Poslední záblesk

Sevřela v krvácející dlani drsný jílec zářného klenotu minulých dní, jehož nezměrnou krásu zahalil zuřivým bojem prach zoufalství, a pozorně se rozhlédla po ztemnělém nádvoří, opuštěném veškerým životem. Ticho a chlad ji objímal nehmotnou paží, aby po jejím zkřehlém těle, z něž již téměř vyprchal tolik vzácný život, znovu a znovu rozhazoval mrazivý závoj smrti.

Naděje ztrácela dech, vyprchávala ze zdravé mladé hrudi společně se slábnoucím dechem. Naděje? Jaká vlastně? Žádná už nezbyla..

Myslí jí prolétla zbrklá vzpomínka halená temnem strachu a dlouho poté ještě křižovala umdlévající pamětí jako vítr ze samotných vršků severních štítů. Překrásná tvář, kaštanově hnědé oči, sametové vlasy barvy havraních křídel za soumraku, rty rudé jako krev.. krev, jež jí právě stékala z poraněných dlaní vstříc studené náruči černých dlažebních kamenů.

„Lásko!“ dolehl k jejím usínajícím uším tolik milovaný hlas, „kam jsi utekla?“

Zelený pahorek posypaný bělostnými kvítky zval vřelým úsměvem k posezení, k poležení či tichému bdění.. Jemné okvětní lístky sněhobílých rostlin kryly temný háv černých pramenů a prokvétaly jej čistou nevinností. Tolik sladce zněla píseň sametově jemného hlasu propleteného tóny dávných dní, tolik sváděla k odpuštění..

Záblesk na strnulém nebi rozťal její vzpomínku na tisíc neviděných kusů a zahodil je do propasti nicoty bez jediné špetky lítosti. Němé nádvoří ji záhy znovu obklopilo s posměšnými výkřiky, jež nikdy nikdo neslyšel, uštědřilo ji další těžké rány, které nikdy nikdo nepocítil a opět jí nastínil nemilosrdné obrazy, jež nikdy nikdo nezřel.. zoufalost, zoufalost ji srazila na kolena a bolest.., bolest proklála její tělo neviděným mečem..

„Tady jsi,“ zaslechla hedvábný hlas a jemný vánek horkého vzduchu kolem jejího bledého hrdla. Bolest..

Temně rudá řeka ji obklopila a strhávala svým mocným proudem stále hlouběji k zemi, bila do jejího bezmocného těla a nutila jej padnout. Stříbrný hrot, poskvrněný nevinou krví dosud vroucího srdce, čněl z chladnoucí hrudi a vysmíval se její bídě.

Z posledních sil se otočila a její zrzavé vlasy smočily své prameny v ponurém proudu zoufalství. Vzhlédla a nad sebou spatřila celou stříbřitou zhoubu od pečlivě zdobeného jílce až po krví potřísněný konec chladné čepele, nespoutané havraní vlasy, vlající v poryvech větru jako praporce zla i milované uhrančivé oči se záblesky radosti uvnitř.