Nerada dávám osobním zpovědím název

Slunce se dávno schovalo za nekonečnej obzor. Stmívalo se v mlčenlivém a krásném tichu. Kdykoli jsem se pohnula, nadechla, nebo jsem vyndala z krabičky cigaretu, abych si ji v šeru místnosti zapálila, donutilo mě to uvědomit si, sebe. Vlastní Já ukrytý kdesi v nitru mé osobnosti. Okno bylo dokořán. Nahnula jsem se abych viděla okolní  ulice a domy. A pak jsem šla dolů. Nekonečnem spletitých cest potažených rudým kobercem. Dlouhej, šedej svetr za mnou vlál a dodával mi jistým způsobem pocit sebedůvěry. Posadila jsem se dozadu k ostatním, a sledovala jsem děj představení.

Cítila jsem zbabělost, rozpínající se ve mně, ale i neutuchající výbuchy náhlýho štěstí. Krásnej pocit sem tam všechno přebil a já jsem se cítila tak skvěle jako nikdy předtím.

Seděla jsem vedle holky, která měla na svý pravý noze mojí žlutou botu. Vedle člověka, kterej je strašně daleko,ale i přes to je mi ze všech lidí nejblíž. Chtěla jsem brečet,ale nedokázala jsem rozlišit, jestli bezmocí a náhlou beznadějí, nebo štěstím, který nechci aby skončilo.

Nejúžasnější pocit není jen ten, kdy si uvědomíte vlastní Já, ale když poznáte, že vaše Já si uvědomuje i někdo jiný.

Třeba tím že pro Vás sežene dvě stovky na odjezd domů.