Můj nejsmutnější sen

Maminka mi říká, že je mi právě tolik let, kolik mám prstů na jedné ruce. Maminka ví všechno. Je krásná a den co den si se mnou hraje na zahrádce.

A dnes je to jako každý den. Sedím před naším domečkem v bílé trávě sahající tam v dáli až k blankytně modré obloze. Hraji si z kamínky a malými lístečky, jež spadly s jediného stromu, který odrostl právě před naším domkem. Poskakuje po něm , mezi tím málem zelených lístečků že jde vidět skrze větve nebe, malý modrý ptáček se žlutým zobáčkem z nožky na nožku, neposedně z větve na větev a zpívá všechny ty písničky, co znám, když si je tatínek pískával a maminka mi na dobrou noc zpívala. Je jich nepočítaně, některé smutné – ty na večer a některé veselé, které zpívá hlavně ráno. Nevím jak se sem ten krásný ptáček dostal, nikdy jsem, až na jednoho, žádného jiného ptáčka neviděl. Jen se bojím že jednou odletí nebo přiletí ten velký černý čáp co za ním odešel můj tatínek, a já budu muset taky jít a vše za sebou nechat.

Maminka říká že můj tatínek byl podivín ale byl moc hodný a uměl dělat krásné věci a tak ho měli lidi rádi. Prí často dělal blázniviny, moc nemluvil, a občas odešel pracovat na několik dní. Když zrovna neměl práci, posedával na schodku u domečku a zasněně koukal do dáli. Jak ho maminka viděla, usmívala se a byla šťastná.

Jeho nejbláznivější věc byla ta že každý den kdy nepracoval, udělal malý větrník. Uměl je udělat ze všeho! z papíru, ze špejlí, ze starých láhví , prostě ze všeho co bylo doma navíc. Až byl takoví větrník hotov, vzal mě za ruku a šli jsme spolu na nedaleký kopec. Cestou mi tatínek vyprávěl o větru. Můj tatínek miloval vítr. Povídal že v něm vzbuzuje pocit svobody a letu, říkal že co vlaje je božské a co letí je volné. Moc jsem jeho řečem nerozuměl ale cítil jsem se šťastný když mi to říkal.A taky říkal že to všechno pochopím až budu jako on, a tak vím že stačí počkat.

Jen co jsme vyšli na kopec , zapíchl tatínek větrník do země. Bylo jich tam tisíce! Celý ten jediný kopec v okolí byl jimi pokrytý, hýřil všemi barvami, bylo to nejvíce barev jaké jsem kdy viděl pohromadě, a jakmile lehce zafoukal vítr , celý kopec jako by obživl. Některé větrníky se začaly točit rychle, některé pomalu, ty se otáčely za větrem, ty zas byly barevné. Sedávaly jsme tam s tatínkem vedle sebe dlouhé chvíle. Hladíval mě po vlasech ,měl ten zasněný pohled a koukal na větrníky.

Jednou, když můj tatínek seděl na zápraží našeho domečku a já si hrál u stromu, překryl mě na okamžik černý stín.

Pohlédl jsem nad sebe a uviděl ohromného černého ptáka s velkým zobákem pomalu kroužícího nad našimi hlavami.

Dostal jsem strach a běžel se zeptat tatínka co to je. I on si ho již všiml, koukal na něj svýma smutnýma očima a já poznal že teď má ještě smutnější a ustaranější pohled než kdykoliv před tím. Zeptal jsem se co je to za ptáčka a tatínek mi odpověděl, “To je černý čáp.”

Nechápal jsem co to znamená že nám krouží nad hlavami a tak i na to jsem se zeptal tatínka ale ten mi nedokázal odpovědět jen mlčel a sledoval tichý let bez jediného mávnutí křídly. Otočil jsem se na maminku která vycházela ze dveří a tiše plakala do žlutého kapesníku, nikdy jsem neviděl maminku plakat. Udělalo se mi smutno, teskno, rvalo mi to srdce- tatínka jsem viděl odcházet, do domečku, čáp pořád kroužil. Nevěděl jsem co se děje, nikdo nemluvil, vše bylo tak těžké tak složité a tak jsem taky plakal a nedalo se to vydržet.

Po chvíli vyšel tatínek s domečku a oba nás utěšoval, hladil po vlasech a líbal na tváře. Pak se zvedl a šel. Šel pomalu, shrbený a smutný, za čápem který odlétal dál a dál od našeho domečku.

Aách, bože!! nechtěl jsem nechat jít tatínka samotného, vždyť by se mu po nás stýskalo! Rozběhl jsem se za ním, ale byl ode mě ještě daleko když se mi podlomili nožičky v kolenou a já upadl do bílé jemné trávy. Sledoval jsem krutý svět přes uslzené oči, tráva mě v mírném vánku hladila po tváři, tatínek se rozplýval a já neměl sílu se zvednout a běžet za ním.

Ještě několik nekonečných dní jsme si s maminkou nehráli, sotva jsem se ráno probudil vlezl jsem k mamince do postele a tam jsme plakali.

Až jednou kdy už jsme neměli sílu plakat, jsem si vzpomněl na tatínkův kopec s tisíci větrníky, a když maminka vařila v domečku oběd, rozběhl jsem se a utíkal na větrný kopec. Ale to jsem nemohl pochopit! na kopci nebyl ani jeden větrník! Hledal jsem je v trávě jestli moc nevyrostla, myslel že si spletl kopec, ale to ne vždyť tu cestu jsme šli mnohokrát a žádný jiný kopec v blízkosti není. Sedl jsem si a plakal. Tolik větrníků, větrníkové pole, tatínkovi větrníky,tatínkovi větrníky! tu nejsou. Když mě kdosi vzal za rameno věděl jsem že je to maminka. Povídal že věděla kde mě najde a když mě vedla domů zeptal jsem se –“Kde jsou všechny tatínkovi větrníky?.”

“Odletěly za tatínkem.”-odpověděla maminka tiše.

“Tatínek lítá ve větru?”

“Ano synáčku je tam v oblacích”-a ukazovala do nebe.

Od té doby jsem byl opět šťastný protože jsem věděl že tatínek je taky šťastný tam v nebi kde fouká vítr a kde má své větrníky. A od toho dne u nás žije ten jediný krásný modrý ptáček se žlutým zobáčkem na jediném stromě v okolí.