Křeččí horrorová

Zvláštní poděkování Wiki a Prochymu za morální podporu a rady do křeččího života

Kdo to, krucinál, řek, že nemůžeme mít doma prázdnou klec? A proč jsme ji teda nevyhodili? A kdo řek, že ten křečíček je tak roztomilej? No ale já to byla, kdo šel do Zverimexu (ty obchody se tak už dávno nejmenujou) a čuměl tam do těch lahví od okurek a pak se asi na půl hodiny (přesně na dobu, než je prodavač otestoval, dal do krabice a já zaplatila) zamiloval do těch milých a sladkých křečíčků a rozhod se je koupit! Řekla jsem, že je ale chci jenom, když to není kluk a holka a prodavač je sexoval (to je terminus technikus u kuřat – určování pohlaví) a řikal, že to je jasný, že to jsou bráchové, ať se nebojim. „A jsou na sebe zvyklí, pani, nebojte se, nebudou se vám prát!“ Přinesla jsem je domu jako poklad, byla jsem šťastná, jak blecha! Jak se k sobě tulili, jak po mně pokukovali! A jak měli krásný kožíšky a očička jako korálky, parchanti! Tu noc se mi poprvé zdál sen o křečkách. Měla jsem plnou klec křečků, lezli po sobě, prali se, kopulovali, rodili, množili se a smáli se mi přes mříže.
Pak se bráchové, co na sebe byli zvyklí a co se zaručeně nebudou prát, pani, začali rvát, jako koně a ječeli u toho, že jsem nemohla v noci spát (mám klec za hlavou). Musela jsem je hlídat a odtrhávat od sebe a polejvat studenou vodou. Očička jako korálky se proměnily na zlý kukuče a heboučký kožíšky se naježily a už jim to zustalo. Aby se nezabili, jim zabránil muj muž, protože ho jednou chyt amok a rozbil klec. A křečci utekli. Jednoho se mu podařilo chytit, dal ho do hrnce a druhým se nezabejval. Byl v čudu. Dobří lidé mi poradili, jak ho ulovit, tak jsem mu nastražila k hrnci žebřík a šla jsem v klidu spát. A měla jsem další sen. Tentokrát jsme měli plnej byt křečků. Sbalili nám pingly a vyhodili je za dveře. Byli velký, jako člověk, lezli přes sebe, prali se, kopulovali, rodili a smáli se nám, když se váleli v naší posteli.
Než se ten blbec vrátil za dva dny klepala jsem se strachy, že to fakt je holka, že si zaleze někam do svetrů, který už nenosíme, porodí, pak vleze do hrnce a my budeme mít ve svetrech mrtvý mimina a nepřijdeme na to, protože smrad máme v ložnici od manžela. Blbec se vrátil, spadnul do hrnce a hned začla bitka. Ale co bitka! Oni spolu fakt kopulovali! (Kopulovali řikám, abych nemusela říct, že křečci spolu šukali, já nejsem sprostá.) Chodila jsem po lidech a ptala jsem se, jestli je možný, že křečci jsou homosexuální, když jsou spolu dva samci. No prej jo, uklidňovali mě lidi, který měli s chovem těch bestií zkušenosti. Přála jsem si to k Vánocům. Nakonec jsem ale stejně musela vyndat další hrnec, protože se to s nima nedalo vydržet a i když jsme pak koupili akvárko, velký akvárko pro dva křečky, jeden stejně musel zustat v hrnci, protože se nesnesli. A tak jsem ho vždycky v noci dala do vany s kolotočem, aby nezblb a ráno jsem poslouchala, jak muj muž ječí, že je zase křeček ve vaně a blbě na něj čumí. V tý době jsem měla další sen o křečkách. Byli naložený v naší velký koupelně ve vířivce (kterou nemáme), kouřili, pili bubliny a kopulovali, rodili a smáli se nám.
Křeček, kterej vyhrál akvárko zatím utěšeně tloustnul. Honila jsem ho do kolotoče a cenzurovala jsem mu potravu a pak jednou v noci (je zajímavý, že křečci fakt dělaj všecko v noci) z našeho milýho a tlustýho křečka Ferdy vypadli tři malý růžový pískající válečky. Hned jsem mu všecko odpustila a začala jsem se s nim starat o miminka. Ferda byl vzorná matka, skoro vůbec je neopouštěl, pěchoval pelech pilinama a já, jako vzorná živitelka jsem mu strkala žrádlo do huby, aby je opustit nemusel. Byla jsem pyšná, že je nežere, jak mě chytří lidé varovali. Považovala jsem to za svůj úspěch, že je tak láskyplnej ke svejm miminkům, který jen tak mimochodem voněly, fakticky jo, najednou tam nebyl žádnej odpornej křeččí smrad! A pak zase v noci, ležim, usínám a najednou slyšim, jak někde kvičí sele. Vyskočim, rozsvítim a vidim, jak ta vzorná matka dřepí v rohu klece a okusuje brečící a zmítající se miminko! No, co jsem mohla dělat, vyzvracela jsem se, lehla jsem si a na chvilku jsem usnula. A zase přišel. Sen. Viděla jsem Ferdu, jak žere mimino a ostatky zahrabává do pilin v rohu klece (ne akvárka, což mělo svůj důvod), kde těch mrtvolek je už asi deset. Pak vzal šroubovák, povrtal se v kole, nased a vyjel uvolněnou mříží. Objel mě zkoprnělou a udělal na mě dlouhej nos. Chytnul mě vztek, že si ze mě ten hajzl dělá prdel, chytla jsem, co jsem měla po ruce, lžíci a přesně mířenou ranou jsem to do něj při dalším kolečku napálila v protisměru. Měl dost. Pohřbila jsem ho k jeho připosežranejm dětem a bylo mi fajn.
Ráno jsem nahrnula zbylou mládež s matkou vařečkou do sklenice a utíkala jsem do Zverimexu. „Tady to máte, toho vašeho samce i s jeho dětma, já už to nechci ani vidět!“ vysypala jsem ze sebe a vypadla jsem, jak cukrář. Doma jsem vyndala Pepu z vany, dala ho do akvárka (před tim jsem ho vyčistila a ač jsem pátrala, nenašla jsem ani stopu po nočním masakru) a spokojeně jsem si před něj sedla. Máme jen jednoho křečka. Už nikdy nebudeme mít mimina. A Pepa nemá koho sežrat!
Jo a já budu taky konečně v klidu spát.

---