Smím prosit?

 Procházíme se nočním městem, hvězdy na nás mrkají. Je zimní čas a duše najednou mají k sobě blíž. Bavíme se. Mezi holými frázemi se začíná probouzet porozumění. Chvilky vtípků odejdou a zanechají kromě úsměvů i prostor k hlubším tématům. Zpomalujeme, najednou nejde o to, dojít k cíli. Cudně se po kouscích odhalujeme jeden druhému a z těch náznaků se pomalu splétá pouto.

 Ač stále jdeme půl metru od sebe, jsme si o tolik blíž. Jak moc jsme si podobní a ač se stále ujišťujeme o detailech ve kterých se rozcházíme, cítím za tím ten obrovský most, toho co máme podobné. Vysílám po něm pár poťouchlých vtípků, jež bez toho spojení by se utopili v moři odcizení. Zasměješ se a já cítím, že v oceánu osamění se vynořují první ostrůvky. Odpovídáš. Po stejných kanálech ke mně doráží posel platící stejnými mincemi.

 Už potřetí procházíme kolem stejného baráku. Chvíle naráží na tiché mlčení. Přesto právě teď je mlčení to nejvíce naplňující. Jenom blízkost, bez směšného dokazování slovy, jestli jsme stále vedle sebe. Šouráme se a v jednom z mála rozsvícených oken hraje saxofonista táhlou melodii. Má zavřené oči a mazlí se se svým nástrojem. Tóny plynou až z hlouby jeho duše.  

 Smím prosit?