Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Všední den

21. 01. 2004
3
0
2653
Autor
Floridor

Všední den

 

   Za těch pár tuctů hodin prosezených na přednáškách Richard už vystřídal nejrůznější místa v posluchárnách. Nelepší to bylo vzadu. I když Richard nepatřil k těm, kteří soustavně dělají něco jiného než by právě měli, znal svou proměnlivou náladu a nerad se nutil k něčemu, co v něm zrovna budilo odpor. Kromě toho, že mu zadní lavice dovolovala občas nedávat pozor a klidně položit hlavu až na otevřený sešit, byly obvykle zadní partie posluchárny ušetřeny případných otázek přednášejícího na poslední látku. Richard se nepoznával. Vzpomínal si jak v prvním semestru přímo prahl, aby ho přednášející vyvolal…a teď se před ním schovává. Chlácholil se tím, že to bude asi přivykáním na samostatné studium.

   Všiml si, že to kolem něho nějak vrže a skřípe. Zvedl hlavu, kterou měl dosud položenou na dosud zavřeném sešitě a viděl, že všichni vstávají.

”Už je tady,” pomyslel si. Myslel asi nahlas, protože sousedé zleva i zprava se po něm podívali. Malátně vstal. Dneska měl zrovna tak náladu nedávat pozor. Proč sem vlastně chodil….Tak. Přednášející,,,,,docent…. je znám tím, že si hodně pamatuje. Bůh ví, kolik z nás se přišlo jenom ”ukázat” a budou myslet na všechno možné jen ne na…

   Richard se nutí psát a přemýšlet. Stojí ho to mnoho námahy. Nakonec se vzdává. Pero sice nepoloží, ale na prázdnou stránku sešitu čmárá klikyháky a přitom se dívá z okna na kolem procházející lidi. Uvědomil si, že by si toho mohl docent všimnout a tak se sklání nad sešitem a za několik vteřin zvedne hlavu a upřeně se dívá na tabuli. Před ním je pole skloněných hlav, pravidelně se napřimujících a zase sklánějících. Na okamžik se zastydí, že je nepozorný. Chce začít psát. Ale docent je v polovině výkladu a Richard neví, o co jde. Uzná, že by šlo o zbytečnou práci a jeho pohled znova klouže z tabule na hlavy spolužáků v předních lavicích.

   Na Richardově tváři se objevil úsměv. To ticho, pozornost a píle spolužáků mu najednou připadaly směšné. Byl až jízlivý. Hned si ale uvědomil, že za normálních okolností se od nich nijak neliší. To jenom dnes… Má zase takovou pitomou náladu.

   Začalo to už vlastně včera. Celé odpoledne studoval jakousi metodu ze slovenské příručky. Moc tomu nerozuměl a ještě navíc se slovenské názvy lišily od českých. Teprve před večerem se mu podařilo vypočítat jeden příklad. Ale ten byl… Zasloužím si večeři !

Mávl rukou a nasadil si čepici. Potom se ještě jednou sklonil nad papír, na který krasopisně opsal řešení příkladu a pocítil uspokojení. Opravdu si dnes zasloužím večeři.

   Ale v následujících vteřinách jím projel silný pocit odporu ke všem takovým a podobným příkladům a vůbec ke študování. Nejblíže ležící knihu uchopil do obou rukou, otevřel ji, přiblížil si ji natolik, aby z ní mohl číst a zase ji zavřel. Pak jakoby zbytkem posledních sil ji odhodil na postel. Několika kroky přešel pokoj, strhl z věšáku kabát, instinktivně zhasl světlo a zamknul. Teprve v chůzi chodbou se oblékal. Chodba byla dostatečně dlouhá a tak když procházel kolem vrátného byl již upraven.

   Mrazivý vzduch působil na Richarda povzbudivě. Uklidnil se. Znova mu projelo hlavou jeho počínání před několika minutami. Mávl rukou. Chtěl něco polohlasně zabručet, ale všiml si, že proti němu někdo jde.

“Ještě budu vypadat jako blázen…” pomyslel si a kousl se do rtů, které už se rozevíraly první slabikou.

   Menza byla dobrých dvacet minut cesty pěšky. Richard mohl už několik měsíců chodit na jídlo do mensy přímo na kolejích, ale úmyslně se tam nepřihlásil. Měl rád procházky večerním městem. Ale věděl, že by se jen kvůli procházce těžko přinutil k oblékání…Třeba ji potkám…pomyslelo si jeho druhé já. Ale Richard o tom nechtěl přemýšlet, alespoň ne nyní.

   Byla už úplná tma. Osvětlení ulice, kterou denně v přibližně stejnou dobu procházel, bylo vzhledem k její frekventovanosti poměrně slabé. Richard měl docela dobrou náladu. myslel na vypočítaný příklad a pohvizdoval si.

   V menze bylo právě tolik lidí, kolik měl Richard rád. Nenáviděl fronty, ale necítil se dobře ani v sobotu večer, kdy bylo v jídelně více stolů jak lidí. Měl pocit, že se na něho každý dívá. Nesnášel to.

   Nerad si také sedal ke stolu přímo naproti okénku, ze kterého se vydávalo jídlo. Kuchařky, když nebyl nával, často na své strávníky koukaly, jako kdyby ještě nikdy neviděli nikoho jíst. Richard v takových situacích ztrácel jistotu. Choval se nepřirozeně.

   Večeře nijak neovlivnila Richardovu náladu. Zastavil se ve dveřích menzy a rozmýšlel se, kam jít. Domů nebo se ještě trochu projít…

Rozhodl se pro druhé.

   Nálada se mu postupně vytrácela. Uprostřed davu, za kterým spěchal, se najednou přestával cítit dobře. Začal si uvědomovat nesmyslnost svého života. Litoval a proklínal ty dlouhé hodiny prosezené a prosněné nad knihami, ke kterým mnohdy usedal právě ze zoufalství nad neschopností si zorganizovat svůj vlastní aktivní soukromý život.

   Právě taková nálada po posedla nyní. Žárlil a záviděl všem, kteří nešli sami. Jakékoliv projevy radosti a dobré nálady kolemjdoucích ho nesmírně zraňovaly. Zrychlil krok. téměř utíkal. Hledal nějaké rozptýlení…Známého…

   Chytil se první příležitosti. Zastavil se pod světelnými novinami a četl. Ale nevnímal. Potřeboval se nějak zaměstnat.

   Za několik minut se otočil a pokračoval ve své pouti nikam. Ale bylo mu už lépe. Kolotoč zmatků, který mu kroužil hlavou a činil ji napjatou k prasknutí ustával. Dostavovalo se stadium únavy a lhostejnosti.

   Znal to dobře. Teď bude následovat okamžik, kdy si bude slibovat, že udělá ve svém životě radikální změnu Že bude….Že už nebude…

   Velmi často se v takových chvílích ptával sám sebe, proč to neudělal již dávno. Začínal chápat, že celá řada dějů, které se v něm odehrávají jsou vůlí neovlivnitelné a tedy, i když se opakují, člověk se proti nim nemůže nijak kloudně bránit.

   Živnou půdou pro všechny tyto jeho zmatky byla samota. To Richard dobře věděl. I když nebyl samotářem v pravém slova smyslu, vyhledával často samotu, v níž se oddával snění. Zacházel v myšlenkách mnohdy příliš daleko, což si většinou uvědomil příliš pozdě.

   Toho večera bloudil Richard ulicemi až do půl jedenácté. Když usedal na postel ve svém pokoji na koleji, cítil nepříjemnou únavu. Brzy usnul, a dnes měl zase tu hroznou náladu.

   Docent změnil intonaci hlasu. To Richarda vrátilo do skutečnosti.

“Tak si uděláme přestávku…” Docent přešel kolem Richarda, ten se po něm ani nepodíval. Vstal a přistoupil k Jitce, která se dotýkala svými ještě roztomile dětskými rty velkého krajíce chleba. Vzpomněl si, že ji jednou pozval do kina. Odmítla. Od té doby se o nic podobného nepokusil. Chtěl se zbavit pocitu, že se mu líbí. Dařilo se mu to, jen když ji neviděl. Měla v očích něco zvláštního. Na Richarda vůbec působily nejvíce dívky se zvláštníma, nápadnýma očima. Toho ostatního si všímal vždy až potom.

   Přestávka se Richardovi zdála krátká. V obličeji nijak neskrýval zklamání. Umínil si, že už bude dávat pozor. To z první hodiny si od někoho opíše. Dařilo se mu to sotva pět minut. Znova se podíval oknem ven na uschlou trávu a šedivý beton silnice.

   Pak se vrátil pohledem do sešitu a na tabuli a znova začal klouzat očima po hlavách spolužáků, sedících před ním. Zmocnila se ho najednou touha vniknout do jejich myslí, do jejich soukromí. Podle účesu se snažil odhadnout jak kdo prožil včerejší večer a noc…Zacházel až do hnusných detailů. Mírně zrudl, jakoby se bál, že někdo bude číst jeho myšlenky.

Styděl se za ně.

   Nakonec se spokojil s ujištěním, že určitě nejpitomější a nejprázdnější večer a noc měl on sám.

   Chtělo se mu najednou uprostřed hodiny vstát a odejít. To ticho a lavice, která mu najednou připadala tak těsná a tvrdá ho dusily. Ale ovládl se a hlava mu znova klesla na otevřený sešit. Snažil se na nic nemyslet. Cítil takové příjemné uvolnění. Bál se však, aby zde neusnul a tak znova otevřel oči a pomalu se narovnal. Pak chvíli civěl nepřítomně na tabuli a přednášejícího docenta.

   Koncem hodiny se mu podařilo konečně zapsat si několik souvislých vět.

(1965)


Hermann
13. 05. 2004
Dát tip
Prepáč mi trvalo mi to viac, než som čakal...Tvoja poviedka, ma ale príliš nezaujala. Chýba mi tam níboj, ničo o čo sa možno oprieť, hlavná myšlienka... Je to ako opis...Možno sloh s opisom....Máš tam zaujímavé myšlienky Richarda, ale chýba mi tam niečo, to hlavné, to najviac viditeľné.....Hermann

Hermann
11. 05. 2004
Dát tip
stiahnem si na disketku a napíšem kritiku, dobre? Hermann

Yossarian
21. 01. 2004
Dát tip
otázka: který koleje? (menza je např. na Listovkách)

Floridor
21. 01. 2004
Dát tip
Yoss....: Ahoj, bohužel mohu sloužit jen starými názvy, už jsem dlouho v Brně nebyl....Koleje na Leninové ul, to je ta ulice či třída, kde je Stadion a po které jezdí trolejbus, ale ty koleje jsou až za Kotlářskou, a mensa na nám.Rudé armády (u Univerzitky), snad to tak stačí.....Ta mensa už tam možná není... Gaudeamus !!!!

clovrdik
21. 01. 2004
Dát tip
skvěle napsaný ... vzpomněl jsem si na svoje některý přednášky, kdy bylo v posluchárně tak správně teplo, že to člověka úplně dostalo do jinehch myšlenek a člověk si z přednášený látky neodnesl vůbec nic, ale zato takovej příjemnej vnitřní pocit ... TIP !! :-)))

fungus2
21. 01. 2004
Dát tip
Je to bezvadné. TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru