Pro Písmáka

Pro Písmáka

Hlavou mi vítr z myšlenek

zmateně kmitá sem a tam.

Sto vět a tisíc písmenek,

Které na papír nasekám.

Omluvit teď za výraz ten

já měl bych se, však to je to:

Já začínám být přesvědčen,

že tužku mám snad prokletou.

Už tolik básní četl jsem,

od lidí, jenž nikdo nezná.

Ten jejich cit je přínosem,

slova oni volí něžná.

Mám snad proto tužku pustit,

neumě psát uhlazeně?

neznám slova v sobě dusit,

když píši verš krásné ženě.

Těch kvalit asi chybí mi,

aby mě kritik chápal líp.

Napsal prostě: Líbí se mi.

Nemohu jinak, než dát tip.

Povrchní ač zdá se mi to,

psát verše pro tip kritiky,

člověku vždy přijde líto,

není-li komu říct: Díky.

Však kdyby básník nevěřil,

že pochopí jeho dílo

alespoň někdo, což je cíl,

pak by se mu špatně žilo.

Já nejsem básník pravidel,

to někdo snad pochopil již.

Mé básně hra je na plevel,

v komoře pověstná to myš.

Tak co mě nutí ten svůj brak

zde vystavovat na odiv?

A čekat co se stane pak -

snad někdo jásal, jiný pliv.

Mám čekat tiše na zázrak,

že múza mě zas políbí?

A potom všem že vytřu zrak,

celý svět si mě oblíbí?

Ne, dík. Já nechci točit se

a tančit jak mi pískají.

Když dovolí to – opít se

a psát jen co mi říkají.

Vím, že sláva dá se koupit

tak snadno jako uznání.

I na citu možno loupit

a to mi hrůzu nahání.

Tak proto asi píši sem,

že číst to bude jen kdo chce.

A ten tip dá mi jenom ten,

kdo najde si v tom něco své.

Tak proto já teď píši sem:

Básník jsem jen duší svojí.

A snad až zpět mě vezme zem,

duše má se s tou tvou spojí.