Jaká teda jsem???

Že nejsem jako oni

Kamenují mne.

Jejich smůla,

Můj je věk!

Věk vodnáře.

Smrtí bych plula

S příchutí řek

malého bestiáře.

Povrchní je svět.

Vidí ve mně zlo,

Nemravně tma zářící

Sladká jako med,

Přes barevné sklo…

Jenže se rozbíjí!

Ty střepy

Moje žíly řežou.

Sklo je duše lidská,

Neví o mě nic,

Mých pocitech

Po nichž stýská

Se mi víc

Než po lidech,

Co čistou mojí

S nadhledem přehlíží.

Vidí jen sebe,

O tohle stojí

Se studem za mříží

Železnou (tělesnou!)

Zahalí nebe,

Mraky se pojí.

Jsem jenom holka

Co sem tam

Blbne prostě

Ne žádná děvka

Nečistým hrám

Oddaná sprostě.

Svoje já

Si jednoduše schovávám pod polštář

Zmatená

Slova polosuše

Zakryjí mojí svatozář,

Se kterou rodí

Se každý z nás.

Bezvýznamná zdá se,

Po těle chodí

Ve mně – v nás

A neskrývá se.

Proto lidé význam

Dávali jí

Jsou jen relativní
jak seznam

telefonní

co zanedlouho dohoní ji.

Pak pozná ji skutečně.

Jak naivní je,

Myslet si,že konečně

Poznají mě.