Grappa v polévce

Grappa v polévce.

    Číšník donesl dvě malé sklenice s čirou tekutinou. Mistr poděkoval. Obřadně sklenku zvedl a významně se na mě podíval.

    “Už jsi pila, Simono, grappu?”

    Grappu jsem ještě nepila a ani jsem nevěděla co to je. Neurčitě jsem kývla hlavou, aby to nevypadalo hloupě a sykla :“Hmm, ano,” čímž jsem ho přesvědčila a potěšila v jeho domněnce o neznalé vesničance.

    “Pít aperitiv před jídlem mi už připadá nudné. Víš jak chutná, Simono, grappa v polévce?”

    Vzápětí vylil sklenku do bujónu. Zamíchal a labužnicky spolknul první lžíci.

    “Je to vynikající! Vyzkoušej to.”

    Následovala jsem jeho příkladu. Nepřipadalo mi to nijak zvláštní, ale tvářila jsem se, jak je to úžasné. Úžasné mi přišlo, že tu se mnou Mistr sedí, číšníci kolem nás běhají, já jím polévku s alkoholem, nestarám se o výši účtu a ústa si otírám látkovým ubrouskem.

    Žiji na malém městě. Neodehrává se tu nic ojedinělého. Největší místní kulturní atrakcí je každoroční hudební festival. Každoročně se ho účastní i Mistr. Tedy až doposud účastnil.

Seznámila jsem se s ním před několika lety. Krátil si dlouhou chvíli mezi jednotlivými vystoupeními procházkou po náměstí. Vstoupil i do našeho obchodu. Okem znalce obhlédnul vystavené zboží až se zaměřil na mne. Zdvořile jsem ho pozdravila a byla tak trochu v rozpacích, že se se mnou dále baví.

    “Jdete večer na koncert? Promiňte, ani jsem se nepředstavil,” říkal mi své jméno jako by nebylo jasné, že ho zná celá republika.

    Také jsem se představila.

    Pokračoval.

    “Tedy Simono, máte moc pěkné jméno a jak se tak dívám, ještě krásnější oči, jdete se večer podívat na koncert do Grandu?”

Odpověděla jsem po pravdě, že nejdu. Do té chvíle jsem netušila, že se nějaký koncert koná.

    “Ale to je škoda. Měl bych pro Vás volnou vstupenku. Máte už na večer program?”

    Program jsem sice měla, ale ve stínu Mistrovy nabídky byl pouhým šelestem za burácení vichřice.

    “Opravdu by jste pro mě měl lístek?” dojatě jsem ne něj zírala.

    “Budete ho mít na své jméno na pokladně, Simono. A těším se.”

    Lístek tam byl. Představení se skládalo ze dvou částí. Mistr vystupoval v té první, v té druhé bylo na programu “mládí vpřed”. Vedle mne bylo prázdné místo. Jen první půli. Pak ho Mistr obsadil. Krásně voněl a cítila jsem i jeho čerstvou žvýkačku. Po chvíli i jeho ruku na svém koleně.

    Byla jsem u vytržení. V šatech pomalu z tanečních jsem po koncertu pila ve VIP salonku jeden barevný drink za druhým. Mistr nezůstával pozadu. Slavíky z Madridu, Lásko bože lásko a Já do lesa nepojedu, jsme pěli až do kuropění.

    Probudila jsem se v neznámém pokoji. Nepamatovala jsem si, jak jsem se tam dostala. Když jsem se prohlédla, zjistila jsem, že mám naštěstí šaty a dokonce i kalhotky na sobě. Vedle mě někdo chrápal. Byl to Mistr. Také oblečený.

    “Snad s největší pravděpodobností k ničemu nedošlo,” pomyslela jsem si v duchu a prchla zbaběle a bez rozloučení. Dlouho jsem pak doma vysvětlovala, proč jsem spala u kamarádky.

    Poštou mi přišel balíček. Parfém. Od Mistra. S mnohoslibným poděkováním za příjemně strávený večer. Od té doby mě každým rokem zval na oběd do Grandu. Účel byl jasný. Nechtěl prudce tlačit na pilu, stačilo mi kývnout. Doslechla jsem se, že večeře jsou vyhrazeny těm, které už kývly.

    Obědvali jsme a já si pochvalovala křehké jehněčí se švestkami a při tom důležitě hovořila o potřebě diety.

    “Já se velmi rád dobře najím,” svěřil se Mistr,”ale jestli chceš, Simono, hned takhle složím příbor, a budu se ve svém hotelovém pokoji věnovat jen tobě. Ano, už ani sousto. Řekni jen ano.”

    Přitrouble jsem se usmála.

    “Mám manžela....”

    “Vážím si tvého chování,” usmál se blahosklonně Mistr,” víš, mě stačí, když se na tebe při jídle koukám.”

    Přiťukl si sklenicí Bordeaux.

    “A tak mi dovol tě takto zřídka pozorovat a odpusť mi mé neslušné návrhy. Ale při pohledu na tebe by se ani světec neudržel....”

    Tak to pokračovalo několik let.

    Předloni jsem se uvolila jít na večeři. Biftek medium s lahvinkou dobrého červeného s buketem lesních plodů byl výtečný. Jako dárek mi bylo věnováno svůdné krajkové spodní prádlo (dokonce s trefou do správné velikosti) a opět parfém. Z těchto indicií se dalo usuzovat, že započatý večer nebude chtít Mistr zakončit oblečen.

Bavil mě. Choval se jak roztoužený studentík. Jedna by neřekla, že má za sebou fůru avantýr a zlomených srdcí. Padla třetí, čtvrtá, pátá láhev, změnili jsme salóón..

    Nechápal, jak to, že stále popíjím a ještě se nenacházím v horizontální poloze u něj na apartmá 301. Vystřílel už téměř veškerou munici.

    Znervózněl.

    “Víš, já s tebou nepůjdu..” vyřkla jsem nemilosrdnou pravdu.

Zjevně ho to vykolejilo. Byl si sám sebou tak jistý.

    “Víš, obdivuji tě, vážím si našich setkání, ale líbí se mi to tak, jak to je.”

    Začal prosit. Ať jdu k němu. Že se mě ani nedotkne, jen se bude dívat, jak usínám a maximálně mě pohladí. Žadonil. Začalo to být protivné.

    Tvářila jsem se neoblomně. Bylo mi ho trochu líto.

    Otočil.

    Začal být nesnesitelný.

    “Ale ty jsi věděla, proč tě zvu na večeři! Že si chci zasexovat. Mohl jsem pozvat nějakou jinou. Mám tu mnoho ctitelek...”

    Přestalo mi ho být líto.

    “Hm, víš co, ještě není pozdě. A chtěl bys raději blondýnku nebo brunetku? Pomůžu ti nějakou vybrat. Tady v Grandu je vždy pár ochotných profesionálek.....,” říkala jsem s naprostým klidem.

    Rozčílila jsem ho.

    “Víš, proč sem do téhle díry vůbec jezdím!!! Ne kvůli koncertům, za těch pár šupů. Ale kvůli tobě! A ty se mi teď vysměješ! Už sem nikdy nepřijedu!

    Jak řekl, tak udělal. Od té doby tu nebyl.

    Ale třeba je to jen shoda náhod. Rozhodně nijak svou antisexuální úlohu nepřeceňuji.

    Tak nevím jestli mě má mrzet, že jsem náš městys připravila o vystoupení famózního umělce, či se mám radovat, že jsem tímto počinem dala podnět a prostor pro vystoupení těles nových, perspektivních a neokoukaných. Ať tak či tak, vývoj nezastavíme.