Podepřela jsem si hlavu a přemýšlela. Zrovna mi zbyla chvilka času mezi učením. Představovala jsem si, jaké to asi je, dostat od někoho opravdový dopis. Napsaný a se známkou poslaný. Ten dotyčný by musel být alespoň z vedlejší vesnice, abych si mohla fantazírovat, že dopis cestoval. Nějaké milé oslovení, ale také ostatním nicneříkající, trošku šifrovací. Za okny poletoval sníh na zmrzlou zem, která ještě na krutou zimu nebyla připravena. Z útulného a teplého prostředí jsem pozorovala, jak se jakoby papírové útržky nepopsaných listů snášejí na zem. Chvíli na ní leží nehnutě a pak se ztratí jako ty předešlé.
Ahoj Filipe,
pamatuješ si ještě na mne? Už je to rok, co jsi mi neposlal žádný dopis, ale já přesto odepisuji, i když nemám nač. Jen tak. Nechci znát důvod, proč mi náhle přestaly chodit bílé obálky s modrou hlavičkou a černým směrovacím číslem. Je to pár dní, co si říkám: “Tak, Matěji, slavíme výročí jednoho roku..” Poštovní schránka už je zase zašedlá, že by ji nikdo mezi sněhem ani nenašel a to sám víš, že je světle modrá a na místě, odkud jsem na ní viděla z pokojíku. Byla tam naschvál, abych si mohla pro tvé dopisy s pravidelnou vytrvalostí došlé vždy ve čtvrtek zaběhnout. ... Když jsem u té schránky byla posté a modlila se za to, že špatně vidím a že pošťákovi někdo propíchl gumy u kola, přestala jsem tu naši šifrovací pokladnu oprašovat, vždyť to vyhublé a humpolácké písmo jsem tam ani jednou nezahlédla.
Za tu dobu, co jsi mi ani jedinkrát neodepsal se tu vystřídali tři pošťáci. Když jsem je náhodou potkala, a to podotýkám, stalo se tak vždy náhodou, protože bylo a je pro mě utrpením je vidět ... pokaždé mi říkali: “Slečno, dnes zase nic.” A někdy, když svítilo slunce prohodili, aby slušnost je povýšila na sebevědomé a příjemné pošťáky: “To je ale krásně, že? To se budete mít, škola vám skončila...” Ale Filipe, já jsem ráno nehleděla jaký je den, měsíc, dokonce i roky jsem přestala počítat, jen abych v košilce byla první u schránky, když letěla jsem se podívat, co nového došlo...A jestli něco? Ne, naprosto nic. Možná, kdybys mě viděl, bál by ses, abych se nenachladila, ale mně to v tu chvíli bylo jedno, reklamní letáčky bych roztrhala a nejradši, kdyby nechodily vůbec. Jenže, to už bych neměla žádnou naději, pošťák by sem nemusel takovou dálku od centra jezdit.
Mám Tě ráda. Marina.
~Byla neproniknutelná tma. Ale pomocí nosů noc rozhýbali. Přibližovali se k sobě, až když jim zbývala nepatrná skulina, opět se vzdalovali a tma měla převahu. Snad tu temnotu měly na svědomí zatažené závěsy laděné do červena nebo dvacet much, které ještě s vypětím všech sil poletovaly a dělaly příšerný zvuk a nebo ta černá barva byla v nich.
Nevydržela ten zvuk, barvu ani pocit, chtěla tomu zabránit, proto ho poprosila, aby řekl mouchám, ať přestanou.
“Přestaňte!” vykřkl s očima přišpendlenýma ke stropu. Mouchy přestaly létat, usadily se za garnýž a další předměty, které byly bez ladu a skladu poházené po místnosti.
“A ať je světlo, rozhrň závěsy,” řekla dívka, aniž by se pokusila vstát ze dřevěné lavici, na které si hověla. Zatím jen rozkazovala. Přitáhla si k sobě bílou přikrývku. Byla zmuchlaná a položená na protější straně. Natáhla se, její páteř byla dost vyklenutá, ale nohama ani nepohnula, pořád je měla přes sebe. Už šálu držela v ruce a dívala se, co s ní. Byla ještě po babičce, několik skvrn tu starožitnost potvrzovalo. Omotala si ji kolem hlavy. Krajní řasení jí padalo do čela a kus bílé látky za ní vlál.
“Jak se ti líbím?”
“Seš jak strašidlo, nejanči a dej to dolů...” odpověděl jí “ledaže bys tu chtěla napřesrok dělat bílou paní,” při té představě se rozesmál. Snad byl obětí fantazie, že po delší době začal chrochtat a slzet.
“Myslíš?” postřehla ironii, ale nápad se jí zalíbil. Vstala a začala se procházat po kazetové podlaze, která s každým druhým krokem úpěla a vrzala. Dbala na správné držení těla, ramena tlačila asi až moc dozadu a prsa dopředu. V tuhle chvíli už se nechtěl smát. Otočil se, aby neviděla, jak mu trhají koutky úst. Věděl, že když se v tuto chvíli rozesměje, nebude s ním mluvit minimálně hodinu a ani o takový čas s ní nechtěl přijít.
Vypadala krásně, i když pod tou látkou zakryla všechny své vlasy. Její obličej nebyl souměrný, proto zajímavý. Otočil se a se zájmem ji pozoroval, snad ani nezaregistroval, když před sebe ladně kladla nohy a dávala na to takový důraz, že rovnováhu ztratila a zakymácela se. Naštěstí stabilitu našla a tak neupadla úplně.
“Z tebe by byla spíš ježibaba,” okomentoval její výstup. Zasmála se, vážila si takového ocenění víc než princezny. Bylo jí ctí.
Filipe,
nevím, co je to láska. Povíš mi to?
Převalila se na druhý bok k jeho tváři a začala recitovat známou báseň. Ústa se jí smyslně křivila pod nánosy slov, jako kdyby mu tím chtěla předat celou myšlenku, se kterou se maximálně ztotožnila. Jemu naopak víčka padala, po chvilce je nechal klesnout úplně a v pozoru nechal jen své uši.
“A teď...řekni mi nějakou tvou,” zašeptal a pořád měl zavřené oči.
“Nechci, víš, že posluchači se mi čtou lépe?”
“Chceš přečíst?”
Stiskl její ruku, kterou pořád držel ve své. Byla několikrát větší a hrubší.
“Dobře.”
“Ze tvých slov čtu, že jsi namyšlený a sobecký.” Začala pěkně zostra, ale ještě pořád se smíchem, který se nakonec neznámo kam vytratil...”Jenže to jsou jen slova. Ty, které ses naučil skládat v první třídě spolu s abecedou, to nejsi ty. V očích ti plave neosobnost, odtažitost a nadhled, ale ... kdybych ti víčka na minutu podržela a viděla tvé žilky, jsou smutné, myslím si, že to je tvůj vnitřek. Z chování bych ti přednesla jako na vysvědčení velmi dobré...měl jsi někdy jedničku z chování?”
.... Po delší době jí odpověděl, že měl, čekala to, i když to nebylo vůbec důležité.
“Ale v té jedničce by nemohlo být zahrnuto, jak ses rozkřikl na mouchy, že jsi panovačný a že teprve hledáš, co je to láska.” dokončila svoji řeč.
“Hledám? Proč bych to dělal? Vždyť jsem vedle tebe...”
“Takže mě máš rád? O tom to je?”
“Ale Mari, co to do tebe vjelo?”~
Filipe,
tak je to tady. Budu se vdávat. Tak nevím, jestli se k Tobě ta nádherná zpráva donese nebo jsi někde mrtev, rozkládáš se a nemůžeš křičet. Přiznej se. Čteš mé dopisy, ale snažíš se hned mezi řádky odpovídat, viď? Ale to já nemohu slyšet. Kdybys mi alespoň jednou odepsal. To je to taková práce?
Svatební pozvánku Ti nepřiložím k dopisu. Taky nač? Jméno mého nastávajícího znát nemusíš. Možná, že bych Ti mohla přepsat citát, vybrali jsme si ho společně. Ale ne, nemohu ho najít. I tak dobře, jestli bys brečel jako já... to radši nic.
Ale stejně Tě mám ráda a kdyby ses ozval, všechno mohlo být úpně jinak.
Bílé šaty mě škrtily v pase, když jsem viděla ten zástup, málem jsem omdlela. A Honza na tom byl podobně. Přitáhla jsem si k sobě družičky, které v tom narozdíl ode mne viděly pobavení, trošku mi dodaly odvahy a já vykročila.
Já, Marina, odevzdám se Tobě, Honzo a přijímám Tě za svého manžela. Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu, věrnost, že Tě nikdy neopustím, a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh. Amen.
Seděla jsem po boku svého manžela, dávno opilého a nezúčastněně jsem prožívala svůj den skrz slavící společnost. Táta to parádně odnesl a rychle se zkamarádil s mou tchýní. Na matce vidím smutný výraz, který pravidelně v každé minutě upře na svého manžela. Nevidí to. Nechce.
Svatba, kterou jsem prožívala den před tímhle byla úplně jiná. Barevnější. Honza měl být u mne a se mnou se dívat okolo, jak všichni tento obřad berou jako vstupenku k alkoholu, bohužel – i on se nechal unést. Rozpatlali bychom dort a odešli. Vždyť jsme si to přece plánovali!
Filipe,
všechno je tak jiné! Jak jsem si myslela, že každý den bude v jiné barvě, ošklivě jsem se zmýlila. Honza, tak se jmenuje můj manžel, teď už Ti to mohu s klidným srdcem říct, se změnil. Jak chtěl všechno poznávat a objevovat. U oběda si četl noviny a teď už ani o ně nejeví zájem.
Nevím, co mám dělat.
Kdybys řekl “ano” Ty, bylo by to jistě krásnější.
Marina.
Sedla jsem si na starou lavičku na kraji v parku. První laťka byla nahnilá a už dávno se tyto lavičky neopravovaly, za chvíli z nich zbyde jen kovová konstrukce. Barva oprýskaná, jen v částečkách bylo poznat, že byly černé, teď už jen šedo – hnědé. Byl zrovna červen a sluníčko hřálo agresivně, proto jsem byla ve stínu borovice. Hůl jsem si opřela o hranu lavičky a poslouchala zpěv ptáků, kteří si někde v korunách stromů prozpěvovali. Měla jsem na sobě bílou košili a světle modrý župan, všechno bylo napuštěné nemocničním zápachem.
Filipe,
...
“Dobrý den...”
“Dobrý.”
Přinesl mi růže. Oh, jak galantní a všímavý, za ta léta poznal, že jsou to moje květiny jedny z nejoblíbenějších. Nechala jsem ho. Mlčky našel vázu, kterou v tomto prostředí představovala vymytá zavařovací sklenice od meruněk. Kriticky jsem si ho prohlížela. Čerstvě oholen, ale také tupou žiletkou na několika místech poškrábán, jako by na něj skočila zdivočela kočka a pěkně se mu zaryla pod kůži. Vypouklé břicho schovával ješitně pod sakem jako další nedostatky. Změnil se. Kdy se změnil? Kdy se z něho stal tak strhaný nehezký člověk? Copak jsem tu změnu neviděla, přehlédla?
“Jak se Ti vede?” otočil se na mne, když ho můj pohled pálil moc dlouho v zádech.
“Posaď se.”
Nohy od židličky zavrzaly a on se žuchnutím dopadl.
“Nemusíš tu hrát komedii, můžeš jít. Neumírám, vím, že to mezi námi nikdy nebylo tak růžové. Běž si, dávám Ti volnost... Doufám, že nevadí, když se ještě rozvádět nebudeme, ještě chci mít čas, manželé budem pouze formálně. S Kristýnou by neměl být problém. Dávno něco zvláštního pozoruje a už je to přeci velká holka. Sbohem, Honzo.” dokončila svou řeč s hlasitým vydechnutím.
~Honza se na ni krátce podíval. Zase ty smutné oči. Copak za všechno může ona? Ona to dovedla až do těchto konců? Pokrčil rameny, ale záhy přikývl. ~
Židli vsunul pod mou postel a bez ohlédnutí odešel, přesto nechal otevřené dveře, protože v tu chvíli ke mně spěchala sestřička. Chtěla se zeptat, jak se mám. Odpověděla jsem jí popravdě. Jde to.
“Mami, pojď ven, je tam krásně, půjdeme se projít.”
“Kristý, nemám na tohle vůbec náladu a Ty se běž učit, musí z Tebe něco být.”
“Pojď, vypadáš strašně, ani nevíš, co čerstvý vzduch dokáže za divy. Převleč se, já jdu zavřít garáž a můžem vyrazit, ano?”
Sice ty poslední dvě slabiky vyzdvihla do tázacího tónu, ale na opověď nečekala. Matka také ne. Odporovala, ale táhlo jí to ven do přírody. Podívat se jinam, na něco jiného než jsou čtyři bílé stěny.
~Marina měla Kristýnu, když jí bylo něco přes čtyřicet. Mohlo by se zdát, že měly mezi sebou krásný vztah dcery a matky, ale opak byl pravdou.
Když něco Kristýna potřebovala, obrátila se na otce.~
“Ty jsi tak dokonalá, mami” podívala se dívka do očí matky. Chtěla ji chytnout za ruku, ale vše se událo tak neohrabaně. Kristýna se dotkla matčiných horních článků u prstů a hned ucukla. Druhý pokus se vyvedl. Šly spolu za ruce jako matka a dcera.
“Proto, že jsem se učila, je to asi také věkem...ty seš ještě prdítko, ale třeba budeš jednou jako já”
~Kristýna se znovu podívala na matku, usmála se a povídaly si dále o něčem pro ně šíleně důležitém, avšak nepodstatném.
Honza se už dávno odstěhoval, akorát je divné, že si Marina nevšimla, že do svého vlastnictví připočítal dopisy psané Filipovi s neznámou adresou...Honza byl zklamán těmi dopisy, ale nevěděl pravdu. Marina si nechtěla psát deníček, proto si vymyslela dokonalého chlapce ...
Kristýna si sedla na jednu z opuštěných laviček a řekla si, že když může být matka tak dokonalá, tak i ona si na ni počká i na tu chladnost. Nohy si opřela o konec lavičky, protože na ní celá ležela. Usnula. Vyměnila život za dokonalost.
Filipe,
jsem sama, kde jsi ty?
Zrovna byla zima a sněžilo a ona ještě nedostala ani jeden dopis s poštovní známkou, který by cestoval.~
Písmák