Jen blázni věří

Sama tiše s oponou přes srdce hozenou.

Srdce se láme a celí zas, ztratilo zcela úplně svůj jas.

Tisíce mil ušla moje touha.

Naděje v dáli je mi majákem.

Zdá se, že nemůžu jít dál.

Oči mi zakrývá závoj slz, které se řítí bez příčiny pryč.

Tiše si zpívám ve své samotě a

prosím Boha, aby odpustil hříšnici,

že se zamilovala zas.

Kéž mi Bůh odpoví, proč vítr je tak ledový.

Má mysl se upíná ke hvězdám, doufajíc, že odpověď je tam.

Mladá dívka kledbami ze lží k zemi skolená,

stojí tu a je vskutku zlomená.

Jak těžké je necítit vůbec nic, bolest, nenávist, láska ...

v jediném okamžiku všechno zmizelo.

Jen blázen věří pohádkám a tou je i to, že

vše zůstane stejné, navždy, opravdu navždy stejné.