Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNokturno
30. 01. 2021
15
30
1380
Autor
K3
Často se chováme vůči přírodě jako vetřelci z jiného kouta vesmíru, jehož se naše planeta netýká. Ale my patříme k ní.
Mnohdy se nad ní povyšujeme a ona nám to později oplácí s daleko větší razantností a dává nám najevo, že se to nevyplácí.
Divoké zvíře ví, jak se chovat, aby nepřišlo zbytečně k úhoně, protože i tak od ní utrží ran víc než dost.
My ve své pýše se neustále snažíme ji pokořovat, místo abychom jí poděkovali za radost a krásu, kterou nám dává...
-
S tím nápadem přišel Josef, spolužák ze školy v Zábřehu na Moravě. Bydlel v Bruntále, a tím pádem se považoval za velikého znalce Jeseníků. Jeho nápad byl o to ztřeštěnější, že děj se odehrával někde mezi Pradědem, Petrovými kameny a kdoví kde jinde, tedy přímo v srdci Hrubého Jeseníku. Stalo se to v zimě 1972, kdy nás s Honzou přemluvil. Měli jsme devatenáct let a nepřipouštěli jsme si nic jiného, než sílu a odhodlání.
„Kamarád mi půjčil klíč od chaty. Kousek od Karlovy Studánky. Koupíme víno, seženeme nějaké holky a uděláme si mejdan,“ řekl tenkrát.
„Už vidím jak na tebe čekají,“ zareagoval Honza cynicky. „Zrovna na tebe.“
Tak nějak jsme onen strastiplný den zahájili. Ale ani to nestačilo.
„Ještě předtím se podíváme na Praděd,“ dodal Pepík.
Řekl to jakoby nic a těšil se z našeho překvapení. Toho jsme se samozřejmě chytili.
Pro mě, milovníka hor, to bylo lákavé, doslova výzva. A byl jsem pro každou „špatnost.“
To jsem ovšem neznal Jeseníky.
Ze Zábřehu do Studánky jsme přijeli autobusem během dopoledne. Nakoupili jsme několik lahví vína, brambůrky s tyčinkami, salám s houskami a těšili se na to opojné posezení.
Všechno jsme v chatě odložili, abychom neměli žádnou zátěž. Nelenili jsme a vyrazili na cestu vzhůru.
„Půjdeme rychle, ať se co nejdřív vrátíme.“
Byla obleva a tak jsme si vyšli nalehko, v džínách a botaskách. Já měl navíc na šňůře kolem krku kovovou píšťalku. Takovou, co používali fotbaloví rozhodčí. Brával jsem si ji s sebou vždycky na delší výpravy. Jinak nic víc. Měl to být jen rychlý sportovní přesun tam a zpět.
Sníh byl mokrý a cesta dobře vyšlapaná. Jenže nedařilo se nám tak, jak jsme předpokládali. V místech prudkých stoupání nohy ujížděly. Výhoda rychlých botasek se tím změnila v handicap. Ke všemu začala padat mlha.
Spolu s náročným stoupáním přibýval sníh. Na rovinkách se šlo o něco lépe, avšak ta zatracená mlha houstla jako krupicová kaše.
„Kousek odtud teče Bílá Opava s vodopády,“ poznamenal Pepa.
„Dělá si z nás blázny?“ pomyslel jsem si.
Vzdálenější krajina již nebyla vidět. Pepek ale nijak neztrácel optimismus. Byl si jistý a my jsme mu bláhově věřili. Zdálo se, že ač s problémy, vedli jsme si zatím poměrně dobře.
Cesta chvíli prudce stoupala, aby se vzápětí opět proměnila v rovinky, a tak se to všelijak střídalo. V tom špatném terénu trvalo mnohem déle, než jsme se dostali nahoru. Když jsme potom konečně vyšli ven na otevřenou planinu, ještě se to zhoršilo. Začal se zlehka zvedat vítr. Nenápadně zametal stopy a naše obyčejné zimní bundy odolávaly stále méně. Vlhká, nepříjemná zima o sobě zkrátka dávala vědět čím dál víc. A navíc se stmívalo. Už jsme měli být zpátky v chatě.
Po nějakém čase jsme v mlze pozvolna začali rozeznávat siluetu nějaké hory.
„To jsou Petrovy Kameny,“ zvolal Josef. Ale jestli o tom byl opravdu přesvědčený, si nejsem jist.
„Odtud je to kousek, čtyři, možná pět kilometrů.“
„Tady Dorota Dobiášová ukrývala svou cennou sbírku?“ zeptal se Honza potměšile, aby připomněl proslulé Kladivo na čarodějnice.
„Jo, přesně tady,“ potvrdil mu Pepa, jehož smysl pro humor dosud neopustil.
Věřili jsme i teď, že se na Praděd přece jen dostaneme. Zrychlili jsme, abychom si to co nejrychleji odbyli.
Příroda nám ale dávala najevo, že dnes tu nejsme vítaní hosté. V mlze se již nedalo orientovat. Hranice mezi ní a sněhem splývala v jednolitý obraz. Tyče značící hlavní hřebenovou cestu nebylo vidět. Petrovy Kameny, jediný záchytný bod, jsme měli po levé ruce.
„V okolí je tu sjezdovka,“ poznamenal Pepek.
Ta nám ale nijak nepomohla, neviděli jsme ji. Zatímco obrysy Kamenů se zlověstně tyčily vedle nás.
„Neměli bychom se vrátit?“
Nevím kdo to vyslovil, ale určitě ne Pepa. Tak sebekritický zdaleka nebyl. Leda, že by si tutéž otázku v duchu položil sám sobě.
Nejasně jsme rozpoznali vysoký kůl s velikou tabulí.
„Co to je?“
„POZOR! NEBEZPEČÍ LAVIN!“ rozeznali jsme slova, když jsme přišli blíž.
Dobře si pamatuju pocit náhlého nebezpečí. Z lavin jsem měl odmalička veliký respekt. Sněhový, skoro neviditelný převis se matně tyčil nad námi a hrozil. Stačilo by dát mu podnět, jen ho popostrčit, a sklouzl by jak po másle.
Přímo na nás.
„Musíme odtud!“ vykřikl Honza a já s ním.
„Ne! Jdeme dál!“ zavelel Pepa nekompromisně. „Někde tu musí být ta sjezdovka a po ní sejdeme na Ovčárnu.“
To nás trochu uklidnilo. Horská bouda s teplým čajem je dobrá motivace.
O Pradědu už nemohla být ani řeč.
Postupovali jsme. Žádná sjezdovka ale nebyla vidět. Měli jsme štěstí, že nesněžilo a nemrzlo. Vítr také ustal. Zima nám samozřejmě byla veliká, protože kamarádí s únavou, a my už jsme toho měli v tom spěchu dost.
Já na ní byl zvyklý. Přečetl jsem snad všechny knížky od Jacka Londona a v jeho duchu jsem se jí snažil odolávat. Nevadil mi ani prudký severní vítr s vánicí. Naopak jsem je vyhledával. Stromy jsem prořezával za každého počasí.
Jenže potmě do hor? Kde to neznám? To ne. To by mě v žádném případě nenapadlo.
Přestali jsme vnímat čas. Na vlhkem zamlžených hodinkách, po tmě i tak těžko viditelných, se nedal rozeznat. Každý toho měl plné zuby. Už jsme si ani neuvědomovali, že na nás Petrovy Kameny v mlze bez přestání civí.
„Hele, co je to zas?“
Z mlhy se vynořila další šedivá a studená tabule.
„POZOR! NEBEZPEČÍ LAVIN!“
To nás zarazilo. Něco nebylo v pořádku. Zahlédl jsem sotva znatelné stopy a z nich jsem měl opět nepříjemný pocit.
„Jsou tu stopy.“
Prohlíželi jsme si je a napočítali, že tudy prošli tři lidi...
„Nejsou naše? Pepku.“
Mlčel, jelikož to i jemu nejspíš došlo.
„Je to tatáž cedule a totéž varování. Tvrdil jsi, že to tu znáš! Ty blázne! Šli jsme v kruhu!“
„Někde tu je lyžařský vlek.“
„Ale kde? To už jsi říkal několikrát. Musíme se od těch prokletých kamenů odtrhnout. A jsou to vůbec Petrovy Kameny?“
Snažili jsme se tedy nekopírovat úpatí hory, jež nás jakoby přitahovalo. Museli jsme se odklonit, aby se nám to podařilo. Potom už jsme pokračovali nazdařbůh v mlze a tmě. Sjezdovka, pod kterou bychom nezabloudili, musí být vidět...
Byla však ukrytá kdesi v šedivé zdi.
Obrys Petrových Kamenů nás konečně opustil a zůstali jsme tak v té studené bílé tmě sami.
Zatím jsme stále docela rychle postupovali. Nevěděli jsme sice kam, ale ten rychlejší pohyb zimě přece jen nedovoloval, aby se nám dostala až do morku kostí.
Za chvíli jsme neviděli už vůbec nic. Ani horu, ani výtah sjezdovky, ani tyče, nic. Nedobrovolně jsme se vydali do rukou volné přírodě.
Začínali jsme být zoufalí.
Ale vtom jsme málem narazili do třech lyžařů.
S radostí jsme je obklopili a vyptávali se na cestu. Znali to tu. Sjezdovka měla být kousek před námi. Takže jsme se vlastně ubírali kupodivu docela dobře. Pak jsme se s nimi s vřelými díky rozloučili a kráčeli směrem, kterým nám poradili. Brzy jsme opravdu rozeznávali kontury stožáru lyžařského vleku. Jako když je někdo pomalu kreslí na bílou tabuli. S Honzou jsme chtěli automaticky odbočit a jít pod vlekem, ale Josef nás od toho odradil.
„Po sjezdovce se nejde dobře, je uježděná a smeká se to, půjdeme o kus dál.“
Měl pravdu, smekalo se to tam, ale přesto jsme ho už neměli poslouchat.
Nějakou dobu jsme šli kupředu a teprve poté odbočili. Sjezdovka i s vlekem se nám ale mezitím opět ztratila z očí.
Zase jsme viděli jen závoj bílé tmy.
Totálně jsme zbloudili. Postupovali jsme po nekonečné pláni, neustále měnili směr, aniž bychom věděli, kam a jak dlouho jdeme.
Začalo mírné klesání.
„To je dobré znamení. Dole přijdeme určitě na silnici nebo k nějaké chatě,“ pronesl naivně Pepek. Myslím si, že tomu sám nevěřil.
Končily vzrostlé stromy a místo nich zůstaly jenom řídce rostoucí skupinky mladých smrků obalených mokrým sněhem.
Bylo to tam stále prudší a sněhu místo aby ubývalo, naopak přibývalo. Nakonec jsme přišli do míst, kde ho naválo neuvěřitelné množství. Už jsme ho měli po kolena, načež jsme překročili okraj jakési kotliny, zřejmě chráněné před přímým jižním či východním sluncem, kde jsme ho měli až po pás. Už jen s obtížemi jsme ho rozráželi koleny. Občas se to někomu smeklo a spadl do něj jak široký, tak dlouhý. Pohybovali jsme se velmi pomalu a těžce. Nepříjemný sníh nám nedovolil jít rychleji. Byli jsme celí promočeni a začala nám být strašná zima. Nemohli jsme zrychlit a zahřát se. Po nohách nám stékaly stružky vody a ze všeho jsme si bláhově přáli, aby mrzlo. Suchý sníh a mráz spíš hřeje a tolik nestudí...
Chtěli jsme po Pepovi vysvětlení, kam tedy jdeme, když místo aby se to lepšilo, zhoršilo se to do kritických rozměrů.
„Kam nás to vedeš!“ vyjel na něj Honza.
Pepa ovšem neodpověděl a místo toho se dal do breku. Už dávno nemachroval a my jsme ho dál nechali být, protože by nám to stejně nepomohlo.
Bylo jasné, že jsme v koncích všichni tři a nikdo, kdo by nám poradil, tam nebyl. Pořád jsme ale věřili, že kdesi tam dole by měla být nějaká silnice a chata.
A hlavně méně sněhu, vždyť na Karlově Studánce ho zůstala jen troška.
Jenže tahle víra byla totálně zcestná.
Já ale ve skrytu duše přece jen ještě něčemu věřil. V sebe sama, což bylo v tu chvíli asi nejdůležitější. Byl jsem zvyklý na dlouhé letní pochody a v zimě jme bývali venku za každého počasí.
Musíme být v pohybu a jít kupředu. Vracet se tudy by bylo nemožné. O tom se nedalo vůbec uvažovat.
Klesání naštěstí už dál nebylo tak prudké a sněhu tam bylo o něco méně. Nikomu to ale náladu nijak nezvedlo. Znovu mě přepadal zvláštní neblahý pocit, že jdeme někam do špatných končin, kam jsme nechtěli. Připomínalo to skličující jízdu Andersenova chlapce Kaje do ledového pekla Sněhové královny. Kdyby se mě někdo zeptal, jak asi vypadá peklo, vzpomněl bych si určitě na tuhle jízdu neznámo kam, do pochmurného nehostinného kraje bez lidí, kde nás nečekalo nic jiného, než pustina.
Stále jsme pak šli svahem, až se před námi vyhoupla z mlhy tmavě šedá hradba z mladého hustého lesa, přikrytá mohutnou souvislou sněhovou čepicí.
Před ním se ke všemu objevilo navíc něco docela jiného. Mnohem horšího. Napůl zamrzlý, rozvodněný potok, kterým bychom se museli po kolena ve vodě přebrodit.
Jít tam nepřicházelo v úvahu. Nikdo by mě k tomu nepřinutil. Kluci váhali, snad by i pokračovali, ale já se rozhodl okamžitě.
„Jdu zpátky! Jestli chcete jít dál, jděte sami! Já se vracím!“ řekl jsem rázně. „Stopy mě dovedou alespoň někam na hlavní trasu.“
„Tím sněhem?“
„Jo, tím sněhem.“
Oba se mlčky otočili za mnou. Věděli, že mám pravdu a že je to naše jediná možnost.
S opětovným stoupáním v ohromném množství sněhu, na které se nikdo neopovážil pomyslet.
Byl to pud sebezáchovy. Normální vyústění našeho bláznivého dobrodružství.
Tak jsme se vraceli, abychom tu strastiplnou cestu opět absolvovali.
Když jsme se k těm místům dostali, nastaly nejkritičtější, opravdu kruté chvíle celého bloudění.
Z následujících řádků lze vyvodit obrázek, jak moc bídně jsme na tom tenkrát byli.
Šlo to velmi obtížně. I přes nepříliš prudké stoupání to prokluzovalo a pravidelně, skoro každým druhým krokem, jsme padali obličeji přímo do sněhu. Musel na nás být žalostný pohled.
Takhle jsme postupovali dobrou hodinu. Kolikrát jsme za tu dobu spadli a zase vstali, to by se už nikdo nedopočítal.
Když jsme se v jednu chvíli na okamžik zastavili, přemohla nás touha po trošce tepla.
„Dal bych všechny svoje úspory za teplou postel,“ řekl jsem smrtelně vážně. Měl jsem našetřeno dost peněz a v těch místech bych je za tu postel opravdu vyměnil. Touha po ní byla nepředstavitelná. Tak moc to bylo nepříjemné. Kamarádi to po mně začali hned opakovat. Nabízeli všechno drahé, čeho by se nikdy nevzdali. Snad věřili, že jim to pomůže. Pepík zase brečel. Z nás nejvyšší a nejsilnější, nyní zlomená troska.
Honza taky dlouho nevydržel a brečel s ním.
I já byl na dně. Jinak bych peníze zbůhdarma nenabízel. Stále jsem ale věřil, že pokud budu v pohybu, nemohu zmrznout.
„Mámo, maminko,“ vykřikoval Pepa přiškrceně, jako by se u toho dusil. „Pomoz mi.“
Až tím ve mně paradoxně vyvolal pocit studu. Byli jsme mladí a nezkušení, ale přece silní a dospělí... Nedalo se to poslouchat. Bylo to tak deprimující...
Vytáhl jsem píšťalku a v jednotlivých intervalech hlasitě pískal pravidelné SOS. Víc jsem si z Morseovi abecedy nepamatoval. Právě pro tyhle případy, kdyby náhodou… A znovu a zase. A mezitím jsme společně kričeli o pomoc.
„Raz, dva, tři – pomóóc!“ Takhle jsme to spolu několikrát opakovali, ale dlouho jsme to nevydrželi, a tak jsem radši stále pískal. Třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce, interval. Stále dokola.
Pomáhalo to psychicky. Jakoby nás to trochu zklidnilo už jenom tím, že jsme se o něco pokoušeli.
Kluci přestali brečet. Ono to ani pořád nejde.
Když jsme se dostali z nejhoršího, byli jsme vyřízení. Sníh jsme měli všude. Dole pod nohavicemi zatvrdlý tak, že řezal do nohou.
„Hlavně nesmíme stát na místě a prostydnout,“ říkal jsem, ale nevím, zda mě kluci vnímali. Asi moc ne.
Mlha, tma, závěje, naše beznadějné výkřiky. To vše zapadalo do toho zimního divadla jako skvělé atributy. Oheň jsme rozdělat nemohli. Neměli jsme ani čím. Celé to připomínalo malou noční symfonii se spoustou odstínů zvuků, zoufalého kvílení, sténání a trýznění, jíž jsme byli přímými účastníky; hráči i posluchači zároveň.
Mohli jsme jenom tušit ukryté černé oči zdejších obyvatel, jež nás pozorovaly po tom, co jsme jim narušili jejich trpělivé snění o jaru.
Teď už jsem věděl, že jsem její, že jdu s ní a že k ní skutečně patřím. Obtěžkán respektem a pokorou. Mimochodem, příroda v zimě nespí. Jen podřimuje; odpočívá. Je stále krásná a pořád barevná, ale trochu jinak. Přikrytá šedým příkrovem. A neustále zní její tichý šepot, doprovázený znepokojivou studenou zimní melodií.
Naslouchal jsem jí v naději, že někdo jiný uslyší tu mou.
Marně.
„Jedna, dva, tři: pomóóc!“
Píšťalka byla jediný nástroj, na který jsem kdy hrál, tak jsem ho využíval. Třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce. Do omrzení.
„Čím déle se o to snažím, tím víc se zvyšuje naše naděje,“ říkal jsem si.
Čas přestal dávno existovat. Nikoho nezajímal. Nešel podle našich představ. Důležitější bylo dojít tam, kde jsou lidi. Ach jak je to prosté.
Mlha se stále držela při zemi, jako kdyby chtěla čekat celou noc, až se rozední.
„Jak se v ní a ve tmě asi orientují ptáci?“ napadlo mě. „Nijak. Jsou doma ve svém hnízdě, nebo zalezlí v nějaké díře. To jenom my, hlupáci, jsme vyrazili v nejnevhodnější době.“
Dostali jsme se konečně zpátky na hřeben. Tam jsme zase zjistili, že nejsou vidět stopy. Tak jsme bloudili bílou plání, nevědomi kde jsme a jakým jdeme vlastně směrem...
Dál jsem pískal na píšťalku to svoje a občas jsme společně křičeli o pomoc.
Náhle se rozsvítilo nebe.
A vzápětí zhaslo.
„Co to bylo?“ vykřikli jsme.
Vypadalo nadpřirozeně a šel z něj strach. Zastavili jsme jako opaření a koukali vzhůru.
A znovu se to opakovalo.
Celá obloha se rozsvítila jako veliké mléčné světlo. A k tomu hrozný zvuk, vzdáleně připomínající pravěké zvíře. Potom zář na nebi začala kmitat a točit se jako vířivka. Nikdo z nás nic podobného neviděl. Netušili jsme, co se děje.
Načež se zpod kopce z mlhy vyhoupla dvě světla a nám došlo, že to je stroj.
Zamířil přímo k nám.
Poznali jsme starou pásovou rolbu s velikými světlomety a s pohyblivým reflektorem umístěným na střeše, jehož zář se vinou mlhy rozptýlila a vytvořila po celé nebeské báni oslnivé alabastrové světlo.
Teď se zaměřil přímo na nás. Přijel až těsně k nám a zastavil.
Ztlumil se motor a z kabiny vykoukla mužská hlava.
„Nastupte si.“
„Tak to přece skončilo?“ proběhlo mi hlavou.
Věřil jsem tomu, ale že zrovna teď v tuhle chvíli?
Rolba nás dovezla k nějaké ne moc vzhledné chatě. Vyšli další dva muži, kteří nás zavedli dovnitř do místnosti. Na hodinách na stěně ručičky ukazovaly půlnoc. Vím to přesně, na to se nedá zapomenout.
„Ještě nejsme zařízeni,“ řekli nám.
Dozvěděli jsme se, že tu má být stanice horské služby.
Celé to tam měli příjemně vytopené.
Odvedli nás do menší místnosti se třemi lůžky. Přinesli deky, abychom si mohli odložit a natáhnout se.
„Měli jste štěstí. Zaslechli jsme píšťalku. Určitě máte hlad.“
„Od rána jsme nejedli.“
Teprve teď jsme si to uvědomili, venku na to nebyl čas. Jeden z nich odešel a za okamžik přinesl bochník chleba s nožem. Další muž přinesl konvici horkého čaje.
„To je všechno, co máme.“
V životě jsem nejedl lepší jídlo, než ten suchý chleba. V takových okamžicích si ho člověk začne opravdu vážit. Snědli jsme ho za pár minut.
Vyzvídali jsme, co jsme dlužni. Nic od nás nechtěli. Zaplavila nás vlna vděčnosti. Slavnostně jsme si slíbili, že jakmile to jen bude možné, napíšeme jim nějaký hezký dopis s poděkováním.
Hned nato jsme se zahrabali do dek a usnuli.
Druhý den ráno nás dovezli na nejbližší zastávku autobusu, který nás vzal přímo do Zábřehu. Byla neděle.
Odpoledne jsem klukům připomenul náš společný slib. Dopis se jim ale už psát nechtělo. Mávli rukou s tím, že už je to za námi. Nakonec jsem si sedl a napsal ho sám.
Po mé výzvě se pod něj bohužel nechtěli ani podepsat.
-
Když se dnes dívám na mapu Hrubého Jeseníku, nemohu s přesností tvrdit, kde všude jsme bloudili. Podle mapy se např. laviny nejčastěji vyskytují v oblasti Malého a Velkého Kotle, zatímco v oblasti Petrových kamenů vyznačeny nejsou. Na druhé straně jsme šli kolem sjezdovky, ty jsou zakresleny v oblasti od Petrových kamenů k Ovčárně.
Kam jsme potom odbočili, kde bylo to největší množství sněhu, i o tom se mohu pouze dohadovat. Pravděpodobně ale někam na západní stranu mezi Divoký důl a Důl Velkého Děda...
30 názorů
Zjistil jsem, že ke konci jsem začal při čtení zrychlovat, abych hrdinům užuž pomohl do tepla.
StvN, nemusíš se omlouvat, vím že tomu něco chybí, vhodnější poloha, plynulost, drive, něco, co by to táhlo dopředu. Jenže já už jsem z toho byl otrávený, tak jsem to vložil. Radši jsem to měl odložit a vrátit se k tomu později. Přes výtky vám oběma děkuji za čtení.
Přemku, to je i pro tebe. Na dotaz, nákup zůstal v chatě, nejspíš původním majitelům.
Poutavé yprávění ve snaze přiblížit pocty marnosti a zoufalství, odevzdání a nekončící snahy o záchranu píšťalkou a sborovým voláním. Souhlasím se StvN, že by trápení více posílil záběr do povahových vlastností a charakterů jednajících postav. Chybí mi jedna záležitost (není podstatná). Uniklo mi jak se dostali zpětně k věcem, které odložili v chatě.
Omlouvám se, ale celé to asi nedám. Námět se mi líbí, ale toho bloudění je na mě moc a tak nějak se to pořád opakuje, což je třeba fajn, ale asi bych popis doplnil například vhledem do postav.
Ahoj! Narodil jsem se v Rokytnici v Orl. h., do 18 žil v Žamberku. Teď jsem v Opavě.
Renato, děkuju. Máš pravdu, ale on nás tak vedl, my dva jsme to tam vůbec neznali. Dík.
Napínavá četba! Sama jsem nikdy takhle nebloudila, ale v horách jsem byla mockrát a dovedu si to představit. Souhlasím, že jste se měli přidat k těm lyžařům anebo aspoň neodbočovat ze sjezdovky. Ale v mládí člověk často dělá psí kusy...
Luboši, dávno jsem jim odpustil, ale tu skvrnu nikdo nevymaže. Děkuji za čtení a komentář.
Já jsem z Orlických hor. V horách jsem se sám nebo ve dvojici ztratil několikrát: Jak v rodných horách, tak v jiných. Zásadně jsme vždy směřoval dolů a nikdy se nepřestal hýbat.
Připomnělo mi to ty chvíle. Tip.
Jsem si takřka jist, že mi bylo při čtení fyzicky i psychicky lépe než tenkrát vám. Ve vaší pokožce bych být nechtěl. Tebe za dílko chválím, ale kamarády plísním, aspoň podepsat se teda mohli...
Honzo, tobě to nejde zvětšit? Kolečko na myši a ctrl? Jestli ne, tak zvětším. Zatím dík.
Karle, moc pěkný, leč velmi drsný příběh. Jen malá poznámka. Nešlo by použít větší typ písma? Já se svýma očima mám s tím problém.
Zdeňku, jsem rád žes četl. Před několika lety jsme tam byli s rodinou v létě. To co se tam dělo, přesně jak píšeš otřesné co se z těh hor dělá. Až nebudu moct, tak tam rozhodně nepojedu. Koloběžky, kola, čtyřkolky, kočárky a pod. dle mě na hory nepatří. Bohužel to je teď všude. Hory dostávají zabrat. Dík za čtení.
Irčo, snažil jsem se to napsat jak to ve skutečnosti bylo. Třeba si moc nepamatuju, jak dlouho nám trvalo, než jsme se dostali na hřeben, je to dávno. Ale určitě byla konečná v půlnoci. Ta cesta zpět byla opravdu kritická a jediné štěstí bylo, že nemrzlo. Chtěl jsem to trochu zvýraznit. Asi myslíš že jsou přehnané ty poznámky o přírodě. Možná jo, ale dnes tu přírodu tak vidím, tenkrát na to nebylo pomyšlení. A ta cesta zpět? Tak to opravdu bylo. Dali bysme to nejdražší co jsme doma měli. A pláč kamarádů a zoufalství, padání do sněhu po pás, tam jsem si nepřidal nic. Ve skutečnosti to bylo mnohem horší. Odpovídalo by, kdyby to bylo naopak delší, ale musel bych psát pořád o mlze, o tmě a o sněhu a nejspíš bych se opakoval. Jsem rád, že jsi četla, a že tě to trochu zaujalo. Děkuju.
uff, fandil jsem vám, bo to tam docela znám... existuje ještě jeden hrozivý výplaz na Praděd, v létě po asfaltce s maminama s kočárkama a tlačenýma invalidníma vozíkama a v úhybných manévrech před sjíždějícími kolobrndami - už nikdy!!! 2x jsem absolvoval kvůli vnoučatům, ale do tak nechutné záležitosti bych už znovu nešel, to snad raději bloudit v zimě :-)
Jarmilo, máš pravdu. Tam stačilo seběhnout pod stožárama výtahu. Nebo jít s nimi. Ale koukám že ty to tam asi moc dobře znáš.
Karle, podařená povídka... napětím jsem pomalu nedýchala. Možná by se dala trochu krátit ta cesta po stopách zpět, jinak bezvadné...
Bydlím deset kilometrů od Bruntálu a je to i moje krajina. Četla s napětím, už vím, co umí.
blacksabbath
30. 01. 2021.....dobře se mi to četlo...je mi toho zima......bystezasloužili!!!!.....u nás sněží...jdu si pohledat píšťalku....když teče do bot.. to se slibuje.....ale pak....."Odpoledne jsem klukům připomenul náš společný slib. Dopis se jim ale už psát nechtělo. Mávli rukou s tím, že už je to za námi."....*/**********