Orčí krev

ORČÍ KREV

- - - 1. - - -

            „Prosím?“ zeptal jsem se a doufal, že jsem se přeslechl. „Ano – jediné, co vám může pomoci, je krev z orka, respektive některé její složky, které se snad jinde než v ní nevyskytují. Je mi líto, ale bude to drahé.“ „Peníze nejsou problém,“ mávl jsem zamítavě rukou, ověšenou drahými náramky. „Jde spíš o to, že jsem členem SPVPS – Sdružení proti výpravám do paralelních světů. Na to nikdy nepřistoupím. Rozumíte? To by...“ najednou mě umlčela strašná bolest hlavy. Nesnesitelně mi ji svírala a oči se mi zalily slzami. Když palčivá bolest jakž takž přešla, zeptal jsem se doktora, kolik času by mi zbylo, kdybych to neudělal. Zamyslel se. „Takových... Řekněme padesát let plných muk – to, co prožíváte teď je proti tomu, co by vás čekalo, procházka růžovým sadem...“. Zbledl jsem. 50 let, to je dnes jako nic, při mých 524 letech to je jako umřít zítra. „A má to ještě jeden háček, vypravit se  tam musíte i vy – tu krev musíte vypít ještě čerstvou, dosud jsme nenalezli žádný konzervační prostředek, zamezující jejímu tuhnutí – obsahuje velmi vysoké procento krevních destiček.“

            Žaludek se mi sevřel a obrátil na ruby jen z té představy. Porušit všechny své zásady a zahodit cíle jen proto, abych mohl prokousnout krční tepnu tomu špinavému divokému stvoření?!? „Dobrá,“ řekl jsem po chvilce, „jdu do toho.“

- - - 2. - - -

            „Jste připraven?“ zeptal se mě kovově neosobním hlasem řidící počítač. „Ano, samozřejmě,“ odpověděl jsem a čekal, až mě pustí ven. Proč na mě mluví počítač? Tuhle akci zhodnotila cestovní kancelář, pořádající výpravy do všech možných i nemožných světů, jako moc nebezpečnou pro běžné turisty a nikdo ze zaměstnanců neměl zájem riskovat život, aby mohl zblízka cítit smradlavý dech nějakého orka. Strčil jsem si do nosu čípek, v němž byly rozpuštěny nejběžnější složky našeho vzduchu. Vydrží maximálně dvě hodiny, musím si tedy pospíšit. Zmáčkl jsem knoflík, který mě teleportoval ven, do cizího a neznámého světa. Byl jsem ozbrojen jen zastaralou a skoro až muzejní laserovou pistolí a svázán mnoha zákazy a příkazy. Mám se držet v co nejtěsnější blízkosti svého dopravního prostředku (říkejme mu třeba výtah), používat co nejmíň násilí a vůbec celkově se snažit co nejmíň zasáhnout do běhu událostí, abych nezměnil budoucnost této planety. Dovolená jako stehno, pomyslel jsem si sarkasticky a rozhlédl se po okolí...

- - - 3. - - -

             Měl jsem štěstí, pár set metrů od výtahu jsem našel sídlo tlupy orků. Potají jsem je sledoval hledáčkem na své zbrani a divil se, jak neskutečně primitivní jsou. Díval jsem se, jak zaživa roztrhali a snědli nějaké čtyřnohé zvíře a zvažoval, jestli budu mít dost odvahy. Začínající bolest hlavy mě ale přestědčila, že mi nic jiného nezbývá. V kapse jsem měl injekční stříkačku, protože jsem vážně neměl nejmenší chuť olizovat nějakému zvířeti krk. Zbývala mi asi hodina a půl, pak si musím zajít vyměnit čípek. Připlížil jsem se blíž k jejich táboru. Naštěstí jsem byl po větru, takže si mě ani nevšimli. Jak jsem si přečetl v informační brožuře, mají silně vyvinutý čich, ale ostatní smysly poněkud zakrnělé. Snad jediná jejich potrava je syrové maso a fyzicky jsou velmi silní – na úkor mentality.

            Když jsem byl pouhých asi 20 metrů od nich, vítr se obrátil. Orkové nakrčili nosy a začmuchali. Největší znich – zřejmě vůdce – vyštěkl několik krátkých pokynů. Ostatní vzali do rukou své kamenné sekery a vydali se směrem ke mně. Neměl jsem jinou možnost než zaútočit první. Vztyčil jsem se, zamířil „vůdci“ doprostřed čela a vystřelil. Paprsek vyšlehl vzduchem, krátce to zasyčelo a tvor se svalil. V duchu jsem děkoval času, který jsem v mládí strávil na střelnici. Když dopadl na zem, ozvala se dutá rána a ostatní ztuhli. Oněměle zírali na pramínek kouře, který mu stoupal z čela, a pak se najednou dali na útěk.

V duchu jsem zaklel. Co teď? Z velitele jsem si krev vzít nemohl, zatuhla hned jak mu přestalo bít srdce. Zoufale jsem vystřelil po jedné vzdalující se postavě. Trefil jsem ho do nohy. Se smrtelnou hrůzou v očích se na mě otočil a i když upadl, plazil se dál. Doběhl jsem k němu, popadl sekeru, která mu vypadla z tlapy, rozpřáhl se a sekl ho do hlavy. Zařval a chytil mě za nohu. Udeřil jsem znovu. Pak ještě jednou – a zas – dokud síla v ruce neochabla. Vymanil jsem se z jeho sevření, vytáhl injekční stříkačku a rychl mu jí zapíchl do loketní jamky. Nesmím strácet čas, pomyslel jsem si, když se zase začala ozývat bolest hlavy. Když se desetimililitrová nádržka naplnila hnědožlutou krví, vyndal jsem jehlu z jeho paže a zahodil ji. Zakalená směs na slunci zářila, když jsem ji pil. Otřásl jsem se a potlačil nutkání zvracet, chutnalo to ještě hůř než jsem čekal, ale léky jsou léky.

Vstal jsem a v tu chvíli se mi rozskočila hlava – jeden ork se ke mně zezadu připlížil a praštil mě tupou stranou sekery. Cítil jsem, jak mi po temeni stéká má vlastní, teple lepkavá krev. Sáhl jsem po pistoli, ale útočník byl rychlejší a sekl mě do nohy. Potlačil jsem bolestný výkřik a vystřelil. Jeho vnitřnosti vyhředy ven a spadl na mne. Věděl jsem, že mi nezbývá moc času. Dopřál jsem si pár vteřin odpočinku a napnul všechny svaly, abych ze sebe odvalil hromadu umírajícího masa. Orčí krev mi tekla všude po těle, když jsem se plazil směrem ke své spáse, k výtahu. Jen několikset metrů, krev toho netvo... tvora mě pálila v očích a i na rtech jsem cítil její hořkou pachuť. Zatnul jsem zuby, vytrvale se plazil dál a doufal, že to stihnu. Dostal jsem se k výtahu, právě když mi začínal docházet vzduch. Stiskl jsem teleportační tlačítko a omdlel. Bylo mi jasné, že počítač zařídí vše potřebné pro bezpečnou cestu zpět.

- - - 4. - - -

Na monitoru se rozsvítil zelený nápis, oznamující přílet výtahu. Mechanik zmáčkl tlačítko, potvrzující přijetí, a šel přivítat cestovatele. Znuděně vstal od ovládacího pultu, nasadil nacvičený úsměv a začal drmolit naučenou uvítací formuli. „Vítejte, dámy a pán-“ dál se nedostal. Čekal skupinu nadšených turistů s fotoaparáty a místo nich v kabině ležel špinavý a zakrvácený muž. Rychle zavolal doktory a ti ho odnesli do nemocnice, kde ho omyli, sešili a desinfikovali. Dva týdny byl v komatu a když se probral, musel ještě měsíc ležet, protože ho nesnesitelně bolela hlava.

- - - 5. - - -

 „Prosím?“ zeptal jsem se a doufal, že jsem se přeslechl. „Ano – jediné, co vám může pomoci, je krev z elfa, respektive některé její složky, které se snad jinde než v ní nevyskytují. Je mi líto, ale předtím jsme se spletli.“ „To si ze mně snad děláte legraci!!! Budu vás žalovat!!!“ Doktor se pohrdlivě ušklíbl. „Nezapomeňte, že ta vaše výprava byla nelegální, žalobou byste si moc nepomohl...“

- - - 6. - - -

„Ááááá, pomóóóc!!! Pane Bože!!!“ zaječela uklízečka, odhodila koště a zavolala záchranku. Ale už bylo pozdě, prezidenta SPVPS se jim nepodařilo zachránit. Po bližším zkoumání bylo zjištěno, že spáchal sebevraždu, a to (na tu dobu) dost nezvyklým způsobem: podřezal si žíly a nechal krev skapávat do bílého umyvadla – jako by snad zkoumal, jak vypadá...