Mozaika

(Motto začátku) Kniha, jako tato, není k přečtení, ani k předčítání, ale k otevírání – obzvláště na procházkách a na cestách. Je třeba umět do ní ponořit hlavu, pak ji zase vynořit a náhle kolem sebe nevidět nic obvyklého. (F.Nietzsche) A sotva to znamenalo věčnost smírné oběti neznámých božstev ještě dýmajících k nebi a už darujících a sotva darujících tak ve ztraceném začátku v neznámém konci v mrtvé smrti mého osudu a už v závisti božstev jiných Smrt hvězd se nezdá menší jenom proto že všechna naděje odkvétá kdesi Ale to už je i život ten nejmenší z umění. Na zdi kříž cest a rozkrok rána - noc je vlhká a na mapě zdí ukazuje včerejší plíseň …sedíme u ohně a mokré dřevo píská a ta blízkost teplem daná trvá ba ještě zůstává na tomtéž místě mezi němě dosud matky a očima dívek a plamene …někdo zpíval, někdo tančil někdo chtěl jít domů a tak šel do sebe a musel zůstat. kdekdo chtěl jít zpět a musel jen čekat na příval sentimentu Zeď překládá jazyk vína zpět - koňská hantýrka o cizím a jako vždy: O nás nic! Napadal sníh jak bílý stín – už přichází muž s černým mrazem. Pohlavní haiku )-(.)(.)- (x)))))) ).(((( Křesťanství je biologickou dekadencí: úd nestojí o pokoře, o slovu modlitby, ani o odříkání. (J.M.) Vážný a včasný začátek smrti Odteklá řeka jinam Vyvlastněný pramen Nic víc než jediná žena nestvořená a její tělo na tvém Nic víc než vůle existovat žít být bezsebe spolu. Nic tu není neboť vše se bojí aby nepřesahovalo. „Jakpak bych mohl byť jen věřit, když nevím…“ „Nemáme na vybranou, tak kdo by nás měl vybrat?“ Bohů nenajdeš duše moje běž, běž najdi mi boha! Bohů nenajdeš duše moje běž, běž a zabij boha! A zdál se mi sen: Vedro těla vyhodilo kotvu – Jenom sen. Každé vzývání se děje v kruhu každá modlitba je vylovena ze dna úzkosti, aby mohla být hozena na hladinu - všechna taneční excentrika, která zná kruh a nedožaduje se počátku ani konce. Přesvědčení !!!!! ??????? !!!!! Samota ((S)) (((Á))) ((M)) Náhrobky vlhnou ranním deštěm. V světle se třpytí řasy žen. Sníh usrkává kávu vrabců – na dně už svítá logr vran. Mrouskavé kočky na staré měděnce střech. Přiznané viny. Nenech nás prosit za další naší bolest zabitý bože! Maják tmy a dní ztroskotaný v nečase. Nalezený verš. Nekonečný klín Nekonečný život a Nekonečná smrt. Měsíc svítí na mé sebevědomí a já si dopřávám čím dál menší světlo, aby neutrpěla moje hrdost – svítí mi na prsty u nohy, dělá mi stín - pátý den sýrová návnada pro noční potkany – pak vykoušou ti oko a jde se spát: mléko u stropu se srazí a zčerná, zase zhasínám, ale tma se nehýbe, setrvává sama v bahnitém lógru u dna, kde přebývá sumec - Lao´c – nejstarší ryba naproti mně, můj kontemplativní druh, a tak proti sobě sedíme a kontemplujeme a plujeme, od jeho moudrosti mne chytá chlad, ale on na mne dýchá a tím mne zahřívá, zatímco mi zpívá o noci, která má hlad, a že jsou hvězdy, co volají po žízni uprostřed tance. A že je tanec. Minulý život Obloha hvězd Do noci svítí jizvy na tvém těle. Zdi jsou těžší jak tloustne jejich stín k podpírání očí - Cesta je v kruhu a jakoby se hájila svým prázdným osudem tak dravec slyšený v barvě pádu šeptaný v důvěrné ucho propasti Život jenž je pro tebe menší než tvůj osud. …A pak stále: poznáváš se ve zdi včerejška vystavěné řevem kříže a vydřené příslovím o hřbitovní zdi… Jsou chvíle, jen dějinné záblesky, kombinace světel a vůní, které byly nenaplněny a které chtějí porozumění! Je jich mnoho. Moc na to, aby nebyly známé a viděné trvale klíčící krásné opakované a přitom vždy neopakovatelné! Pach zahnívající hudby, klíčících not mrtví v zemi nám sem nahoru stíní svou legendou opředenou duší v dlouhém dotyku s kamenem který na pozadí andělů či démona nebude nikdy zopakován. Usínáme v dlouhém obětí s dívkou a svět se odehrává skrze opilé kulisy - Nikdy jsme neviděli jasněji Světská smrt se prodává jinam na každém rohu a - Nikdy jsme jí nebyli blíž blíž pocitu před kamenem, něžnou krví blíž oběti předků opakování a plynutí. Nikdy jsme se nesmáli. Dospívání Mlha tak hustá, že samodruhá je doslovná větrem ke třem topolům Potok je naběhlý modřinami deště A děti si hrají s psími hovny na svůj první strach u rozsypané kávy kůlny - jsou dnes dospělé a sedí před kůlnou a brečí. Je to propast – Vystavěná řevem duše a slyšením skály? Je to kristus – Spatřený smrtí o svých narozeninách? Je to víra – Padání vzhůru? Ano, ale vy přece nechcete znát odpověď! Přistihl ses! Při čem? - Při lámání větví! No a? Ale vždyť jsi chtěl pouze rozdělat oheň, nic víc. Tramvaj překřížila stopu periferie …v čalouněném průjezdě plivanců se zvedl dým myšlenka z lehké bramborové natě dvorka Rudě poskakující děti jak uhlíky ke košili otvíraly si žíly alkoholem a sotva jsi vstoupil obsypaly tě jak kravské lejno. Nejmenší upadne – ty jej zvedneš - všichni jsou ti zavázáni kravatou odspodu oprátkou –dusíš se ale začíná tanec pak to přejde. A aby nic nepoznaly tak taky vzýváš božstvo ti neznámé: plivají do ohně: od plic obláčky a je ti jasné že ta chvíle hned tak neuteče: neuteče jakože věčná ta chvíle jako: vzplálý pes uprostřed dvorku. Jaké má vlastní jméno čtvrtek? Do kolika vydrží počítat týden? Jak málo roků je být vlčím osudem? ptalo se tě dítě Ty sis představil jeho úsměv bezděčný výsměch nedbale zubatý a u nosu sopel: splněné přání Ale řekli ti: život je jen názvem pro osud jehož se už dávno neužívá… A proč neplatí mrtvá ryba? A jakto že neřve zabitá barva? A do kolika počítá smrt? zeptal se tě osud. A sotva dojím sednu si k hledišti: čtyři nahé jeptišky kastrují býka… a z ulice na mne syčí asfalt stočený do klubka na hrudi města: co mi zbyde než se potit snad se tak napije přehlédne můj strach Ale jak se nestrachovat když na mne promluvil vytrhlý ze spánku jak vinná réva? A jak mám být klidný teď když začal tančit? - vždyť Jakýmže vlastně tancem? Před rájem? V bohu? V zlaté kopulaci? Nechal jsem si zavolat šamana a on mi řekl že to nebyl tanec svatých ale tanec zjevných a že na jakýkoli tanec už je pozdě. „Věčně se točí kolo jsoucna“ Friedrich Nietzsche Nosilas mi denně jediný nahý úsměv neodvolatelnou radost smyslů nehty lakované krví a v přiskříplé mlze se rýsovala kamenná ňadra nahých kopců kamenný pramen řeky Když se tě ujímala modlitba jako první jsme přispěchali napomoc na pánvi noci se vařila krev Říkalas: Naděje odchází poslední, ale jsi zapomněla na to že zavřeni průvanem přede dveřma v místností odkud se dá už jen vycházet jako ze špatného kina. Modlitba s prošlou lhůtou zamlčení Modlitba jež tě neochrání. Haiku (které zde mělo být, ale na které tu nezbylo místo) Už nikdy nevěštit z otevřené náruče! Velký člověk se vyznačuje tím, že jeho náruč pojme kdekoho a tedy: že jí kdekdo propadá. Tvá hluboká bezmoc? Aby jí vedla byť jen jediná nejmenší řeka, musel bys utopit své dno. Bůh ví, že bys utopil také sebe! Ve tmě je možné vyslovit cokoli. Pro smrt, jako každý jiný soudní výměr, platí presunkce neviny. Život je plný překvapení a tak nemůžeme počítat s tím, že se o nás vůle druhu postará. Většina má zato, že smrt pak může zpřetrhat jakoukoli invenci a plány - málokdo se už pozastaví nad tím, že smrt zasahuje právě při hrozbě ztráty této vitální invence, při sestupné vůli konat, byť jen v náznaku námi netušeném, a sama se tak stává vynalézavou, překvapující, nemorální a tedy uměleckou. Přichází letní déšť – na dvoře tančí děti a popel odplouvá, jakože každá pravda, každá víra musí být založena požárem zlata po zdi. …Víra co se pozdí! Do krajiny z lítosti včel být vhozen. Necítit tam, kde zemřel mrtvý, kde již neublíží do ticha vrostlý stalaktit. K hluchotě z ticha absurdno se blíží. „Je pozdě na smrt z nežití“ promlouvají všichni dlouhověcí. „Věčně se točí kolo jsoucna“ Friedrich Nietzsche Chytli tě v kostele nahou v Adamově žebru s hrstí slov své teplé mateřštiny: Ty jenž dáváš stále jen sobě ty jenž stojíš o sobě ty bezcenný ty krátkozraký kolik nás takhle padlo pro tebe se na sebe hněvám ty bože malomocných mrtvých a neživých v nahém autogenu lamp v bezpohlavním plamenu zapocené víry roztržené bleskem sesychajících hoven v neústrojných uličkách model odnikud nikam odpouštím ti tvoje viny ty duchu tíže mrtvý bože až na věky amen Takhle tě našli u soucitu který není komu dát a který jako všechno končí v posvátné bázni v světle vzkříšení v beznohých uličkách odnikud nikam v propukajícím tanci. Kdekdo, ne-li každý, již popisoval důvěrnou krásu věcí v čase, ale já přistupuji blížeji a pravdivěji, neboť bych si chtěl sám namlouvat, jak je to s časem u oněch věcí, které, třebaže jsou, být nemusí, jejichž existence nemůže být za každou cenu dotěrná tak, aby musela být každým přehlížena. (B.H.) Hlazené ticho po tvých kočkách dotěrných jak rozvzpomenutá bolest předou ti ticho neujdeš vždyť tobě není jindy být… Smrt a to co se s vámi potom stane je přímým opakem konzervace. Nikoli vůle po vaší záchově, ale vůle společnosti, která nechce, aby se vámi zkazila, aby vás pochopila, docenila, převzala něco z těžce nabyté moudrosti předků. Pod svícnem bývá největší tma. - A je také pravda, že to v nás, co zve se životem má v dlouhé chůzi perspektivu pádu. Kdykoliv objímám pravdu, třímám v náručí sám sebe - ale i z tohoto stavu vždy ještě vystřízlivím. Lebka ztěžklá nicotou a přáním Vůně hodin, hrací skříň a dešťové srážky z plivané gáže mraků jak komáří štípance andělů… Vše tak jak má: rozmázlé pátým prostředníkem na zamženém skle života. - Kdo zatlačí oči smrti? ptáš se nevím Zdání co rozlišuje spánek a tmu. Ticho kdy zatlačí oči mrtvých do důlků po neštovicích Pes vlaku líže koule obzoru drbe se za uchem deště Plivance s mraky drží skrýš. Vládne nám anděl popelící dálky front na kapalný zázrak ulic splněný v nečase odteklý jinam Vládne nám modrý neon nároží úd veřejného domu v barvě pádu, krvotoku žen Vládne nám velectěný z planoucí kundy televize zatímco smrt panáčkuje v zamžených oknech márnice vtipy nebožtíků nafouklé soucitem pozůstalých Vládne protože někdo přece musí! Pak ptáš se jak dítě s uchem na kolejích: - To ticho se blíží nebo vzdaluje? Propíchlý puchýř kopce pustil oko lesa dým ohýnků - z úpalu hudby - spřádal spánek očí …A ty ses bála drápem lesa strach skoro můj - zpěv kamene tě utěšoval had cesty syčící asfaltem Kde ten se vzal? Hudba tvých jizev vyvedla tě ven: z hájemství čar na dlani. Je čas. I on však v mlze za tišinou skříní v posledních dlaních netvaru. Z krápníků bezčasí ukapává důvěrná krev ženské světnice. A je to smrt. I ona však v čase zažehlá potleskem křídel nad propastí: ta závrať naděje věcí a dní …Smluvenost nepádu stržená koncem. Jsi tu svým koncem, koncem proti duši - hluchota přečnívá vlhku zdí. Jsi tu svým koncem, koncem aniž tušíš - teď už jen začátky: vstaň a jdi! Vzpomínáš v červnu bylo vedro pes prachu lízal koule cest tvář nové kavárny - a to tě spletlo a ty hned poprvé nechtělas svést …nesobecky ses mne vzdala ve prospěch mé věčnosti. Zemřel ti otec celý den pršelo V parku tě políbila neznámá dívka. Tvář oken kajícná ptáky a mušinci Komín jenž prdnul vlastní oprátkou: pověsils obraz města do trhliny zdí. Tělo dívky jež s plamenem jeptišky je celé v Evině rouše pochyb - a nakonec jako všechno zůstává i ono nezakrytě nahé tam: kde svítí žhnoucí kosti města. Sen …Otec skáče do řeky …Otec se uzdravuje a začíná zpívat. Puštěný plamen k poslechu dřeva, let Pohaslá léta, pak úběl žhářství a zastavená kohoutí hlava. Tak proč by měl oheň zůstávat stále na tomtéž místě? když on přece musí! Život? Nikdy nevíme zda-li je žit či živořen. A osud? Nikdy nevíme kdy je konán kdy vykonán a kdy dokonán. Tak pravil… …Hamlet. Má poezie? Červ co se zmítá jako přepůlený verš. Zpěv konkrétního Gloria! Gloria! Gloria! Glori a! Gloria! Gloria! Glor ia! Gloria Gloria Gloria! Gloria! Gloria! Gloria! Toto je divadlo pouze pro pomatené proto: zujte své oči! ty které už prošly celou tou spoustou zážitků dobrodružství tělesných změn vašich ostatků a vzpomínek zavřete uši! zvyklé na snobské a artikulované způsoby vašich blízkých a přátel nebo lépe je uřezat na způsob van Gogha spalte všechny své vlasy! neboť život i smrt (a i ty nejmizernější) nejsou otázkou účesu pevně se přidržujte svého přirození které jediné má víc rozumu, síly a vůle než vy a zaměřte všechnu svoji pozornost na hlavní číslo našeho dnešního programu: bude to gratulace vám, vám přítomným vám jenž jste právě byli svědky smrti boha v přímém přenose! „Jsou věci známé a neznámé a mezi nimi jsou dveře.“ J. Morrison Co že je všechen pohyb a růst? Čím je pro mne svět? - Jediný dlouhý pohled do zrcadla napodobování neskutečného protějšku a Jeho pohybu a Jeho růstu! Praútvarem před uchopením je kruh Symbol uchopeného je přeťatý kruh Bez konce a začátku je námi uchopeno byť jen v nepatrném zlomku své velikosti, který nám neprozrazuje skutečný tvar, ale v zlomku, který je s to být přímkou - přímou cestou poznání, kterou náš úděl na jednom místě tak dlouho zakouší, až ji zpřetrhne, aby zjistil jakáže a čeho je to vlastně cesta a to rezultátem získané: Odkud kam. Láska - A to už se cítíme i pro ni??? Sedmnáct let jsem seděl na kameni na studené opuce - ten čas mládí a her a léta procházení lesem a volání ozvěny člověka jež je tam v tom nekonečném svitu očí v kruhu kolem ohně a teprve dnes opouštím svou sluj abych hledal odpověď - splav pouští vodu té neudržené té marně spuštěné chvíle – ale ta odpověď navrtává hráz mé věčnosti po vodě jež učí se jak padat celý rok vděčného slyšení jenž dýchá a žije sedmnáct let na kameni celý věk toho zbytečného vědomého vězení bez svátosti múz a zatím nic než dupnout na ta léta kdys netušil jak být a kdy byls o sobě a sám Dnes naučíš se smát tím smíchem nesmrtelných. Že zázrak existuje tvrdíme jen ve chvíli, kdy můžeme s jistotou říci, že něco přijde nebo když nám někdo řekne, že již to zde není: neboť jestliže to je před námi zcela jistě už nejsme mezi sebou - to by totiž ani nebyla víra! Mezi existenci (vlastnění) a neexistenci (nevlastnění) boha někdo velmi dávno vložil: Víru v boha. A vůbec je pravda, že dětství jsme schopni posoudit jen skrze zabavený dalekohled, skrze rozbité a ztracené dětské hry, skrze střepy – veškerý krasohled našich úzkostných stavů a podvědomého pokušení. Ano, teď. Teď je ta pravá chvíle pronášet soudy o Konci tomto dětství, a zkouškách dospělosti, neboť ze zkušenosti lze každé dětství přežít. …A nanejvýš: pod pohrůžkou sebevraždy jej jistě přežijeme. Obraz: Desítky buddhistů klečí a modlí se otočení k Budhovi; vidíme jejich kulatá záda, oděvy z látky podobné pytlovině – najednou se jeden z nich podívá před sebe k modle, a zjistí, že Budha je vyměněn, místo něj je na jeho místě kříž. Ztuhne v živém obraze a po chvíli klepe na ramena ostatním, kteří to samé udělají svým sousedům, nakonec vypuká strašná panika, buddhisté pobíhají po scéně a hlasitě se dohadují. (Scéna se přehrává tak dlouho, až ji cítíme automatickou, tak dlouho, abychom propukli ve smích, a pak ještě několikrát, abychom zase zvážněli a celou scénu pozorovali s nepříjemným mrazením v zádech.) Pokrývka sněhu tají dech – odkopaná lidská tajemství. Propasti má pojď blíž Propasti člověka sestup níž sestup na své dno a teď: zkus upadnout! Sen Jedu na kole - vedle mne v příkopě běží myš a ukazuje cestu (či osud?). Žádné cesty se nekříží. Má myš je můj pes. Zatímco je mi otázka po věčnu Zatímco je i zeď Zatímco už opravdu nic není otázka ani odpověď. Zpěv o nutnosti? Zpěv o milosti? Zpěv o touze? Zpěv abstrakce? A: Zpěv o vlastnictví? Zpěv o hvězdě? Zpěv o vynálezci? Věčný zpěv? Nebo: Zpěv o klíně? Zpěv o ohni? Zpěv o dětech? Zpěv o moři? osamotě? Vůbec a: Zpěv? Ke všemu co zrovna děláme, co chceme, i k tomu, co bychom dělat mohli a nechtěli, ke všemu co bychom slíbili a potom na to třeba zapomněli, máme vždy pádný důvod. To jen ony skutečné činnosti, touhy a sliby jsou vždy tak nicotné, že nás samé odvádějí od cesty hledání těch podstatných důvodů. Tak pravil… …Sigmund Freud Zavři se v pokoji zatemni místnost zhasni všechny světla vytáhni z krabičky jedinou zápalku a škrtni! Poslouchej oheň ale nezavírej oči pozoruj plamen ale nepřestávej poslouchat …potichu a pomalu se zkus vměstnat do svého stínu křepčícího za tvými zády! Jsou můry, které letí za tmou Je život který chvátá v nežití Kdo stoupá po nejstrmějších horách směje se všem truchlohrám i truchlo-vážnostem. Tak pravil… …Zarathustra. Až sem zavál vítr nočních božstev …odpadky ptáků strachují se mokré k mastným osedaným větvím dřepivě bubnujícím v pupek smrti Kácený rozkrok dřeva bez ohně praskavě zamčený v lůně lesa je tu svědkem Ale jakýmže vlastně svědkem? Dovětkem snad či osudem? V ulicích zvedl se prach a odpadky tiše ti sedají na parapet. Připrav si oči uvidět oheň kvetoucí hvězdy odzírat z jazyků otevřených úst očekávat úsvit - a pak je zavři a vybav si je znovu Na jazyku třešni. (Přijde na konec) Apokalypsu přežijí jen básně a písně. Nikdo si nedokáže zapamatovat celý román. Nikdo nemůže popsat film, sochařské dílo nebo obraz. Písně a básně však přetrvají, dokud budou na světě lidské bytosti. Jim Morrison Krev noci ukápla Sráží se Volám ozvěnu ztraceného chvíle jen pro jedinou modlitbu ale dostávám odpověď jen od té z vedlejšího pokoje Bojíme se zapálit ohně a obětovat trochu času vzývání mrtvých Dva hluboké škrábance samy se popírají – zbyly z nich jen dlouhé jizvy zapadlé za nehet spánku Vyšli jsme před dům obešli zahrady V hodině zjevení jsme se mocně rouhali ale je hůř: On přišel! Hladina nutnosti Svatební vítr Psí víno Záhony ředkviček Posváteční ubrus Krajinou noci poškrábané sklo Zježené vlasy Zmoklé břicho Rozmrzelost čar na dlani. Rak 10 Pavouk 8 Pes 4 Ryba 6 Bůh 3 Stůl 4 Člověk 1 Žena 2 ploutví nohou a mozků Noc za okny. Vycházejí opilci a promlouvají o kraválu hvězd močí své pravdy proti větru a Noc kdy kouří patníky kolem cest a zhasíná v očích pozůstalých do oken vyjebané černi. Když má někdo příliš rád děti a zvířata má je rád proti lidem. Když má někdo příliš rád lidi je to láska proti člověku. Tak pravil… …J-P. Sartre Člověk žije, umírá, neví, ani jak žije, ani jak umírá; hodinu před smrtí je ještě živý. (J-P.Sartre) Chvíle vyměřená životu je krátká. O důvod víc, aby se nechvátalo. (R.Rolland) V naprostých posuncích co jich bývá za dne Naobtíž srozumitelných když strach se v tobě bojí Smrt leze po svých nebo prosí nebo neupadne Na dno všech slov jež věčnost neustojí. Samota I SSSSS SSSSS SSSSS Samota II ((((((Á)))))))) )))))Á((((((((( (((((((((Á))))Á Á))))))))) (((Á(((((( Samota III … ....M…..…....…..M .……MM….….….……. ………M.M…....M…….... …………..…..…..…M.M… …...……….….…....MM….. ...M...MMM….....……….. ……………..M..……… …M…..…..MM M… Nejtišší slova to jsou, jež přinášejí bouří. Myšlenky, jež se blíží na nohách holubích, řídí svět. (F.Nietzsche) V oblacích hmyzu pomalu slábne ležení letní noci na komářích štípancích Dech procitl ze spánku zpocený pamětí nahých koutů a zatímco tam je vždycky doslovná tvář jitra hovoří o samomluvě přibíjené větrem na zeď spánku Prázdno. Nic k vidění. Zdi se rozcházejí. Srst noci líná do oken. Sníh tiše padá zebe do prstů Hřeješ se nad vránou jež zmrzla před lety. A přestože bolest nelze zastavit neodchází nikam. Čím méně vzruchu vůle, tím méně utrpení, a víme přece, že bolest je pozitivní, kdežto štěstí jenom negativní. Tak pravil… …A. Schopenhauer Zkus zastavit všechnu naši bolest než stačíš upadnout …jen na jediný okamžik. Odejít? Zemřít a nechat krvácet i tak už mlčenlivou hudbu? Kde je tvé tělo smírné oběti? Jak je ti bez něj být? Jsem nemocen na smrt však: ze strachu umírám. Že na počátku všeho bylo slovo boží? - To je možné. Ale jak by dobrotivý a spásný bůh dopustil vzniknout propasti mezi člověkem a člověkem? Je těžké žíti s lidmi, protože mlčeti je tak těžké. A zvláště žvatlavému. (F. Nietzsche) Chámovina noci Bolest světel vždy jen na tři svíce …dětství, život osud snad ani ne můj Postávám ohni pasoucímu se na zdechlinách vran a tuším: nebýt jeho tady můj život se nepromítá obrazem nehoří na zdi světa nahým plátnem, panenstvím. /J.M./ To nebylo mé selhání život se zrovna přimlouval z otevřeného okna a měsíc byl tenkrát příliš malý aby svítil na má slova zatímco my bychom osvíceni slézali lesklé náhrobky mrakodrapů zatímco my bychom házeli své života pod kola aut my! -naše neutuchající smrt můj osud by stále jen rostl a smrt by se stejně nezmenšovala. Hvězda již spadla tak proč mi teď říkáš po dívat se vzhůru? Co jsou nakonec všechny lidské pravdy? - Jsou to nevyvratitelné lidské omyly. (F. Nietzsche) V tramvaji jsem našel útržek modlitby - chyběla jí slova. Donesl jsem ji domů, bezslovně zhudebnil, potichu zazpíval. …Vyšel jsem s ní do ulice a stal se patrným. Jsou místa cele naplněná dojmem naší bytosti. Právě v takových místech je čas nejvíce relativní naše „já“ se zde stýká se stejně velkým „mně“ vidíme a vzýváme sebe sama a to hned ze všech stran spatřujeme se coby chybující i vítězné uvězněné i svobodné. Setrvání je přímou podmínkou meditace při níž si začínáme rozumět. Ustup mi z cesty: chtěl bych jít řekl jsem Jsem všude kolem musíš si mne obejít odpověděl osud. Vyjděte z domu před dům a ze zahrady na ulici projděte se k potoku a pak rychle přes most přes potok jděte kolem hřiště s dětmi a od hřiště s dětmi zahněte vlevo jděte kolem topolů a pak přejděte do smrků po chvíli vejdete do lesa pak musíte běžet úzkou lesní cestou až doběhnete k lesnímu pramenu lesní pramen přebroďte a jděte rovně pak projděte hřbitov zahněte vlevo a skončíte na stejném místě kde jste jen před chvílí začali. Nejdřív jsme na sebe chvíli mlčeli přes týdenní sklenky od vína: jako když se sejdou dva hluchoněmí a mají si moc co říct. Poznal moji zvědavost a řekl: Věčnost objímá jen sama sebe. a potom spěchal ke klavíru hrůza jen pomyslet vymýšlet slova, hrůza psát jak strašidlo viděné na plátně zdí jak nedopalek odhozená oběžnice parku list papíru hozený do ringu slov - a přes rameno prachu stále mlčela nám věčnost neboť věčnost vyslovených ne vyslyšených do vykotlaných zubů času Ne vyslyšených neboť to je zase úplně jiná věčnost. Život a smrt, smrt vychrtlá a strašná přes okraj tvé samoty hladí klid tak jako mlha jež příliš našlá obléká rukáv spánku tmám, tmám jež nelze pochopit. Prohlášení noci !???? ??????? ????? Není moudré držet se toho, čím se nám dostává příliš dobré péče. Jsme-li plní, nesmí být nevyhnutelné, abychom přetékali. Jestliže je pak prostor kolem nás zaplněn tím, čehož jsme již plní, naše myšlení se upíná vně, aby mohlo být více než spokojeno z bohaté míry naplněnosti, která je o to vyšší, oč méně můžeme nezúčastněně pozorovat hladinu sebe sama, - tak si ani nevšimneme své vlastní prázdnoty, a když, pak ji nejsme schopni naplnit z míst kolem sebe, které se dávno staly jen nečistým odrazem toho, co bylo na začátku. Na počátku všeho byla doba vlády bezslovné harmonie pudů. Teprve potom slovo, slovo-mostem nad prohlubujícím se nedorozuměním, které měl zapříčinit právě bůh. Pak další slova, věty, modlitby, básně, písně… Potom celá další literatura. Z toho plyne: Veškerá literatura je jen „z nouze ctnost“, „umění nedorozumění“ při kterém si namlouváme ideál harmonického vztahu. Veškerá literatura pouze vysvětluje ono prvotní nedorozumění, prvotní slovo, a tedy nutně říká méně než toto slovo. Všechna literatura je tak už od počátku nemocná a ukřivděná. Literatura je otrockou morálkou pod nadvládou světa. Literatura popisuje jsoucno, svět, a sama je součástí tohoto jsoucna; vše nejsoucí je vně a o nějakém popisu nemůže být řeč. Literatura je interpretací světa; vyvozená je právě z tohoto světa. Literatura nastavuje zrcadlo. Literatura taktéž popisuje svůj neskutečný obraz a stejně tak se jej snaží napodobit - neustálá proměna je literatuře imanentní. Literatura plaguje sama sebe; je uměním pro umění. Literatura se neustále mění. Proměna literatury vede k opakování. Opakováním je svět. Později jsem začal číst - Můj osud taktéž: knihy bez konce Procitnout do sna a potkat sebe sama jednou za život Sedmnáct let jsem hleděl do kamenné zdi - potom prodal zrak Tautologie na Hamletova slova slova slova slova slova slova slova slova slova slova Mozaika Petr W. Zatloukal Zpocená hlava noci proráží zeď svítání smrt drží pevnost chytá balanc spadne zase se postaví Však stejně nikdy neupadne tam, kde vlastně patří.

---