmazán po celé faraónově tváři. Údy se mu stále napínaly a povolovaly podle toho, jak přicházely a odcházely křeče. Kůže po celém těle dostala lehce namodralý nádech, všechny žíly byly daleko viditelnější než kdy jindy a mohutně pulzovaly. Pokud to stav dovolil a svaly se na chvíli povolily, zařval Achnaton tak mocně, že se jeho kvílení neslo hrůzostrašně celým palácem a několikanásobně se vracelo jako ozvěna. Zatímco "Zlatý Hór a Pán obou zemí" trpěl, venku zapadalo slunce. Obloha se zbarvila do ruda a skály získaly jemně růžový nádech. Nil byl stále tmavší, až úplně zčernal. Z rákosí okolo řeky občas bezstarostně vylétla hejna divokých hus. Lehký vánek jemně čeřil hladinu a pohrával si s rákosem tak, že vydával tichounký, šustivý zvuk.
Sotva pominulo nejhorší stadium záchvatu, přiblížili se otroci a se vší opatrností přenesli faraóna na jeho lůžko. Zohavené tělo se zabořilo do bělostných polštářů a přikrývek z těch nejjemnějších a nejdražších materiálů. Achnaton začal pomalu procitat. Tiše naříkal, nad sebou samým, nad svou bezmocností. Na druhé straně místnosti se otevřely dveře. Bez ohlášení vstoupila Nefertitti, krásná jako vždy. Na sobě měla bílé, průhledné šaty, které tím spíš zdůrazňovaly její křivky. Vlasy měla přichycené čelenkou, ale některé prameny se uvolnily a lemovaly její bělostnou tvář. Přistoupila k lůžku a podívala se na svého muže. Achnaton sebral všechnu sílu, co mu zbyla, a vztáhl k ní ruku. Jeho pohled byl prosebný, jako by čekal u manželky spásu. Nefertitti se otočila a poodešla dál. Achnaton nechal svou ruku pomalu klesnout zpět na lůžko. Po tváři se mu kutálely obrovské slzy. Nefertitti znovu přistoupila, ale nyní Achnaton jen sklopil zrak a odvrátil se. Věděl, že se jí musí hnusit. Královna z něho začala rychle sundávat propocenou suknici. Tuhle práci dělat nemusela, byla přece královna. Nebo možná právě proto ji dělala. Nechala Achnatona nahého, přikryla ho tenkou dekou a nechala mu přinést pivo, víno, vodu, datle a sladké koláčky, které král miloval. Pak se otočila a odešla. Achnaton ji dlouho sledoval a jeho pohled visel na dveřích, i když byla Nefertitti dávno pryč. Palác se ponořil do tmy a Achnaton do svého vlastního světa. Noc byla tichá a teplá. Achnaton přemýšlel velmi dlouho a usnul až nad ránem. Modlil se, aby se příštího dne nemusel znovu probudit a znovu zažívat toto peklo - strach, bolest, bezmocnost, pocit opovržení.

---