Z arogance zrozeni

Z arogance zrozeni

Jak snadno a rychle bývám znechucen,

když společnost své roucho poodhalí.

A v masce s úsměvem lžou mi den co den,

výkon herce, přednes dokonalý.

Jak vlastních nadřízených vážit si mám,

když svůj rypák jen do koryta noří?

Sliby neplní a jejich úvahám

a monologům už jen blázen věří.

Ráno vstanu, se mnou smutek se probouzí.

Něco zhltnout, spolknout i zoufalost,

vrhnout se do dne, kde supy už krouží,

však bránit se, to velká je troufalost.

Jak růži co voní zasklí do vázy,

tak i duši člověka obepne chlad.

To když ty jejich přihlouplé dotazy

znát nechtějí odpověď, co že bys rád.

Jsem znechucen, ano, znechucen vámi,

hledíte na nás jak na stádo ovcí.

Nefér hry tak rádi hrajete s námi,

my zajícem v poli a z vás jsou lovci.

Já chtěl bych vás trestat, to příběh by byl

skutečně nádherný, já všem bych ho čet.

Tam hněv náš by vykreslil, to jak kdo žil

a vy byste byli jen k prasknutí vřed.

Jak rád bych urazil tu vaši pýchu,

z arogance pocit, navždy všem velet.

Do očí říct vám, jak moc jste nám k smíchu,

při vašem tvrzení, že vše jde skvěle.