Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Výběr z Pratchetta

06. 11. 2003

3469

Autor

Kritizátor

Tohle je výběr humornejch úryvků ze všech knížek od Pratchetta. Dal jsem to sem, protože si myslim, že by se vám to mohlo líbit. Hlavně těm, kteří ty knížky nečetli.

Terry Pratchett

ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA

Nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zatím nevíme přesně, proč jsou výše uvedené věci tak, jek je uvádíme, ale pomáhají nám alespoň zčásti pochopit, proč na Zeměploše nejsou bohové ani tak uctíváni, jako spíš obviňováni. (Barva kouzel, str. 12)
„Ale já se s nimi chci prostě jen setkat. Abych mohl doma, až se vrátím, vyprávět, že jsem je viděl.“ (řekl Dvoukvítek). Mrakoplaš si pomyslil, že pokud by se Dvoukvítek sešel s kterýmkoliv pravidelným návštěvníkem Bubnu, znamenalo by to pravděpodobně, že už svůj domov nikdy nespatří. Pokud ovšem nebydlel někde po proudu a náhodou by neproplul kolem. (Barva kouzel, str. 29)

Plocha, rovná jako stůl, neměla žádný skutečný obzor. Někteří námořní dobrodruzi, kteří si hráli s vajíčky tak dlouho, až z toho zhloupli a vypravili se hledat protinožce, udělali tragickou zkušenost. Zjistili, že vzdálené lodi, které vypadají, jako když se ztrácejí po Okrajem světa se opravdu ztrácejí pod Okrajem světa. (Lehké fantastično, str. 16)
Začal padat výjimečně vlhký a studený déšť. Mrakoplaš s Dvoukvítkem seděli pod stromem a pozorovali ho. „Mrakoplaši ? Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu ?“ „Jasně,“ odpověděl trpce čaroděj. „Nás.“ (Lehké fantastično, str. 25)
Rozhovor Mrakoplaše s Barbarem Kohenem (který nemá zuby)
“Kdybych byl ašpoň o dvačet let mladší,“ zatoužil hrdina
“Tak ?“
“Tak by mně bylo šedešát šedm.“
“A co s tím má co dělat ?“
“No jak bych ti to řekl? Když jšem byl mladý a dobýval jšem ši šlávu a jméno, tak jšem měl rád divoký rušovlášky.“
“Aha.“
“Potom jšem o něčo žeštárnul a přišel jsem na chuť blond ženškejm, který měly takovej ten švětáčkej pohled.“
“Vážně ?“
“Jenže teprve když mně přibyl ještě nějakej ten rok, žjištil jšem, čo maj chlapi na šmyšlnejch černovláškách.“
Odmlčel se. Mrakoplaš vyčkával.
“A ?“ nevydržel to nakonec. „A co potom ? Co musí mít žena, kterou hledáš teď ?“
Cohen k němu obrátil revmatický pohled vybledlého modrého oka.
“Trpělivošt,“ pokýval hlavou.
(Lehké fantastično, str. 136)
„Je to blážen ?“
“Trochu je. Myslím že za to můžou peníze. Je bohatý.“
“Požor, v tom případě nemůže být blážen, je jenom trochu ekščentrickej.“
(Lehké fantastično, str. 137)
Všechny tři teorie, i když se tak zásadně liší, mají dvě věci společné. Za prvé to, že se pokoušejí vysvětlit tolikrát pozorovanou skutečnost, a za druhé to, že se všechny strašlivě mýlí. (Lehké fantastično, str. 207)
„Nevíte náhodou, jak se dá pohřbít takový čaroděj ?“
“Jo.“
“No tak jak ?“
Bábi Zlopočasná se zastavila pod schody.
“Nerad.“
(Čaroprávnost, str. 20)
Zmiňujeme se o tom především proto, že na většině ostatních míst kontinentu dávali lidé přednost vydělávání peněz bez práce, a protože hudební a nahrávací průmysl na Zeměploše ještě nikdo nevymyslel, byli tihle lidé přinuceni uchýlit se k mnohem starší a tradičnější formě – lupičství. (Čaroprávnost, str. 129)
Pozn. autora : Cech zlodějů, kapsářů a domovních lupičů je velmi úctyhodná společnost, která prakticky představuje hlavní organizaci pro udržování pořádku ve městě. Funguje to takto: cech dostává každoroční kvótu, která představuje společensky únosnou úroveň krádeží, podvodů a vražd, a oplátkou za to se velmi důrazným způsobem stará, aby byl neorganizovaný, tzv. ilegální zločin ne vymýcen, ale přímo podřezán, uškrcen, rozpárán a v kusech roznesen v papírových sáčcích po městě. Tuhle dohodu většina lidí považovala za levnou a osvícenou metodu, s výjimkou těch malověrných, kteří byli přepadeni, okradeni, nebo dokonce zavražděni a odmítli na to pohlížet jako na svou společenskou povinnost. Tohle uspořádání samozřejmě také umožnilo městským zločincům přesně naplánovat profesní postupy, jako přijímací, rozdílové a kvalifikační zkoušky a podobně, a tak se přiblížit svou organizací ostatním městským profesím. Protože rozdíl mezi nimi nebyl ani původně příliš veliký, netrvalo dlouho a velmi těžko se rozlišovalo kdo je kdo. (Čaroprávnost, str. 162)
Ostrúhel stál na doširoka rozkročených nohou, ruce měl v bok a jeho břich se podobal modelu lyžařského svahu pro začátečníky. (Čaroprávnost, str. 218)
Pozn. autora: Prakticky cokoliv se může pohybovat rychleji než zeměplošské světlo, které je proti normálnímu světlu líné a krotké. Jak tvrdí filozof Li-tin O’Wevidle, jediná věc, která je rychlejší než obyčejné světlo, je monarchie. Svou teorii zdůvodňuje O’Wevidle takto: V zemi může být jen jeden král a tradice vyžaduje, aby mezi jednotlivými panovníky nebyla žádná časová mezera, takže když zemře král, musí pravomoci přejít na jeho dědice okamžitě. Li-tin tvrdí, že z toho zákonitě vyplývá, že musí existovat jakési elementární částic – králony, nebo možná vladařony, které jsou toho příčinou. Samozřejmě někdy se to nepodaří, to když letící králony narazí v letu na antimonarchon nebo republikon. Li-tin O’Wevidle chtěl tento objev využít k vysílání zpráv, měl nesmírně ambiciózní plány, které dokonce zahrnovaly opatrné mučení menších králů s úmyslem modulovat vysílaný signál, ale k jejich dalšímu rozvinutí už nedošlo, protože v té chvíli bar zavíral. (Mort, str. 25)
Pozn. autora: První pizzu vymyslel na Ploše klačský mystik Ronron „Zjevený Joe“ Shuwadi, který tvrdil, že mu a ni dal recept ve snu sám Stvořitel Plochy, který údajně dodal, že to je to, co měl celou dobu v úmyslu stvořit. Pouštní poutníci, kteří viděli originál, s proslulou a neuvěřitelnou dokonalostí zachovaný v Zakázaném městě Ee, říkají, že Stvořitel měl evidentně na mysli malý slaný koláč se sýrem a feferonkami ozdobený několika černými olivami **. Takové věci jako pohoří a oceány tam přidal na poslední chvíli, jak se často stává.
** Pozn. autora k poznámce: Po náboženském rozkolu, odtržení Pootočných synů a smrti nějakých 25.000 lidí v následující Svaté válce, bylo věrným věřícím povoleno přidat do základního předpisu jeden malý bobkový list. (Mort, str. 120)
Je zjištěno, že nejlepší lék na kocovinu z mačkadlice je ve skutečnosti psí chlup, i když by to spíš měl být žraločí zub nebo přejetí buldozerem. (Mort, str. 151)
Pozn. autora: Ankh-Morpork koketoval s různými formami vlády a skončil nakonec u klasické formy demokracie, kterou tady nazývají jeden muž – jeden hlas. Patricij byl ten muž, a proto mu patřil i hlas. (Mort, str. 173)
Zbytek zástupu se rozplynul jako ranní mlha a na místě zůstali sedět jen ti zavalití a nemilosrdní muži, které by Wa v účetních knihách (kdyby pochopitelně nějaké měl) uváděl jako „výdaje za kancelářské potřeby a občerstvení“. (Mort, str. 182)
Waovi se podařilo sklonit hlavu.
“O co se hraje ?“ zašeptal přiškrceně.
KDYŽ VYHRAJEŠ, ZANECHÁŠ TĚCH NESMYSLNÝCH POKUSŮ DOKÁZAT, ŽE ZÁLEŽITOSTI LIDÍ ŘÍDÍ NÁHODA.
“Ano. Ano. A…když prohraju ?“
BUDEŠ SI PŘÁT, ABYS BYL VYHRÁL.
(Mort, str. 183)
Knihovník (který byl orangutan) ukončil procházku uličkami mezi regály. Do jeho obličeje by se mohla zamilovat snad jen pneumatika silničního tahače, ale zato na ní neustále lpěl slabý úsměv. (Magický prazdroj, str. 20)

Pozn. autora: Žužmelín = kožešina kunovité šelmy skvrnostaje. Skvrnostaj je malé černobílé zvíře podobné lumíkovi, které žije výhradně ve středových krajích. Jeho kožešina je vzácná a velmi ceněná – cení si jí především skvrnostaj sám; ten sobecký malý bastard udělá téměř cokoliv, jen aby se s ní nemusel rozloučit. (Magický prazdroj, str. 36)

Dívka (zloděj, dcera Barbara Cohena) skočila kupředu a vtiskla Mrakoplašovi do rukou kulatou koženou krabici.
“Rychle, musíš okamžitě se mnou,“ zašeptala naléhavě. „Jsi ve smrtelném nebezpečí!“
“Proč ?“
“Protože když se mnou nepůjdeš, tak tě zabiju!“ (Magický prazdroj, str. 58)

Dočasný vládce (Patricij) rozbujelého města Ankh-Morporku seděl v pohodlném křesle u paty schodiště vedoucího k trůnu a pokoušel se najít alespoň stopu zajímavosti v nudných hlášeních svých stopařů a vyzvědačů. Trůn byl prázdný víc než dva tisíce let, od okamžiku, kdy zemřel poslední z dlouhé linie ankhských králů. Legendy pravily, že přijde čas, kdy město bude mít opět svého krále, a pokračovaly rozličnými popisy magických mečů, mateřských znamínek velikosti mexického dolaru a dalšího haraburdí, jak to už legendy v takových případech dělávají.
Už dlouho se považovalo v Ankh-Morporku za největší umění zůstat naživu alespoň pět minut po tom, co se u vás našel kouzelný meč nebo znamínko velikosti mexického dolaru. (Magický prazdroj, str. 96)

Momentální Patricij, hlava výjimečně bohaté a mocné rodiny Vetinari, byl hubený, vysoký a na první pohled stejně chladnokrevný jako mrtvý tučňák. Stačil jediný pohled, abyste věděli, že je to člověk, který si chová bílou angorskou kočku a bude ji něžně hladit, zatímco odsuzuje lidi k smrti v nádrži s piraňami. Možná že byste si na základě zdravého úsudku ještě troufli odhadnout, že má pravděpodobně sbírku vzácného čajového porcelánu a často stává v zadumání nad některým zvláště cenným kusem, zatímco se z dáli, z hloubi jeho mučíren, linou strašlivé výkřiky.
…
Ani jedna z těch věcí v tomto případě nebyla pravda.
…
Občas samozřejmě dal někoho strašlivě umučit, ale to se považovalo za absolutně normální jednání svrchovaného vládce a bylo všeobecně schvalováno převážnou většinou obyvatel města. *
* Pozn. autora: Převážnou většinu obyvatelstva je v tomto případě možno definovat jako každého, kdo momentálně nevisel hlavou dolů nad jámou plnou škorpionů. (Magický prazdroj, str. 96)

Mrakoplaš ucítil palčivou bolest, přejel si bradu rukou, a když spatřil slabě zakrvácené prsty, vyděsil se k smrti a tiše se sesul k zemi. Nebylo to tím, že by nesnášel pohled na krev, takovýmhle způsobem ne něj působil jen pohled na krev vlastní. (Magický prazdroj, str. 111)

Hosté ji nějakou chvíli pozorovali a usrkávali svou kávu prošpikovanou pouštní atropou. Tenhle nápoj, který se vyráběl z kaktusové šťávy a jedu černých škorpionů, je jedním z nejsilnějších alkoholických nápojů v celém vesmíru, ale pouštní nomádi ho nekonzumují pro jeho omamné účinky. Pijí ho proto, aby něčím zmírnili sílu a účinky klačské kávy.
Ne snad proto, že klačskou kávou se polévají střechy, které jsou pak vodotěsné. Ne proto, že proletí necvičeným žaludkem jako rozžhavená kulka rozehřátým máslem. Ta káva dokáže ještě něco mnohem horšího.
Dokáže vás ostřízlivět. *
* Pozn. autora: Ve skutečně magickém vesmíru má všechno svůj opak. Tak například tam existuje antisvětlo. To není totéž, co tma, protože tma je pouhá nepřítomnost světla. Na antisvětlo narazíte, když tmou proletíte a vynoříte se na její druhé straně. Podle tohoto vzoru stav ostřízlivění není totéž, co střízlivost. Ostřízlivělost Vám vezme všechny ideály a iluze, všechnu tu narůžovělou mlhu, ve které většina lidí tráví téměř celý svůj život, a ukáže vám všechny věci, lidi a události v jejich skutečné, nepřikrášlené podobě. Lidé si chvíli zaječí a pak si dají sakra velký pozor, aby už nikdy znovu neostřízlivěli. (Magický prazdroj, str. 176)

Krulští astrofilozofové kdysi nezvratně dokázali, že všechna místa jsou ve skutečnosti místo jediné a vzdálenost mezi nimi je pouhá iluze. Tím ovšem dodali ostatním filozofům nesmírné množství materiálu k zamyšlení, protože důkaz, který podpíral jejich teorii, například mimo jiné nevysvětloval, proč existují ukazatele směru. Po mnoha letech neplodných diskusí a sporů byla celá věc předána muži jménem Li-Tin O’Wevidle, největšímu filozofovi * Zeměplochy. Ten po delším bádání prohlásil, že je sice pravda, že všechno je prakticky na jednom místě, ale je to prý místo neobyčejně rozlehlé.
* Pozn. autora: Přinejmenším on se vždycky hádal, že je největší. (Magický prazdroj, str. 270)

Magráta se ustrašeně rozhlížela kolem. Na blatech se tu a tam črtaly obrovské menhiry, jejichž původ už dávno nenávratně zmizel v propadlišti času. Říkalo se o nich, že vedou velmi pestrý a tajemný soukromý život. Při tom pomyšlení se Magráta otřásla.
“Je tady snad něco, čeho by se měl člověk bát ?“ vypravila ze sebe nakonec stísněným hlasem.
“My,“ odtušila jí klidně Bábi Zlopočasná a zatvářila se lišácky. (Soudné sestry, str. 18)

Jak už jsme se zmínili, chyběl vévodovi k trůnu jen jediný krůček. Ten krůček, o kterém se mluví, byl na vrcholku schodiště vedoucího do velké síně. Právě toho schodiště, ze kterého po tmě spadl král Verence a proti všem zákonům pravděpodobnosti padl přímo na svou vlastní dýku.
Králův osobní lékař alespoň celou tu událost prohlásil za nešťastnou náhodu. Pravda, že až potom, kdy ho navštívil Bentzen a vysvětlil mu, že pád ze schodů s vlastní dýkou v zádech může být nakažlivou chorobou zapříčiněnou tím, že někdo nevhodně otevře ústa.
Tuto chorobu už ostatně chytilo několik členů královské gardy, kteří byli poněkud nedoslýchaví. Vypadalo to jako malá epidemie. (Soudné sestry, str. 27)

„Tak co je nového s vévodou ?“ nadhodila Stařenka, aby uvolnila napjatou atmosféru.
Bábi se opřela v křesle. „U nás v Kyselé Prdeli dal spálit několik domů,“ oznamovala. „Prý kvůli daním.“
“To je strašné,“ vydechla Magráta.
“Starý král Verence to taky dělával,“ přikývla Stařenka. „To byl nějaký vztekloun.“
“Ale ten aspoň obyčejně nechal lidi vyjít ven,“ podotkla Bábi. (Soudné sestry, str. 67)

Silver patřil ke slabostem Stařenky Ogové.
Zatímco vzato logicky by připustila, že je to tlustý, zlomyslný a páchnoucí mnohonásobný násilný smilník, v duchu ho stejně viděla jako malé koťátko, kterým byl, když si ho přinesla před lety. To, že před dvěma lety pronásledoval hladového vlka až do koruny stromu a vloni k smrti vyděsil medvědici, která si na kraji lesa bezstarostně vyhrabávala kořínky, neznamenalo, že se Stařenka přestala bát, aby se mu, chudáčkovi, něco nestalo. Všichni ostatní v celém širém okolí byli přesvědčeni, že jediné, co by mohlo Silvestrovi ublížit, by byl přímý zásah většího meteoritu. (Soudné sestry, str. 125)

Bábi zaváhala a luskla prsty na Magrátu. „Jak říkáš těm věcem, kterých je vždycky ve všem sto?“
Magráta se nejdříve zatvářila zmateně, ale pak pochopila. „Myslíte procenta ?“ (Soudné sestry, str. 306)

Nebylo mnoho věcí, které mohly z Morporku udělat horší místo, než jakým už byl. Tak například přímý zásah meteoritem by se dal z určitého hlediska posuzovat jako zušlechtění místní krajiny. (Pyramidy, str. 9)

Těpic mlčel. Nechtěl přiznat, že ta postel je mnohem pohodlnější než lůžko, na kterém spával doma. Jeho rodiče, protože byli urozeného rodu, brali jako samozřejmost, že jejich děti žijí v podmínkách, za kterých by se s vámi odmítaly bavit i mouchy muchničky. (Pyramidy, str. 32)

Klienti vrahů bývali pravidelně natolik bohatí, že si mohli najmout dokonalou ochranu, a to včetně vlastních vrahů.*
* Pozn. autora: Říkalo se, že v Ankh-Morporku je život levný. To je samozřejmě naprostý nesmysl. Život byl často velmi drahý, zato k smrti jste mohli většinou přijít úplně zadarmo. (Pyramidy, str. 38)

Nafučin! Jediné škrábnutí, a Těpic by se byl rozmazal po stěnách. Nemuseli by ho pohřbívat, stačilo by na hřbitově upravit kopeček hlíny.*
Pozn. autora: Nafučin se získává z hlubokomořské ryby Singularis minutia gigantica vzdáleně podobné ježíkům. Ryba se proti svým nepřátelům chrání tím, že se nafoukne do mnohonásobku své normální velikosti. Pokud uvedený jed požije člověk, každá buňka jeho těla se okamžitě pokusí zvětšit až dvoutisíckrát. To vede k nevyhnutelnému a velmi hlasitému konci. (Pyramidy, str. 41)

Těpic procházel davem jako omámený. Každý, kdo něco takového zkoušel, si koledoval o nejúspěšnější místní turistickou atrakci, což byla cesta na dno řeky. (Pyramidy, str. 48)

Potřeboval se něčím rozptýlit. Mohl by poslat pro Ptraci, svou oblíbenou služebnou. Byla opravdu zvláštní. Její zpěv ho vždycky rozveselil. Svět se zdál o tolik krásnější, když přestala. (Pyramidy, str. 52)

Pozn. autora: Jedna ze dvou ** legend, které se týkají založení Ankh-Morporku, vypráví o tom, že dva osiřelí chlapci, kteří město vystavěli, byli coby nemluvňata nalezeni a odkojeni hrošicí (v zeměplošské literatuře nazývané orijeple, i když někteří historici tvrdí, že je to nesprávný výklad a přepis slova orejaple, což je velmi rozšířený typ prosklené skříňky na alkoholické nápoje). Most lemuje osm heraldických hroších figur obrácených hlavami k moři. Říká se, že až nastane čas a město se ocitne v nebezpečí, hroši obživnou a dají se na útěk.
** Druhá legenda, kterou obyvatelé města vyprávějí velmi zřídka, praví, že kdysi, za dávných časů seslali bohové na Zeměplochu povodeň. Tu přežila jen skupina moudrých lidí. Ti si totiž včas postavili obrovský koráb a na něj s sebou vzali dvojici od všech zvířat, která tehdy na Ploše žila. Po několika týdnech plavby začala rostoucí hromada všech hnojů přespříliš zatěžovat loď, proto – tak praví pověst – hnůj na jednom místě hodili přes palubu, a souš, která tak vznikla, nazvali Ankh-Morpork. (Pyramidy, str. 58)

* Pozn. autora: Žumponor je dělník, který se zabývá stavbou a čištěním kalových a fekálních jímek, jak suchých, tak ostatních. V Ankh-Morporku, kde je vodní hladina podzemní vody na úrovni terénu, jsou žumponoři velmi vytížení, ale současně k nim obyvatelstvo chová až zbožný respekt. Tak například každý, kdo potká žumponora, přejde uctivě na druhou stranu ulice. (Pyramidy, str. 119)

„Prosím, ó, nesmrtelný, ještě chvilku nehýbat,“ ozval se lazebník hlasem člověka, který si uvědomuje, že by stačilo jen malé říznutí a mohl by odměnou od svého pána a vládce dostat volnou poukázku na zábavní cestu zažívacím traktem krokodýla. (Pyramidy, str. 148)

Podobný sebezáchovný pud vede například delfíny k tomu, že zachraňují topící se lidi pokaždé, když se v okolí vyskytuje svědek, který by mohl vidět jak je překusují napůl (což je jejich běžným projevem)*, a referovat o tom ostatním lidským bytostem.
*Pozn. autora: Nikdy nevěřte druhu, který se neustále usmívá. Něco s ním není v pořádku. (Pyramidy, str. 178)

* Pozn. autora: Pro každého, kdo nebere věci s tak přísnou logikou, je nejrychlejším zvířetem Zeměplochy výjimečně nervózní Nevyzpytatelný puzuma, který se pohybuje tak rychle, že téměř dosahuje rychlosti zeměplošského světla, které, jak víme , se v silném magickém poli Plochy pohybuje relativně pomalu. To znamená, že když vidíte puzumu, on tam už ve skutečnosti není. Většina samečků puzumy hyne velmi mladých na následky akutních vykloubenin, způsobených rychlými starty za samičkami, které tam nejsou, a velké procento z těch, kteří přežijí, páchá sebevraždu následkem frustrace z neschopnosti odpovědět na volání divočiny. Zbytek z nich pak umírá na základě Totenhorova zákona nejistoty, protože puzumové nejsou schopni současně zjistit, co jsou zač a kde se právě nalézají, a jejich rozkomíhané soustředění neblaze působí na jejich psychiku. Jediné chvíle, kdy si puzuma uvědomí vlastní identitu, jsou ty, kdy odpočívá zahrabaný deset patnáct metrů v hromadě štěrku, který zbyl z hory nebo kopce, do nichž narazil rychlostí světla. O puzumovi se říká, že je velký zhruba jako leopard s velmi zvláštní černobíle kostkovanou kožešinou, i když pozůstatky těch několika jedinců, objevených zeměplošskými učenci a filozofy, sváděly vědce k prohlášení, že puzuma je obvykle plochý, velmi tenký a mrtvý. (Pyramidy, str. 206)
Ve víře je síla. V porovnání například se zemskou přitažlivostí je ovšem víra síla poměrně malá. Když dojde na přenášení hor, je ve většině případů gravitace mnohem silnější. (Pyramidy, str. 208)
Král přikývl. „A co s tím dělají kněží ?“
“No, naposled jsem je viděl, když házeli jeden druhého do řeky (…plné krokodýlů), králi, Sire“
Král znovu s pochopením přikývl. „Ano, to je jim tak podobné,“ připustil, „zdá se, že konečně dostávají rozum.“ (Pyramidy, str. 226)
Těpic se podíval, co má vlastně na vidličce on. V království byly mořské pochoutky neznámé a to, co měl na vidličce, mělo příliš mnoho končetin a přísavek, než aby se mu to zamlouvalo. Nesmírně opatrně nadzvedl vařený vinný list a byl by přísahal, že zahlédl, jak se něco ukrylo pod olivou…
Chvilku postrkoval jídlo po talíři. Některé kousky se mu to snažily oplatit…
Pythakleidos se nepřítomně usmál a pak velmi pomalu upadl obličejem do talíře se zbytky své večeře, z nichž některé mu stačily včas uhnout.
(Pyramidy, str. 232, 237)
Někdo právě zapaloval světlo na majáku, který patřil ke známým „více než sedmi zázrakům světa“. Maják byl postaven podle Pythakleidova projektu, který vycházel ze Zlatého pravidla a Pěti zákonů estetických. Bohužel yla stavba vybudována na špatném místě, protože jak se shodli radní, kdyby ji umístili tam, kde by maják vykonával svou funkci a kam ji umístil v plánech Pythakleidos, zničila by celý charakteristický vzhled přístavu. Námořníci se však shodovali v tom, že je to překrásný maják, na který se s potěšením dívají pokaždé, když je vlny unášejí na skaliska. (Pyramidy, str. 242-243)
„Byl jsi přece pronásledován,“ vysvětloval Těpic Kuftovi. „Proto jsi uprchl do pouště.“
“Aha, ano. To máš pravdu. Sakra pravdu. Pronásledovali mě kvůli mé víře.“
“To je hrozné,“ přikyvoval Těpic.
Kuft si odplivl. „To bych, u všech všudy, prosil. Věřil jsem totiž, že když lidem prodám staré velbloudy, které vylepším falešnými zuby, nepoznají to dřív, než budu pryč z města.“ (Pyramidy, str. 255)
Byl to knihovník.
V těchto dnech už jen málokoho napadlo poukazovat na skutečnost, že je orangutan. K té změně došlo při jisté magické nehodě. Podobné nebezpečí v přítomnosti množství mocných magických knih hrozilo prakticky neustále a většina zúčastněných byla přesvědčena, že z toho všeho tenkrát knihovník vyvázl ještě velmi šťastně. Koneckonců měl, alespoň v základě, přibližně stejnou podobu. Magická rada mu také dovolila setrvat ve funkci, protože byl ve svém zaměstnání velmi zkušený a zběhlý. Připusťme, že slovo „dovolila“ není zcela na místě. Podíl na tom měl jistě i způsob, jakým uměl ohrnout horní pysk a odhalit tolik zažloutlých tesáků, kolik by se nenašlo u celé magické rady dohromady. Stačilo mu ohradit se takto jen dvakrát nebo třikrát a otázku jeho vnější podoby už v radě nikdy nikdo nepředložil. (Stráže! Stráže!, str. 8)
Jeho cesta (Karotky) měřila osm set kilometrů a kupodivu proběhla bez nejmenších příhod a obtíží. Muži, kteří měří přes dva metry a v ramenou jen o trochu míň, mívají často klidnou cestu bez jakéhokoliv vzrušení. Sem tam na ně sice někdo vyskočí ve skalách nebo v lese, ale ten pak říká věci jako: „Jé, nezlobte se, to byl omyl, já si vás s někým spletl.“ (Stráže! Stráže!, str. 39)
Pozn. autora: Jedna z převratných novinek, které Patricij zavedl, bylo to, že učinil cech zlodějů zodpovědný za kompletní městskou zlodějnu, a to včetně základního rozpočtu, čtvrtletního plánování, ale především přísnou ochranu provozování zlodějského řemesla. Z toho automaticky vyplynulo, že příslušníci cechu za to, že jim bylo každoročně zákonem povoleno určité průměrné množství zločinů, sami dohlíželi na ostatní. Dbali o to, aby na každého, kdo provozoval řemeslo načerno, dopadla tvrdá pěst Nespravedlnosti, která většinou svírala masivní obušek okovaný ostrými hřeby. (Stráže! Stráže!, str. 51)
Seržant Tračník, pomyslel si Elánius, když pomalu vklopýtal do zatuchlého šera. To byl člověk, který miloval šero. Seržant vděčil za třicet let šťastného manželství tomu, že paní Tačníková pracovala celý den a seržant Tračník celou noc. Domlouvali se pomocí krátkých psaných zpráv. Než odešel do práce, připravil jí čaj a něco malého na zub, ona mu zase nechala ráno při odchodu troubě vydatnou a teplou snídani. Měli tři dospělé děti, které se narodily, alespoň kapitán Elánius si to tak představoval, díky výjimečně vemlouvavému tónu dopisů.
A desátník Nóblhóch… no každý jako Noby má jistě bezpočet důvodů, proč si nepřeje, aby ho viděli ostatní lidé. Na to nemusíte být ani zvlášť bystrý, aby vám to došlo. Jediný důvod, proč nemůžete říci, že se Noby svým zjevem blíží zvířecí říši, je ten, že kdyby se to skutečně stalo, zvířecí říše by se zvedla a poodešla by stranou. (Stráže! Stráže!, str. 60)
Noby kývl na pozdrav trollovi, který byl v hospodě u Bubnu zaměstnán jako rezpleskávač.*
Pozn. autora: Totéž co vyhazovač, jenže trollové používají mnohem větší sílu. (Stráže! Stráže!, str. 73)
Noby stál před Bubnem a poskakoval z nohy na nohu…
“On (Karotka) se tam pere !“ zajíkal se a chytil kapitána za ruku.
“Úplně sám ?“ zeptal se kapitán.
“Ne, se všema!“ vykřikl Noby.
(Stráže! Stráže!, str. 77)
„Nemůžeme pro toho chudáka něco udělat ?“ zeptala se lady Berankinová.
Noby jí předpisově zasalutoval. „Mohl bych ho za vás kopnout do koulí, pokud si přejete, madam.“ (Stráže! Stráže!, str. 222)
„Hlavně dej pozor, ať jim neublížíš,“ nabádal ho Elánius. „Zatčeným se ubližovat nesmí.“
“Správně pane,“ prohlásil Karotka sebevědomě. „Každý zatčený má svá práva. Tak se to říká v Listině lidské důstojnosti (Základní práva) z r. 1341. Říkám to desátníkovi Nóblhóchovi pořád. Mají práva, povídám mu. To znamená, že o nich nesmíte kopat obutý.“ (Stráže! Stráže!, str. 228)
A v duchu už slyšel nadšené volání davů. Lidé lemovali ulice, házeli květy a jeho, seržanta Tračníka, vezli triumfálně městem.
Jediné, co ho trochu sráželo v rozletu, byla obava, aby ho těmi ulicemi nevezli v urně. (Stráže! Stráže!, str. 295)
Karotka ho přátelsky pleskl do zad, takže ho málem srazil přes okraj, a řekl: „Co se děje, seržante? Copak chcete žít věčně?“
“To nevím, zeptej se mě tak za pět set let.“
(Stráže! Stráže!, str. 317)
„Víte, já mám dojem, že cítíte život jako strašlivou zátěž. Je to tím, že lidi dělíte na dobré a špatné,“ pokračoval Patricij. „To je samozřejmě úplně chybné. Existují, vždycky a všude, jen zlí lidé, ale někteří z nich stojí na opačných stranách.“ (Stráže! Stráže!, str. 363)
Pomalu se vrátil k domu. Dveře byly otevřené. Vedly do velké, ale temné a zatuchlé haly. V šeru se rýsovaly lovecké trofeje – vycpané zvířecí hlavy. Jak se zdálo, ohrozil rod Berankinů více zvířecích druhů než poslední doba ledová. (Stráže! Stráže!, str. 375)
Jako poslední vyrazil z podrostu k smrti vyděšený leopard a obrovskými skoky prchal po cestě. V patách se mu hnalo Zavazadlo.
Bylo pokryto liánami, listím, peřím a srstí různých vzácných ptáků a zvířat, z nichž mnohé druhy teď byly ještě vzácnější. (Erik, str. 78)
„No když nic jiného, alespoň se udržuje fit, prohlásil arcikancléř s pohrdavým úsměškem. “Ne jako vy ostatní hoši. Zašel jsem si dnes ráno do společenské místnosti a ta byla plná chrápajících chlápků…“
“To asi byla rada starších, pane,“ vysvětloval kvestor. „Řekl bych, že ti jsou ve výjimečně skvělé formě.“
“Ve formě ? Vždyť například děkan vypadá, jako by polkl peřinu!“
“Ale pane,“ prohlásil kvestor a vědoucně se usmál, „výraz ve formě, jak mu já rozumím, znamená schopný v místě nasazení, nebo vyhovující účelu a trvám na tom, že děkan dokonale vyhovuje svému úkolu, který spočívá v tom, že sedí celý den u stolu a konzumuje velké množství těžkých jídel.“ …
Arcikancléř potřásl hlavou.
“Pár čtyřicetikilometrových běhů nebo pochodů, a z děkana bude úplně jiný člověk.“
“To určitě, pane,“ přikývl kvestor. „Bude mrtvý.“ (Pohyblivé obrázky, str. 37-38)
„Poslyš, řekni mi, kdo byl ten proslulý Gaspoda, po kterém tě pojmenovali?“ … „Byl to pes?“
“Jo. Stalo se to před mnoha roky. A Ankh-Morporku žil jeden starej chlápek, kterej vypustil duši, a ten patřil k jedný z těch cíkrví, které tě po smrti zahrabou, a oni to taky udělali, a on měl starýho psa –„
“- který se jmenoval Gaspoda?“
“- jasně a ten starej pes, co byl jeho jedinej společník, si po pohřbu lehnul na jeho hrob a vyl a vyl kolik tejdnů. Vrčel na každýho, kdo se k hrobu přiblížil. A pak umřel.“
“To je smutné,“ řekl Viktor
“Jo. Každý říká, že to ukazuje velkou a nezištnou lásku, kterou pes chová ke svému pánovi,“ řekl Gaspoda ….
“A ty tomu nevěříš?“
“To víš že ne. Každej pes by zůstal na místě a bolestně by vyl, kdybys mu přiskřípl ocas pod náhrobní kámen.“ (Pohyblivé obrázky, str. 206-207)
Morrisův tanec je známý na všech obydlených planetách mnohovesmíru. …
Nutnost této události cítí dokonce i hlubokomořští živočichové, kteří nikdy neviděli slunce, a městští lidé, kteří mají s přírodními cykly a přírodou společné jen to, že se svým volvem kdysi přejeli ovci. (Sekáč, str. 5)
Mágové Neviditelné univerzity si zakládali na bohatých, výživných jídlech. …
Jedinou výjimkou byl kvestor. Nejedl mnoho, protože si užíral nervy. Byl si jistý, že trpí anorexií, protože kdykoliv se podíval do zrcadla, spatřil tam tlustého muže. Byl to většinou arcikancléř, který stál za ním a křičel na něj. (Sekáč, str. 36)
„Mimochodem, sestra Oslintalová je ghůl. Kdyby vám nabídla své pirožky s masovou nádivkou nebo paštiku, neberte si.“ …
“Pro všechny svaté,“ vyděsil se Rumpál, „to chcete říci, že je dělá z lidského masa ?“
“Cože ? Jo tak. Ne,ne. Jenomže hrozně mizerně vaří.“ (Sekáč, str. 142-143)
Pozn. překl.: Testosteron je jeden z hormonů, který dělá z mužů muže. Ostatně jeho přebytek je dělá i z žen. (Sekáč, str. 235)
V celém mnohovesmíru najdete zaostalé kmeny.*
* Pozn. autora: Když se nad tím zamyslíte, takhle je vlastně většinou označují lidé, kteří se od nich liší jen tím, že chodí více oblečení. (Čarodějky na cestách, str. 11)
Jmenovala se lady Lilith de Tempscire, přestože během svého dlouhého, událostmi nabytého života slyšela na mnoho jiných jmen. …
Jestliže to na tomhle světě chcete někam dotáhnout – a ona se hned na začátku rozhodla, že to dotáhne tak daleko, jak daleko to půjde -, nelpíte na jménech a čerpáte sílu všude, kde je to jen trochu možné. Pohřbila tři manžely a alespoň dva z nich už byli v té chvíli mrtví. (Čarodějky na cestách, str. 21)
Hodně se toho namluvilo (v souvislosti s čarodějkami) i o kouzelných mastech. …a alespoň dvě z těch dnes přítomných byly namazány proslulou hrudní mastí Bábi Zlopočasné., vyrobené z šalvěje a husího sádla. Ta mast vám sice neumožní létat ani nepřivolá věštecké vize, ale opravdu vás uchrání před nastuzením i jinými nemocemi. Důvodů pro tento zaručený výsledek je několik, ale jedním z hlavních je její aroma, které už druhý den zesílí natolik, že se k vám nikdo neodváží přiblížit tak blízko, abyste od něj mohli něco chytit. (Čarodějky na cestách, str. 23)
Pro zbytek světa byl Silver obrovský kocour, klubko naprosto nezničitelné energie ….
Ve své kocouří pýše byl ochoten bojovat s čímkoliv a znásilnit absolutně všechno, a to včetně nákladního vozu taženého čtyřspřežím. (Čarodějky na cestách, str. 58)
Jasoň Ogg odvedl Magrátu kousek stranou. „Náš Jeník mi četl ze starýho kalendáře o tom, že tam, co jedete, jsou všude strašlivý divoký zvířata a tak,“ zašeptal. „Obrovský chlupatý obludy prej vyskakujou na cestovatele, to se píše v tom kalendáři. Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdyby něco takovýho vyskočilo na naši mami a na Bábi.“
Magráta upřela pohled do té obrovské, červené a upřímné tváře.
“Dohlídnete na to, aby se jim nic nestalo, budete vod tý dobroty ?“
“Nedělejte si žádné starosti,“ pokoušela se ho utěšit Magráta a jen v duchu doufala, že si opravdu žádné starosti dělat nemusí. „Udělám, co budu moci.“
Jasoň s úlevou přikývl. „Já akorát proto, že se v tom kalendáři píše, že většina z těch oblud je moc vzácnejch a některý prej jsou docela na vyhynutí. Bylo by jich škoda.“ (Čarodějky na cestách, str. 59)
Stařenka Oggová si našla přítelkyni. Jmenovala se paní Příjemná, byla to kuchařka a první osoba černé pleti, se kterou Stařenka v životě mluvila.*
* Pozn. autora: Rasismus nepředstavoval na Zeměploše žádný problém, protože se všemi těmi trolly, trpaslíky a tak dále byl tvarismus mnohem zajímavější. Černí a bílý žili v dokonalé shodě a paktovali se proti zeleným. (Čarodějky na cestách, str. 221)
Byl překrásný den na začátku prvojara… Po fazolových květech se líně potloukaly spokojené včely a hlasitě při tom bzučely, aby v každém náhodném přihlížejícím vyvolaly dojem, že tvrdě pracují. (Malí bohové, str. 10)
Nebylo to jenom v tom, že k Vorbisovi v hloubi jeho hlavy promlouval Velký bůh. K exkvizitorovi dříve nebo později promluvil každý. Byla to jen otázka vytrvalosti. (Malí bohové, str. 19)
Když se diákon Hrotek obrátil zpět, zasáhl ho Urnův klíč přímo do žaludku. Urno nebyl nijak silný, ale byl to dlouhý klíč a dobře známé zákony páky vykonaly své…
S vhodnou pákou se dá změnit svět. Tahle páka změnila svět diákona Hrotka. Způsobila, že svět pro něho přestal existovat. (Malí bohové, str. 325)
Vzoromil Výsměšek dělal pro vzácné druhy zvířat i ptáků, co mohl. Především se ze všech sil snažil, aby vzácnými zůstaly. (Dámy a pánové, str. 52)
Před Stařenkou Oggovou ležel na zemi kocour Silver, šťastný, že je zase doma. Ležel na zádech, všechny čtyři tlapy měl vystrčené ke stropu a předváděl své proslulé vtělení „chcíplá věc nalezená v kanále“. (Dámy a pánové, str. 66)
Lidé si představují vlastní život jako tečku, která se přesouvá z minulosti do budoucnosti a za sebou táhne jako kometární chvost vzpomínky. Jenže paměť se prostírá právě tak před ní, jako za ní… Čarodějky ji umějí používat, a když pak narazí na úplně prázdná místa tam, kde měly být výběžky a cestičky budoucnost, může mít taková věc na čarodějku stejný účinek jako na pilota dopravního letadla pohled na užaslou partu šerpů, které spatřil na svahu nad svou hlavou poté, co se vynořil z mračen. (Dámy a pánové, str. 94)
Když se členové Hlídky, kteří byli mimo službu, chtěli napít, málokdy pili jinde. Veselejší ankh-morporské hospody pro ně nebyly. Tam se totiž mohlo každou chvíli stát něco, co by je hezky rychle do služby vrátilo*.
* Pozn. autora: Například sebevražda. Je potřeba říci, že vraždy byly v Ankh-Morporku velmi vzácné, zato sebevražd tam bylo až až. Procházet v noci temnými uličkami Stínova, to byla sebevražda. Objednat si v trpasličím baru „jednoho prcka“, to byla sebevražda. Říci „Ty jsi ale balvan“ trollovi byla sebevražda. Když člověk nebyl dostatečně opatrný, spáchal sebevraždu na to tata. (Muži ve zbrani, str. 105)
„No jistě,“ přikývl Karotka. „Nemůžeš chodit po Ankh-Morporku a krást bez povolení cechu. Ne, pokud nemáš speciální talent.“
“Proč? Co se stane? Jaký talent?“
“No, například talent přežít, když tě pověsí za nohy z městské brány a přibijou ti uši ke kolenům,“ informoval ji Karotka. (Muži ve zbrani, str. 108)
Noby kopl několikrát do vrat okovanou špičkou své boty, proslulé a obávané mezi všemi na zemi ležícími bezmocnými muži. (Muži ve zbrani, str. 282)
„Alespoň jedno je pravda,“ povzdechl si. „Vy, trpaslíci, skutečně milujete zlato, že?“
“Samozřejmě, že ne. Nebuď hloupý.“
“No ale –„
“To mi jen tak říkáme, abychom si ho mohli brát do postele.“ (Muži ve zbrani, str. 298)
Noby se změnil v rozmazanou čmouhu. Když roztočíte ostnatou kouli na řetězu, nemáte jinou možnost než se neustále pohybovat. Zůstat stát by byla možná zajímavá, ale velmi krátká demonstrace vzniku spirály v praxi. (Muži ve zbrani, str. 326)
„Ta kytara je úplně zničená! Slyšíte ten zvuk? Zatažený.“
“Vyzrálý. Takoví řemeslníci už dneska nejsou.“
“Protože se naučili svoje řemeslo pořádně.“ (Těžké melodično. 44)
Výsměšek spokojeně mlaskl.
“No musím říct, že mi tady v Ankh-Morporku dobře víme, co se dává do dobrého piva,“poznamenal.
Mágové přisvědčili. Oni to taky věděli. Proto pili gin s tonikem. (Těžké melodično. 178)
„Strážní tvrdí, že to byla sebevražda.“
Smrť přikývl. Vlézt k Zašitému bubnu a prohlásit se za Vincenta Nezranitelného, to byla podle ankh-morporských měřítek skutečně jasná sebevražda. (Těžké melodično. 283)
Proslulý filozof Li-Tin O’Wevidle tvrdí, že kdo hledá řád, najde především hojnost chaosu. Chaos vždy vítězí nad řádem, protože je lépe organizován. (Zajímavé časy, str. 9)
Tenhle příběh ale začíná jinde, v místě, kde se rozkládá modrá laguna, na níž se pod slunečnou oblohou tiše kolébá vor, na kterém leží muž…
Píská si jednoduchou veselou písničku a máchá si nohy v křišťálově čisté vodě.
Chodidla ve vodě jsou růžová a jejich deset prstů vypadá jako malá prasátka.
Z pohledu žraloka, který se právě vynořil za korálovým útesem, vypadají jako oběd, svačina i obě večeře. (Zajímavé časy, str. 12)
„Nemohl bych zkusit vykonat nějakej ten velkej čin?“ zeptal se Mrakoplaš s výrazem člověka, který ví, že to světlo na konci tunelu je čelní světlomet přijíždějícího rychlíku. (Zajímavé časy, str. 49)
„Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně,“ řekl Mrakoplaš.
“Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi.“…
“Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem.“
“Potom co jste byl celý život učitelem?“
“Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu.“
“Ale… to přece… co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života…“
Pan Čabajka se rozzářil. „Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?“ (Zajímavé časy, str. 109)
„Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít,“ řekla Motýl.
“Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!“
“Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?“
Mrakoplaš se zhluboka nadechl.
“Dlouho.“ (Zajímavé časy, str. 239)
Náčelník nindžů se ušklíbl…
“Mám mu předvést, co jsem nacvičil se svým kusem týku?“ nabízel se Caleb a revmaticky poskakoval z nohy na nohu.
Nindža se podíval na fošnu.
“Do toho neuděláš ani dolík, starče,“ prohlásil.
“Tak pozoruj,“ odsekl mu Caleb. Držel fošnu na délku paže před sebou. Pak zvedl druhou ruku, a když míjel dlaní ramen, bolestivě zasykl.
“Pozoruješ tu ruku? Pozoruješ tu ruku?“
“Pozoruju,“ přikývl nindža a stěží zadržoval smích.
“Výborně,“ řekl Caleb. Pak kopl muže mezi nohy, a když ten se sehnul bolestí, udeřil ho fošnou přes hlavu. „Ale to byla chyba,“ poučil nindžu, „protože jsi měl pozorovat tuhle nohu.“ (Zajímavé časy, str. 241)
Socha vypadala jako porcelánová. Byla velmi realisticky omalována. Jak se zdálo, byl Odraz jednoho slunce docela běžný muž. Kdyby stál v davu, rozhodně byste ho nevybrali jako vhodný vladařský materiál. Jenže tenhle muž s malým kulatým kloboukem, malým kulatým štítem a malými kulatými vojáky na malých kulatých ponících dokázal spojit tisíce rozhádaných a bojujících rodin a kmenů a vytvořil z nich jedinou říši a ke spojování onoho impéria často používal jejich vlastní krev. (Zajímavé časy, str. 375)
Tak uvedla na scénu Perditu. Slyšela (Anežka Nulíčková), že uvnitř každé tlusté ženy je hubená žena, která se snaží dostat ven*, a tak ji pojmenovala Perdita
* Pozn. autora: Nebo alespoň neumřít touhou po čokoládě. (Maškaráda, str. 40)
Anežka zůstala vzhůru dlouho do noci jednoduše proto, že to pro ni bylo něco nového. Většina lidí v Lancre, jak říká staré rčení, chodila spát s hrdličkami a vstávala s kravami*.
* Pozn. autora: Ehm. To znamená, že chodili do postele v době, kdy se ke spánku ukládaly hrdličky, a vstávali v téže době, kdy se budila dobytčata ve chlévech. Nepřesně formulovaná úsloví by mohla způsobit nepříjemná nedorozumění. (Maškaráda, str. 104)
Pozorovat seňora Bazilicu při jídle – to bylo skutečně něco jako vzdělání. Ne že by své pokrmy přímo hltal, ale faktem je, že jedl nepřetržitě, jako člověk, který je rozhodnut pokračovat v této činnosti celý den, a to v průmyslovém měřítku…
Udělalo to dojem dokonce i na Stařenku Oggovou, jejíž metabolismus se blížil hoření. (Maškaráda, str. 247)
Dostavník zastavil. Stařenka Oggová se podívala na kočího a vykouzlila na tváři úsměv plný nevinnosti.
“Dobrý den, můj pane!“
Vrhl na ni mírně vyděšený, ale velmi podezřívavý pohled. „Je dobrý?“
“Velmi rády bychom cestovaly do Lancre, ale naneštěstí jsme zjistily, že jsme poněkud nedostatečně vybaveny v oddělení spoďárů.“ (do nich si Stařenka ukládala peníze)
Nechápavý pohled. „Ano?“
“Ale jsme čarodějky a mohly bychom vám pravděpodobně zaplatit cestu v podobě vyléčení všech drobných chorob, bolestí a potíží, kolik jich jen máte.“
Kočí se zamračil. „Poslyšte, jednak nemám v úmyslu vozit vás zadarmo, baby, jednak nemám žádné choroby, potíže ani bolesti!“
V tom okamžiku postoupila kupředu Bábi Zlopočasná.
“A kolik byste si jich přál?“ (Maškaráda, str. 391)
Členové Cechu vrahů se považovali za vzdělané a kultivované muže, kteří milují dobrou hudbu, jídlo a literaturu. A dobře znali cenu lidského života. V mnoha případech na penny přesně. (Otec prasátek, str. 15)
Odkragli si rád pohrával s myšlenkou, že Cech vrahů praktikuje absolutní demokracii. Nepotřebovali jste inteligenci, sociální postavení, krásu ani půvab, abyste se jej mohli najmout. Potřebovali jste jen peníze, které, na rozdíl od všech těch ostatních věcí, byly dostupné každému. Snad s výjimkou chudých, ale některým lidem prostě nepomůžeš. (Otec prasátek, str. 18)
* Pozn. autora: Je to případ velmi podobný případu quirmského filozofa Ventry, který říkal: „Možná že bohové existují, a možná také, že ne. Tak proč na ně v tom případě nevěřit? Jestli je to všechno pravda, pak po smrti přijdete na nějaké překrásné místo, a jestli to pravda není, tak nemáte co ztratit, ne?“ Když pak zemřel, probudil se v kruhu bohů svírajících ošklivě vyhlížející hole a jeden z nich řekl: „Teď ti ukážeme, co si tady u nás myslíme o takových chytrácích, jako jsi ty…“ (Otec prasátek, str. 69)
David Běloskvoj, alias Mezinima, na to velice nerad vzpomínal. Slíbil matce, že na Banja dohlédne*.
* Pozn. autora: Bylo to vlastně poslední přání mutti Běloskvojové, i když ona nevěděla, že je poslední. Její poslední slova k synovi zněla: „Snaž se dostat ke koním, já se je pokusím zdržet na schodech, a kdyby se mi něco stalo, postarej se o toho troubu.“ (Otec prasátek, str. 323)
Byla temná, bezměsíčná noc, což bylo pro úmysly Kuboše Janečka velmi vhodné.
Vydal se na lov Zvědavých olihní, kterým se tak říkalo, protože to jednak byly olihně a jednak byly zvědavé. (Hrrr na ně!, str. 5)
Jak ví každý, kdo se zabývá historií, odměny se nedostává cestovateli či průzkumníkovi, jehož noha jako první stane na panenské zemi, ale tomu, kdo pak tutéž nohu dostane co nejrychleji domů. Jestliže je ona noha stále ještě spojena s jeho tělem, je to prémie navíc. (Hrrr na ně!, str. 12)
Ankh-morporské korouhvičky se točily a skřípěly ve větru.
Je třeba poznamenat, že málokterá z nich reprezentovala některého ze zástupců Avis domestica. Byli mezi nimi rozliční draci, ryby a podivná zvířata. Na střeše budovy Cechu vrahů se právě přetočila do nového směru černá plechová silueta jednoho z nich, s pláštěm a dýkou pohotově. Na budově Cechu žebráků se napřahovala k nebesům hubená žebrácká ruka a skřípavě prosila vítr o měďák. Nad sídlem řeznického cechu se otáčelo rypákem proti větru prase a na střeše Cechu zlodějů se pomalu otáčel skutečný, i když už mírně rozložený, neregistrovaný zloděj a ukazoval, jak vysoko to může člověk dotáhnout, když se opravdu snaží, v tomto případě, když se snaží krást bez platné licence. (Hrrr na ně!, str. 12)
Byl to téměř Pavlovův reflex*.
* Pozn. autora: Je to termín vymyšlený mágem Blamužem Holením+, který zjistil, že pomocí systému odměn a trestů dokáže vycvičit psa tak, že když zazní zvonek, pes okamžitě sežere meruňku.
+ Holeňovi, jeho rodiče, byli jednoduší venkovští lidé a chtěli holčičku. Předpokládali, že se bude jmenovat Blažena. (Hrrr na ně!, str. 93)
Zvedla lampu ještě výš.
Ze svých rámů na ni nánosem věkovitého prachu pyšně shlížely celé generace Berankinů. Portréty, to byla další věc, kterou bylo třeba sbírat už ze zvyku.
Většina jich zobrazovala muže. Všichni bez výjimky byli v brnění a seděli v sedle bujného oře. A jeden každý z nich bojoval proti odvěkým nepřátelům Ankh-Morporku.
V posledních letech to však začínalo být čím dál obtížnější. Například její dědeček musel uspořádat a vést expedici až do dalekého Jakazačistánu, aby tam nějaké odvěké nepřátele našel. Je však pravda, že když odtamtud odjížděl, měl jich tam Ankh-Morpork víc než dost. Za starých dob to bývalo mnohem jednodušší. Berankinovy oddíly bojovaly s nepřáteli města po celých Stoských pláních a měly na svědomí nespočetné ztráty, některé z nich dokonce i v řadách nepřátelských armád.*
* Pozn. autora: Je to dlouho s láskou pěstovaná tradice u jistých vojenských myslitelů, že nejdůležitější ze všeho jsou co největší ztráty. Jsou-li pak tyto ztráty dokonce na nepřátelské straně, je to vítané vylepšení. (Hrrr na ně!, str. 178)
Mezi portréty mužů bylo i několik portrétů žen. Ani jedna z nich nedržela nic těžšího než háčkovanou rukavičku nebo nějaké malé dráče. Jejich povinnosti povětšinou spočívaly v tom, že připravovaly obvazy a očekávaly návrat svých manželů s – jak si ráda říkala – rozhodností, mravní silou a všeobecnou nadějí, že se řečení manželé vrátí zpět a bude jim chybět co možná nejméně malých kousků. (Hrrr na ně!, str. 179)
„A kvůli tomu se poprali teď ?“
…
“Salám pochází z Malovína, abyste rozuměl, pane,“ ozval se Karotka. „A pan Muibarak zase z Elharibu. Ta dvě místa spolu přestala válčit teprve před deseti lety. Šlo tam o náboženské neshody.“
“A copak to? Došly jim zbraně?“ usekl jízlivě Elánius.
“Došlo jim kamení, pane. Zbraně jim došly už v minulém století.“
Elánius potřásl hlavou. „Z toho mě vždycky může čert vzít, když vidím, jak se lidi zabíjejí jen proto, že se nesnášejí jejich bohové –„
“To ne, pane, oni mají stejného boha. Pokud tomu rozumím, tak jde o jedno slovo v jejich Svaté knize. Elharibané tvrdí, že se má překládat jako ‘bůh‘ a Malovíňané že ‘člověk‘.“
“Jak si to může někdo splést?“
“Víte, ta slova se liší v psané formě jen v jediné malé tečce. A někteří lidé došli prostě k názoru, že je to docela obyčejný mušinec.“
“Stovky let války proto, že se moucha vytentovala na nesprávném místě?“
“No mohlo to dopadnout hůř,“ uklidňoval ho Karotka. „Kdyby to byla udělala ještě o chloupek doleva, znamenalo by to ‘lékořice‘.“(Hrrr na ně!, str. 189)
Chvilku se přehraboval v kapsách a pak vytáhl malou knížečku, kterou jim podával k nahlédnutí.
“Tohle patřilo mýmu prapradědečkovi,“ řekl. „Byl ve válce s Pseudopolisem a moje praprababička mu dala tuhle knihu modliteb pro vojáky, protože ve válce člověk potřebuje všechny motlitby, na který si jen dokáže vzpomenout, to mi věřte. Tak on si ji strčil do horní kapsy svýho kabátce od uniformy, protože byl moc chudej, než aby si pořídil brnění, a nazejtří v boji… húúš, přiletěl šíp, vodnikud, zabod se rovnou do týhle knihy a prošel jí celou a zarazil se až na poslední stránce, heleďte. Tady je vidět ta díra.“
“To musel být fakticky zázrak,“ souhlasil Karotka.
“Jo, taky bych řek,“ přikývl seržant. Pak se zasmušile zadíval na odřenou knížečku. „Škoda, že ho zasáhlo těch dalších sedmnáct šípů.“ (Hrrr na ně!, str. 207)
Pak více méně pro sebe dodala: „Vrať se se štítem, nebo na štítě.“
….
“No, já se vždycky vrátil se svým štítem,“ uvažoval Noby nahlas. „V tom nevidím jedinej problém.“
“Noby,“ povzdechl si Tračník, „ty ses vždycky vracel se svým štítem, několika cizími štíty, pytlem zlatých zubů a patnácti páry ještě teplejch bot. A vezls to na káře.“
“Nó, nemá přece vůbec cenu chodit do války, když pak člověk není na vítězný straně, to dá rozum,“ zabručel Noby a zastrčil si bílé peříčko za helmici.
“Noby, ty jsi byl vždycky na straně vítězů, protože ses vždycky plížil po okraji bojiště, abys viděl, kdo vyhrává, a pak sis natáhnul tu správnou uniformu, kterou jsi svlékl nějakému mrtvému nešťastníkovi. Slyšel jsem nějaké zvěsti o tom, že dokonce i generálové dávali pozor, jakou máš na sobě uniformu, aby podle toho poznali, jak se bitva vyvíjí.
“Hodně vojáků sloužilo v různejch oddílech,“ odpověděl Noby.
“Ano, když to říkáš takhle, tak je to jistě pravda. Jenže většinou ne během jediné bitvy,“ ušklíbl se seržant Tračník. (Hrrr na ně!, str. 208-209)
„T’rus?“ nechápala Angua.
“Je to kmen pouštních nomádů – válečníků,“ vysvětloval Karotka. „Velmi divokých, ale zároveň i velmi čestných. Říká se, že když se jednou T’rus stane vaším přítelem, získali jste přítele na celý život.“
“A co když není tvým přítelem?“
“Pak ten stav vydrží sotva několik vteřin.“ (Hrrr na ně!, str. 218)
Oko mu padlo na prastarou knihu. Generál Taktikus? Toho znalo každé dítě. Ankh-Morpork vládl velké říši a velká část této říše ležela v Klači právě díky generálu Takticovi.
…
Elánius namátkou otevřel knihu.
“Je vždycky velmi užitečné stát proti nepříteli, který je připraven zemřít pro svou vlast,“ četl. „Znamená to totiž, že máte oba společný cíl.“ (Hrrr na ně!, str. 243)
Byla to kajuta se psy. Zvířata vyskočila na nohy, otevřela tlamy – ale pak si zase klidně lehla na zem. Vlkodlak má poměrně velkou moc nad ostatními zvířaty bez ohledu na to, jakou má právě podobu, i když především v to smyslu, že se před ním zvířata snaží vypadat co nejmenší a co nejméně jedlá. (Hrrr na ně!, str. 288)
Byl to právě Karotka, kdo navrhl Patricijovi, aby byla zatvrzelým kriminálníkům dána příležitost „posloužit společnosti“ tím, že zkrášlí příbytky starším a starým občanům. Tak se stalo, že starší a staří občané poznali nový rozměr hrůzy svého věku a při rozsahu ankh-morporské zločinnosti došlo mimo jiné třeba i k tomu, že jedna starší dáma měla během šesti měsíců tolikrát vytapetovaný vstupní salon, že do něj mohla vstupovat jen bokem.*
* Pozn. autora: Velitel Elánius byl naopak pro to, aby byl každý těžší zločinec vystaven krátkému silnému šoku. Rychlost a síla tohoto šoku záležely na tom, jak pevně se zločince podařilo připoutat ke hromosvodu. (Nohy z jílu, str. 60)
U Zašitého bubnu bylo ticho. To bylo tím, že je velmi těžké být v bezvědomí a při tom tropit hluk.
…
Několik mužských se však pořád ještě drželo na nohou. To byli seriózní pijáci, kteří vždycky pili, jako by už nikdy nemělo být zítra, a doufali, že už to konečně vyjde. (Nohy z jílu, str. 190)
„Já myslela, že trpaslíci zlato milují?“, podivila se Angua
“To oni jen tak říkají, aby ho dostali do postele.“ (Nohy z jílu, str. 199)
Kdekoliv jinde by mohl člověk říci: „Knihy. Vždyť jsou to jenom knihy. Knihy nejsou nebezpečné!“ Jenže dokonce i obyčejné knihy jsou nebezpečné, a nejen ty typu „Vyrobte si gelinit jako profesionál“. V nějakém muzeu si sedne člověk a napíše knihu o politické ekonomii a najednou začnou umírat tisíce lidí, kteří tu pitomou knihu ani nečetli, jen proto, že ti, kteří ji přečetli, nepochopili ten vtip. (Poslední kontinent, str. 29)
Byly tři hodiny ráno. Výsměšek se dovedl skvěle obejít beze spánku těch druhých. (Poslední kontinent, str. 41)
Nebude nalezen nepřipravený, až povinnost zavolá. Měl v úmyslu nebýt nalezen vůbec. (Poslední kontinent, str. 113)
Jeden z náčelníků dokonce zašel do vězení a navštívil předsedu vlády …
“A proč za ním musel jít do vězení?“
“My strčíme všechny naše politiky, hned poté co jsou zvoleni, do kriminálu. Vy ne?“
“Proč?“
“Ušetří to spoustu času.“ (Poslední kontinent, str. 367)
Ne že by je nezajímal okolní svět. Naopak, měli o něj hluboký, osobní a vášnivý zájem, ale místo aby se ptali: „Proč jsme my, lidé, na světě?“, ptali se: „Bude letos přede žněmi pršet?“
Filozof by to mohl nazvat nedostatkem duševních ambicí, ale to jedině tehdy, byl-li s dokonale jistý tím, kde vezme své další jídlo. (Carpe jugulum, str. 7)
Perdita si myslela, že klobouk každé čarodějky představuje mocný autoritativní symbol. Agnes si myslela, že menší plnoštíhlé dívky by neměly nosit vysoké klobouky, a černé už vůbec ne. Vypadala v nich, jako když někdo upustil na zem vzhůru nohama černý kornout se zmrzlinou.
Potíž byla v tom, že i když měla Agnes pravdu, Perdita ji měla taky. Špičatý klobouk měl v horách Beraní hlavy opravdu velkou váhu. Lidé hovořili ke klobouku, ne k osobě, která ho nosila. Když se lidé dostali do vážných obtíží, šli za čarodějkou.*
* Pozn. autora: Občas pochopitelně i proto, aby jí řekli: “Prosím vás, už s tím přestaňte.“ (Carpe jugulum, str. 15)
Během těch let se stalo, že například dlouhé deště a pohyby půdy odhalily základy dvou prastarých stodol a díky mohutným kamenům, z nichž byly vybudovány, se kolem nich brzo vytvořila řada folklórních pověstí. Tak například, když jste v jedné z nich nechali stát přes noc svého neokovaného koně a na velkém balvanu uprostřed šestipenci, byla ráno šestipence pryč a svého koně už jste taky nikdy neviděli … (Carpe jugulum, str. 293)
Byl tak porostlý pralesy, tak zvrásněn malými horskými útvary a tak hustě protkán sítí řek, že byl z větší části stále ještě nezmapován. Byl navíc také z větší části neprozkoumán.*
* Pozn. autora: Alespoň skutečnými cestovateli a výzkumníky. Když tam někdo žije od nepaměti, tak se nepočítá. (Pátý elefant, str. 58)
Když Karotka odešel, Vetinari vstal, přešel k protější stěně pracovny, kde byla na dalším stole rozvinuta mapa Überwaldu. Byla hodně stará, ale v posledních letech se většinou stávalo, že muži, kteří se pokoušeli mapy doplnit a sešli z některé z vyznačených cest, strávili zbytek vyměřeného času tím, že se na ni pokoušeli znovu vrátit. Na mapě bylo vyznačeno několik řek, dráha jejich toku spíše odhadnuta než zaměřena, a tu a tam nějaké to město, přesněji řečeno jméno nějakého města, které se tam objevilo spíše proto, aby ušetřilo kartografům rozpaky z toho, že musí své mapy vyplňovat neustále tím, čemu se v jejich profesi říká Ememzu.*
* Pozn. autora: Míle a míle zasranýho Überwaldu. (Pátý elefant, str. 103-104)
Trpaslíci umějí změnit olovo ve zlato…
…
Zpráva vyvolala pochopitelně různé dohady mezi mágy Neviditelné univerzity, protože ti uměli proměnit jeden prvek ve druhý, což bylo skvělé za předpokladu, že vám nevadilo, že se nazítří vrátily do svého původního stavu. Ale k čemu potom byla taková hříčka dobrá? Kromě toho většina prvků byla šťastná, že jsou tím, čím jsou. (Pravda, 7)
„Taky si nečistí zuby,“ ozvala se Sacharóza. „Já tedy nepatřím k lidem, kteří by si mysleli, že čistota jde ruku v ruce se svatostí, ale všechno má své meze.“*
* Pozn. autora: Abychom si přiznali pravdu, jen velmi málo lidí si kdy myslelo, že k sobě mají čistota a svatost tak blízko, snad jen pokud v jejich výkladovém slovníku chyběla pěkná řádka stran. Zato čpící bederní rouška a vlasy v pokročilém stádiu absolutní nečesanosti bývaly všeobecným znakem proroků, jejichž pohrdání věcmi světskými, kterých se vzdávali, téměř vždy začínalo u mýdla. (Pravda, 353)
Bylo překrásné letní ráno, jedno z těch, které budí v lidech pocit štěstí ze života. Ten muž by byl pravděpodobně taky šťastnější, kdyby byl živý. Jenže on byl, abychom pravdu řekli, mrtvý. Bylo by těžké být mrtvější bez speciálního výcviku. (Sbírka povídek sci-fi a fantasy – Divodějní, povídka Divadlo krutosti, str. 11)