Trezor na hříchy

...

Na tichém místě za městem,
kam nedohlédnou oči plné pýchy,
stojí dům se smutným protestem
jak trezor na nesmyslné hříchy.

Větve stromů zakrývají střechu,
ve zdech je vtisklá divná vzpomínka
a tady, v betonovém mechu,
spí všemi opuštěná miminka.

Jak krutá výčitka zní jejich pláč,
i smích je spíš sonáta d-moll.
Pusinky nenahradí bílý plášť,
co má něhu vlastně za úkol.

Déšť usilovně z oken smývá hořkost,
ale je vůbec možné, aby se to podařilo?
Když matkám nezůstala ani lítost
a z hlavy se jim cosi dávno vypařilo?

Tak za městem dům pořád stojí,
daleko za všemi symboly kýče.
Co se světem ho ještě někdy spojí,
když od trezoru kdosi ztratil klíče.

* * *

---