Lyrykův ráj

Ráj nepochybné imponence Tančím si s hologramy všech svých dívek zobrazují mi je jejich duše květiny mění tvar a barvy přečtenými pocity vůně vyvánějí pod velením nosů Já jeden z mých pozorovatelů zprvu se viděl v tanci potácet zvolna se svlékal ze zbytečných grimas a gesta ladná vproudil do piruet A krysy ochočené ukusují z mých lýtek hojím se dlouho a z nudy pak hned rány se zcelí v nejlepší kůži A dívek naslepo tak svůdné odpovědi vždy nedělají nic co nechci co nechci nevím sám a nechci

Tahle báseň je zvláštní (pro mě) hlavně tím, jak provokuje – svým názvem, svým prologem. Totiž – říkám si – to nemůže být myšleno snad jinak než napůl ironicky, napůl snad až výsměšně – možná výsměch sám sobě? Nevím. Hodně tady záleží, jak si zkonkrétním použité obrazy. Když půjdu pustě po linii významu slov, vrhnu se při chápání nejdřív ze všeho na ty krysy. Čtu-li to totiž „lidsky“ (že jako dívky jsou dívky, pozorovatelé taky lidi), pak krysy jsou taky lidi, (no, o kom vlastně říkáme, že je krysa?), přívlastek „ochočené“ pak může znamenat buď (do jisté míry podřízený) příbuzenský nebo profesní vztah, případně by to mohlo označovat tu sortu „přátel“, o jejichž přízeň nejprve usilujeme, leccos pro její získání obětujeme, nu a když ji získáme, zjistíme (dříve či později), že jsme se poněkud mýlili (nejspíše ve vztahu těchto lidí k nám). Ty krysy přitahují pozornost takřka magicky. Myslím, že lyryk na ně chce upozornit. Že jsou právě tam, kde všichni ostatní vidí ráj. Jimi působené rány mají za cíl zneschopnit autora k tanci („umělecké komunikaci“), avšak místo toho jsou vlastně zdrojem „té nejlepší kůže“ – i když za cenu bolestivé a zdlouhavé léčby. Ten lidský, osobnostní, pohled, vypovídající o nějakých pozorovatelích, kteří autoru říkají „že je ráj, takhle všem imponovat, a že on v něm přímo „tančí“ – ale který on vnímá jinak a podstatně bolestivěji (inu, co jednomu nosu voní, může jinému smrdět) – můžeme ale současně rozšířit (zobecnit) a přitom zúžit (z pohledu mnoha zúčastněných postav na jednu jedinou). Dosaďme na všechna místa oněch „působitelů“ různé lidské vlastnosti, schopnosti, které jsou uvnitř člověka (rozšířím vnímání nejen na báseň o autorovi, ale prostě o člověku). V každém z nás jsou „obrazy (sklony) ušlechtilé“ a v každém jsou „krysy“. Je něco, co nás nutí tančit, co nás „má k tvořivosti“, k uvědomělému zdokonalování vlastního tance, kdy „vystupujeme ze sebe“ a sami sebe pozorujeme „jak nám to jde“ – ve svém oboru – sami sebe motivujeme k „ladnosti“ a vybroušenosti „piruet“. Právě podle našeho vnímání „našich schopností – dívek“ se zobrazuje náš niterný svět – rozkvétá barvami a tvary – to na našem úsilí o komunikaci s tím „ušlechtilým“ záleží, jaký je náš vnitřní ráj. Ale tento ráj nepostrádá to nízké – vlastnosti, sklony, myšlenky a kdovíco ještě, co bychom raději neměli (a vymítit to nejde). Byť jsme to i ochočili, přesto nás to zraňuje a brání nám to v tanci. Strhává nás to k nečinnosti (nebo i „proti-činnosti“). Dlouho se hojí rány, které jsou způsobeny uvnitř. Jenže nečinnost nudí a je fakt, že nuda pak „činného“ člověka dokáže najednou vzpružit. Řeknu si „no to snad ne – přece se nebudu „nudit“ !“ A v té chvíli uvidím právě tam, kde vznikaly rány, mnohem lepší materiál „sebe sama“ – kůži, se kterou možno jít na trh… A „dívky“ – to dobré ve mně - nabízí odpovědi na nevyslovené otázky – vždyť je to ve mně, a dobré - a nejde to proti mému chtění….

---