Zmrzlinář.

Šlapal probouzejícím se městem s vozíkem zmrzliny za zády. Od pusy mu stoupala pára. Kdokoliv jiný by proklínal časné ráno bez snídaně. Ale ne tak zmrzlinář. Vstával ještě za tmy, přestože první zákazníci začínali chodit mnohem později. Nedopustil by, aby zmeškal východ Slunce. Té naší hvězdy, kolem které obtáčíme své osudy.

Kolo zastavil na mírně vyvýšeném náměstíčku, které bylo z jedné strany chráněno stromovým parkem. Připravil si všechny potřebné věci. Složil skromný stroj s vlastním chladícím zařízením. Z batohu vyndal cedulku s nápisem:

                                                  Zmrzlina

                                            Malá          2,50

                                            Velká         4,-

a trochu si odpočal. Za pár hodin přijdou první lidé. Do té doby se bude těšit z východu Slunce. První zmrzlinu natočí sám sobě, protože je vlastním pánem a může si točit vlastní zmrzlinu.

Krátce po poledni, v čase, kdy se mladí vydávají na procházky, spatřil půvabnou dívku míjející jeho vozík. Aniž si ho všimla, koupila si malou vanilkovou a šla dál. Ale zmrzlináře to pranic nemrzelo. Zmrzlinu má stejně dobrou, i když si ho ženy nevšímají. Sledoval ji mírně, bez náznaku chtivosti, či zklamání. Byl přece svým pánem.

Slunce se teprve chystalo na pozvolný odchod, když k němu přistoupila jiná dívka. Zatím nestála za povšimnutí. Hověla si ve stínu okolních stromů a dělala, že si vybírá. Pravila mu:

?Chtěla bych si to s vámi vyměnit.? Měla odhodlaný hlas plný sebevědomí. Přesně věděla, co dělá.

?Jsem tu rád,? odvětil mírně, ?proč bych vás měl nechat točit moji zmrzlinu??

?Protože jsem žena a umím ji natočit lépe než vy,? poznamenala věcně.

Na tom něco bylo.

?Co ale budu dělat já??

?Najdete si práci, na kterou se hodíte nejlépe. Stejně, jako já. Narodila jsem se, abych točila zmrzlinu, nikdo to neumí lépe. Pro tuto činnost jsem ten nejvhodnější člověk a tak to má být. Aby se věci děly správně, musejí se o ně starat ti praví lidé.?

?Pro točení zmrzliny asi nejsem ten nejsprávnější člověk, ale baví mě to. Co na tom, že mi malá trvá déle než vám velká? Co na tom, že nemá ten nejlepší tvar?? Ptal se, i když věděl, že uspokojivou odpověď nedostane.

Díval se na ni, jak si nasazuje novou zástěru a pomalu balil poslední věci. Většinu ale zanechal tak, jak byla. Nepotřeboval je již.

Sotva se postavila za pultík, hned u ní bylo několik zákazníků. Po chvíli se utvořila fronta, kterou on nikdy nezažil. Musel připustit, že jí jde práce od ruky. Skutečně byla pro točení zmrzliny tou nejvhodnější osobou.

Šel domů. Pár dní se toulal. Hledal práci, ale žádná mu nepřipadala vhodná. Všímal si lidí a viděl, že každý ve městě má svou práci, ke které se nejlépe hodí. Jak ji našli, bylo mu tajemstvím. Nebo si je našla sama?

A tak se toulal dál po kraji a pozoroval pracující lidi na vsích a v jiných městech. Bylo léto. Přespával venku a přece mu nebyla zima. Každý den vstával za tmy, aby nepropásl východ Slunce. Dalo by se říct, že mu nic nechybělo. Až na tu správnou práci. Myšlenky na ni jej neopustily na žádný den.

Jednou ulehl na břehu rybníka. Nad ránem vstal, jako obvykle, a posadil se s nohama vnořenýma do vody. Chladil si kotníky a čekal na Slunce. A pak přišlo. Jako každý den a přece jinak. Prozařovalo hladinu, obalovalo kotníky tenkými nitkami, svítilo do očí. Hladina působila jako veliké zrcadlo a v něm se viděl. Viděl sebe, jak opřen o ruce, pohupuje nohama ve vodě a mhouří oči proti Slunci. Viděl se, jak je ve správný čas na správném místě. Tehdy mu to přišlo tak přirozené. Najednou prostě věděl, že je ten pravý muž na sledování východu Slunce. Nikdo se na tuto činnost nehodil lépe a to mu působilo radost. Konečně se našel.