Posel osudu

„Buď pozdravena, vznešená elfí paní ,“ poklonil se hraně ,ale záhy ihned znovu pozvedl svou zbraň do výše očí. „Tak co teď uděláš, holčičko? Ubiješ mě holýma ručičkama?“

            Nevšímala si jeho slov. Na tomto světě už více nebylo ničeho, co by jí dokázalo ublížit, neboť všechny jeho temné věky jen mdle proplouvaly před jejíma smaragdovýma očima, kalícíma se zapomněním, jako čiré prameny ryčných řek, jejichž jedinou touhou bylo splynout s širým mořem v jeho nedozírných hlubinách propletených tajemstvím, skrytým před zraky smrtelných i těch, jež ani v proudu nelítostného času nestárnou a neumírají. Už tuto zemi nevnímala, ve své žalné mysli nerozlišovala den od noci, záři slunce od svitu hvězd, ani lásku od nenávisti. Vše se dávno propadlo do temnoty. V nejčernější den, kdy byl zmařen život jejích nejbližších, zemřela společně s nimi, byť neucítila žádnou ránu mrazivě se třpytícího meče a její sličné tělo chodilo po zelenavých travách rozlehlých pastvin ještě mnoho šedavých let poté. Nikdy více se už však nedokázala usmát. Její kdys tolik vroucí srdce se obalilo silnou vrstvou ledu a beze zbytku zkamenělo na všechny dny, které měly teprve přijít.

            Nyní už nebyla tou bezbrannou dívkou, která kdys bezradně přihlížela, když byli její rodiče bez milosti popravováni, neschopna jim pomoci, neschopna cokoli učinit. Její ruce se dávno potřísnily krví viníků a její mysl opanovala pomsta. Stal se z ní tajemný stín, bojovnice, která neznala strach, avšak ani naději..

            Sevřela v dlani ostrou hranu poškozeného jílce špinavé šavle, kterou před nedávnem uzmula z ruky jinému z nepřátel, jenž nyní nehybně ležel v tratolišti krve s očima dočista osleplýma. Její nelítostné ocelové výčnělky se krvežíznivě zařezávaly hluboko do mrazivé dlaně, právě té, jíž před několika okamžiky svírala jiná, tolik hřející a přívětivá. I ta však zhynula, teplo z ní se vytratilo a dech jejího nositele vyprchal, jako by byl pouhým větrem vanoucím opuštěnými poli rolníků, jež byli do jednoho vybiti. Tolik zla bylo vykonáno, tolik nenávisti už pohltilo tuto zem.

            Znovu ucítila teplo. Pozvolna proudilo z její jinak vždy chladné dlaně a razilo si svou cestu dolů k zemi, aby snad na konci svého putování splynulo s černými kameny, jejichž objetí tu pevně svíralo celé okolí. Prudkým pohybem si odhodila z čela spadané prameny zlatých vlasů, na nichž se v dávných dnech třpytilo mnoho drahokamů spolu s tou nejlíbeznější korunkou pod nebeskou klenbou, a nepřestávala protivníkovi hledět do očí, byť ji toliko špatnosti a zla v nich přivádělo ke zlosti. Princezna je dávno pryč, mrtvá..

            „Tak na co čekáš, slečinko?“ pokračoval odporný skřet ve svých posměšcích a mával jí svou oprýskanou zbraní před očima. „Nezačíná tě snad třeba bolet hlavinka?“ staral se, avšak veškerá jeho starost byla předstíraná. Měla jediný účel – měla ji naplnit strachem a nejistotou, neboť skřet poté zvolna sklouzl svým křivým pohledem k její krví potřísněné šavli a zlověstně se zasmál.

            Tu dívka pochopila jeho slova a ihned vší silou mrštila zbraní o zem. Prázdný zvuk oceli, dopadající na studené dlaždice, rozezvučel nádvoří a záhy se vytratil v tichu osudu. Pohlédla na svou raněnou dlaň a záhy spatřila jakousi temnou skvrnu mísící se s její krví. Bylo však už pozdě, neboť pochmurná skvrna náhle zrudla a rychleji než poslední dech umírající hrudi se vytratila do prázdnoty. Prudký skřetí jed se jí divoce vlil do žil, kde se černými prameny vpil do chladné královské krve a sepjal s ní svůj život.

               Hlava jí začala třeštit a ona pocítila velikou slabost v celém těle. Před očima se jí tvořily nerozlišitelné obrazce a její nohy jen těžko zůstávaly stát. Přesto však oslabený zrak znovu spočinul na skřetovi a nenávist v něm byla obrovská. Ladně pozvedla dlouhé bílé paže a kolísajícím hlasem k němu promluvila : „Nezastavíš mne. Osud tvého pána se naplnil a já jsem vykonavatel jeho úradku.“

            Kolem shrbené postavy naproti ní se zvedl silný vítr a svou nezměrnou mocí ji zuřivě vrhl proti polorozpadlému schodišti, kde se dech v jejích mučených rtech proměnil v bolest. Netrvalo však dlouho a bolest se vytratila.

            Nádvoří se zatočilo ve zběsilém kole a její mysl náhle zkřižovalo utrpení. Síla její chůze se pomalu vytrácela a pevnost její ruky nedávno zmizela dočista, přesto však snad touhou vůle těžce vystoupala křivolaké schody a stanula před černým trůnem ze smolné oceli. Tři chladné stupně ji dělily od vysokého křesla, v němž bděla sama temnota ve své nejhrůznější podobě. Černé vlasy vlály v poryvech větru jako nemilosrdné praporce hávu smrti a pichlavé černé oči, v jejichž nedozírných hlubinách se odrážely divoce tančící plameny pochodní, upevněných po stranách jinak potemnělé síně, na ni shlížely tím nejstrašnějším pohledem.  

            „Marně přicházíš k mému trůnu, dcero utrpení ,“ promluvil tiše a jeho hluboký hlas se jí zaryl do srdce jako mrazivé ostří čerstvě broušeného meče , „a marně hledáš pomstu.“

            „Nehledám ji, nalezla jsem ,“ odvětila pevně, avšak hlas zakolísal společně s mizící silou a neúprosným jedem kolujícím v jejích žilách, syceném vznešenou krví.

            „Nerad vidím umírat vlastní rod, ale sama jsi tak zvolila ,“ pokynul dlaní v černé rukavici k jejímu zuboženému tělu a lhostejně odvrátil zrak, aby rozžehl pohaslou pochodeň, jíž chladivý vítr svým pohlazením udusil.

            „Ty staneš před stolcem Nejmocnějšího jako první z nás dvou ,“ pravila vážně a pozvedla oslabené paže vysoko k nebesům. Svým, nyní už zcela slepým, zrakem vzhlédla k rychle plynoucím mrakům v nedozírných výšinách a zvolala hlasem jasnějším než paprsky slunce, jako by volala samotného Všemocného na bílém trůně daleko za hranicemi světa a burcovala jej k pomoci : „Vzdávám čest strážci zlaté věže, nechť moci severní dokonají mé dílo a ztrestají nejpodlejšího ze svých dětí.“

Její síla jako by se náhle znovu vrátila, v očích se tajemnou tmavou zelení zaleskl třpyt moci a ona stanula uprostřed rychlých vírů větru, jež zvedaly spadané listí stromů na rozlehlých visutých zahradách a vtahovaly je do svého divokého tance. Nebe se nad otevřenou síní zatemnilo a v dáli se ozval hlasitý hrom, jehož řev se vryl hluboko do myslí všech, kdo jej slyšeli, byť přicházel z mnohem větší dáli, než si dokázali představit v těch nejbláhovějších snech, a prudce otřásl svíjející se zemí. Tak povstala, poslední ze zatracovaného rodu Strážců, v jejímž srdci dosud bila hrdost slepých staletí, která se slzavýma očima smrtelníků minula do nicoty.

Temný pán hněvivě povstal, než však stačil cokoli učinit, ocitl se uprostřed toho nejzuřivějšího pekla, kdy se na něj hněvala celá zem, proklínala den jeho zrození.

            Jasný blesk prudce rozčísl mračna, oslepil jeho černý zrak a jediným okamžikem odzbrojený démon padl k zemi mrtev. Tisíce zabitých jeho krutou rukou nebo železnými pěstmi jeho nemilosrdné armády tak konečně dosáhly odplaty a jejich duše se mohly pokojně odebrat ke klidnému bdění v krajích zdejšímu světu zapovězených. S nejhrůznějším stínem tohoto světa však padla i hrdá dívka, přemožena nezkrotnou silou jedu ve svých žilách.

Po mnoha dlouhých letech soužení, žalu a zoufalství tak její život konečně skončil a ona se odebrala do překrásných síní, jejichž nádheru nikdy v běhu věků nepřekonala a ani nikdy nepřekoná žádná práce lidských ani elfích rukou. Tam se znovu setkala se svými milovanými, její steskem a bolestí soužená mysl konečně došla tolik kýženého klidu a roztřesené tělo vroucího objetí.

***