Ach ty ženy

Existují desítky manuálů, které nás mají připravit na přežití snad při každé eventualitě ztroskotání nebo jiné mimořádné situaci. Počínaje skautskými přiručkami, přes kuchařky z hmyzu a jiné havěti, až po výcvikové manuály speciálních jednotek. Ale na co vás žádná z těchto příruček nepřipraví je eventualita bydlení s ženou.

Maminky, babičky a tchýně jsou pro muže ženy, které může milovat a nebo nenávidět, to má každý chlap jináč. Ale ani s jednou z nich se nedá trvale bydlet delší dobu bez následků. Jelikož momentálně nemám tchýni, tak se o nich nebudu nijak výrazně zmiňovat. Ale hned jakmile ji mít budu, zanalyzuji ji, a dám vám vědět. :)



Žena, tvor kočkovitý, svébytný, svérázný a pro nás, kteří máme schopnost se vestoje podepsat do sněhu, naprosto nepochopitelný.

Nedá se ani snadno popsat ani charakterizovat. Na charakterizování ženy bylo proneseno mnoho slov byť už od známějších a zkušenějších autorů – lékařů snad všech oborů, filozofů a dalších, přes hospodské řeči, které po větší dávce alkoholu stejně skončí tím, že se poměřuje jen fyzično diskutovaných dam. Ono to duševno je občas velice diskutabilní a dosud neprobádané.

Ženy nás muže doprovázejí celý život a jsou všude i když bychom asi leckde nechtěli a nepotřebovali.

Bydlení a život s bytostí, která je podle mne opravdu z Venuše, má svá jistá úskalí a vyžaduje velice vynalézavý přístup od nás mužů aby z toho nebyla bitva jako ve Válce Roseových. ( poznámka – všiml si někdo z Vás, že v originále se film jmenuje War of Roses jako parafráze na anglickou občanskou „Válku růží“ ? )

Pokusím se Vám přiblížit jaké zkušenosti se ženami, bydlením s nimi a zážitky s emancipací žen mám já.

Bydlení s matkou popisovat nebudu, s tím má zkušenost každý. Kromě matek alkoholiček, tyranek, militantních feministek a jiných dalších zrůdností, kterých snad jak doufám není ve zdravé populaci žen mnoho, je matka předobrazem ženy, kterou si podvědomě hledá každý muž.

Ale zpět ke tchýním.

Neznám moc chlapů, kteří si nestěžují na svoje tchýně. Je to nepochopitelné, že z normálních žen - matek, se stávají harpyje, které se snaží byť vědomě nebo nevědomě zničit svému potomkovi a jeho partnerovi život.

Leckdy jsem měl s „budoucími tchýněmi“ lepší vztahy než s přítelkyněni a jednou jsem se dokonce kvůli tchýni rozešel a ona rozvedla.

Moje zkušenost s bydlením s tchýní je opravdu tragická.

Již při prvním setkání s tchýní jsem byl důkladně prolustrován a proklepnut z hlediska zdravotního a rodinného. Už takový první dojem vyvolá v muži pocit, že případný další vztah s přítelkyní nebude žádná legrace.

A taky to žádná legrace nebyla. Má bývalá přítelkyně byla poslední dítě ze tří na rozdíl ode mne, kdy já jsem první ze tří kluků. V zamilované euforii jsem tyto varovné signály opomíjel. A dělal jsem obrovskou chybu.

Po prvním týdnu bydlení, s tchýní a přítelkyní najednou, v jednom domě jsem toho měl plné zuby. Jelikož ex - tchán pracuje v jiném městě a vrací se jen jednou za měsíc na víkend (už chápu proč), jsem byl nucen zastoupit ho snad ve všem, co kdy dělal na domě a v jeho okolí. Tahle práce mi nevadila jen do té doby než přítelkyně odjela na týdenní školení.

Pak začalo peklo.

Po 48 hodinách s „maminkou“ jsem rezignoval a vrátil se zpátky ke svojí pravé a nenahraditelné mamce. Chlap, byť i zamilovaný je přeci jenom pořád chlap. A já jsem povaha, která si na hlavu dlouho kálet nenechá.

Již první den, kdy slečna S. odjela nastoupila maminka, která byla okamžitě důležitá jako příběh v pornu. Dostal jsem denní rozvrh kdy mám co udělat, kdy mám být doma (dům jejích rodičů měl 2 patra a každý byt měl samostatný vchod), dostal jsem zákaz jezdit na motorce když bydlím u nich a místo fotbalu mi byla naplánovaná návštěva tchýniny matky. To by se dalo ještě se skřípěním zubů ustát, ale to, že mi maminkou bylo přeskládáno prádlo, prolustrován bankovní účet přes rodné číslo a číslo OP, který si „zapůjčila“ z mých kalhot když je „přeskládávala“ ( tchýně byla bankovní úřednicí), jsem už jsem nerozdýchal.

Od té doby jsem už nikdy nezaplatil kartou. Slečna S. od své matky posléze dostávala informace kde jsem platil kartou například benzím, kolik jsem provolal a další věci podle plateb, které šly z mého účtu.

S přítelkyní jsme plánovali společné bydlení u nich. Neklaplo to díky jejímu policejnímu dozoru. A podnájem jsme si nemohli dovolit. Rozchodem to neskončilo. Ještě několik týdnů poté, jsem se o sobě dozvídal lživé údaje o mojí finanční situaci a rozhodl jsem se to řešit žalobou jedné naší banky. Podle mých informací tyto úniky v této bance nejsou nic neobvyklého.

Z toho vyplývá jediné :

Nikdy nevěřte ženě, která porodila vašeho partnera, byť byla sebevíc příjemnější, vždycky skrývá svého temného vlka, jen mnohem lépe než jiné.



Bydlení s babičkou je také kapitola sama pro sebe.

Kvůli přípravě na odjezd do Francie jsem se odstěhoval k babičce. Mám zde práci – šetřím prašule na cestu tam a popřípadně i zpět kdyby to náhodou nevyšlo, trénuju tady fyzičku v posilovně a chodím trénovat karate.

Na přežití o hladu a v pustině mne připravuje babička, za poslední měsíc a půl jsem přibral 7 kilo a je to na mně znát.

Její pečlivost a péče mne sráží o 18 let zpátky jako bych byl šestiletý capart u ní na prázdninách. Před odchodem do práce mám přichystanou snídani, vedle je postavená svačina, kdyby mi náhodou nestačil oběd v práci. Druhý oběd, který musím povinně spořádat při příchodu z práce je následovaný svačinou 3 hodiny poté.

Večeře po příchodu z tělocvičny a nebo z posilovny jsou energeticky vydatné jako jídlo za celý den.

A neexistuje abych šel spát a nedojedl.

Miluju svojí babičku a její péči. Naučili jsme se spolu koexistovat a spolupracovat i když oba víme, že bude třeba abych si zde našel vlastní bydlení dokud neodjedu.

A z toho vyplývá další věc :

„Milujme své babičky dokud je máme, važme si jejich péče, naslouchejme jejich životní zkušenosti neboť babičky nás vždycky rozmazlovaly a dokud tu budou, budou nás rozmazlovat dál i když nám bude třeba 30.“



Zkušenost s emancipovanou ženou mně stála 2000 korun a stop na tři zápasy. Disciplinární komise v kopané (složená ze samých mužů) mně evidentně nepochopila. Že jsem byl nejdříve napomenut žlutou kartou za stáhnutí soupeře za dres jsem přiznal. Ale poté, co jsem byl skolen prudce vystřeleným míčem do oblasti mých nejcitlivějších míst a bylo mi PANÍ ROZHODČÍ doporučeno skočit na paty, jsem se v bolestech vzteky neovládl a byl jsem vyloučen za větu : „ Co ty tak o tom můžeš vědět ty krávo?!?“ . Potrestali mne exemplárně. Prý je potřeba si žen ve fotbale vážit a hýčkat je. Utvrdilo mně to v tom, stát se fotbalovým rozhodčím také. Při školení rozhodčích jsem si osobně ověřil, že pravidla kopané sice neovládá ale silné stránky má jinde.

A jak jsem se ve světě žen ocitl já?

Není moc obvyklé, aby se do ženského světa podíval zcela normální chlap a strávil v tomhle prostředí necelý měsíc. Že emancipace není nic k jídlu, jak jsem si naivně myslel, jsem poznal velice rychle.

Když se řekne uklízečka, tak si představíme starší paní v šátku na hlavě, se smetákem a hadrem v ruce, jak nás vyhání z čerstvě vytřených schodů za pomoci výrazů, které se nedají napsat ani říct před dvaadvacátou hodinou. Tímto děkuji paní Sobotníkové za osvětu v mém raném mládí, za kterou jsem vyfasoval první černý puntík a doma pár facek.

Když proti vám na schodech vyrukuje chlápek v maskáčích s čerstvě oholenou hlavou a skoro deset centimetrů dlouho bradkou leknete se. Ještě větší leknutí zažijete, když na vás ten týpek nevyrukuje s větou „Peníze nebo život!“ ale vycepuje vás za to, že mu šlapete po čerstvě vytřených schodech a nádavkem skoro přetáhne hadrem ředitele firmy.

Tak to jsem já.

Nastoupil jsem v jedné firmě jako uklízečka. Nedělám si legraci, takové je doopravdy moje pracovní zařazení a mám to i v pracovní smlouvě. Pronikl jsem tedy do víceméně ženské sféry vlivu. Stal jsem se emancipovaným mužem.

Pokud čekáte, že se zde vyskytne univerzální návod jak přežít se ženou v trvalém svazku, tak bohužel nemůžu sloužit. Žádný takový není. Každá žena je jiná a my muži jsme také různí a je jen otázkou času a hledání, kdy se nám podaří najít symbiotickou bytost, s kterou se nepozabíjíme navzájem.

Říká se o mně, že jsem arogantní mužské šovinistické prase, že nemám ženy rád. Je to lež. Rád je jen škádlím. A skoro každá chce dokázat, že to co o se nich napsalo, řeklo a co milerád reprodukuji, není pravda. Na což se i leckterá chytne :)

Já ženy miluji. Jsem rád v jejich přítomnosti, rád je pozoruji ( i oblečené) a obdivuji čeho jsou ženy schopné ( v dobrém i ve zlém) a rád o nich čtu díla z pera klasiků od Dr. Hausmanna, Dr. Plzáka a dalších.

Ženy, vy plémě hadí... Jak na jen na vás...