Někdy potom

Bylo nebylo. Černooká s Modrookou. Vesmírná dvojčata. Nerozlučné přítelkyně na život a na smrt. Jednou - v červeném lese - potkala Černooká Rytíře s malířskou paletou, nahýma očima a rukama něžnýma, až se srdce svíralo. Básnil o jejích očích, amor byl toho dne ve formě, opravdu se moc snažil. Černooká se těšila, jak v poslední době smutná sestřička pookřeje, až ji seznámí s rytířem. Ten nejdřív nechápal, pak se podvolil. Tak chodili ve třech. A začalo se jim to líbit. Vodili se za ruce, o půlnoci tančili na Karlově mostě a krmili se sladkými rozinkami. Předávali si je hebkými rty, Rytířova duše umělce jásala, když se dělila Modrooká s Černookou, Černooká s Modrookou. Srdce všech tří byla dokořán. A najednou se Země zatřásla. Nikdo si toho nevšimnul. Jen Černooká. Couvla. Plakali. Černooká sama. Rytíř u Modrooké. V slzách prosil, aby přivedla Černookou zpět. Modrooká se opila. Pozdě večer zazvonila u dveří Černooké. Ta, aby vrátila veselé jiskřičky do chrpových očí, slíbila přivolat Rytíře. Přišel. Dlouho si povídali. Smutek pomalu odplouval, do srdcí se vracel klid. Pak i smích. Dováděli jako děti dlouho do noci. Nakonec Modrooká rozmluvila Rytíři odchod domů, tak srazili dvě postele dohromady a vystřídali se v koupelně. Než Černooká všude pozhasínala, Modrooká s Rytířem podlehli vášni. Dlouho to bolelo.