Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Polsko - kapitola IX.

18. 04. 2004
1
0
2200
Autor
Nedlloyd

 

IX.

Hlasy

Stáli jsme u kombajnu a z dopravního potrubí se do návěsu sypala čerstvě sklizená pšenice doprovázená svojí charakteristickou vůní a jemným prachem. I když se slunce již schovávalo za obzorem, bylo příjemně teplo. Po strništi se od jednoho kombajnu ke druhému couraly kamiony a sbíraly jejich náklad jako včely vybírající nektar z přetížených květů. Ve tmě z nich zůstávaly jenom shluky obrysových světel směřující k oranžovému majáku na střeše plného kombajnu. Celý den jsem strávil v kabině Terezčina kamionu. Odjezdili jsme toho víc než dost. Jeden za druhým jsme sestavovali konvoje kamionů, vždy aspoň po čtyřech, protože v jednotě je síla a pohybovali se tak po kraji s pocitem bezpečí. Světlo hrálo hru na naší straně. Ale teď, když se snesla tma, šlo vyčíst na tvářích lidí v týmu nejistotu a napětí. Nečekali jsme další pokus o krádež kamionu, ale pomstu. A když jsem vedl první noční kolonu potemnělou krajinou a Terezka se ptala: ,,Máš strach?‘‘  já sám nevěděl, co odpovědět. Za každým stromem mohl číhat střelec a z každého tmavého koutu mohla mířit hlaveň. Igor si nervozitou málem kousal prsty na rukou a ,sedící na kapotě svého džípu s pistolí v ruce, mířil po každém zajíci, který vyběhl z křoví. Dvanáctý vysílačkový kanál, přes den živý, plný vtipů a vyprávění, nyní němý, šuměl kabinou.  Tiše hrající muziku přerušovala jen občasná nezbytně nutná hlášení. A polovina lidí v týmu měla prst na spoušti.

,,Máš to hotový.‘‘ řekl stroze Kamil, vypnul maják a navázal na řádku tam, kde skončil.

,,Jo, díky.‘‘

Terezka se rozběhla k návěsu a s námahou rozbalovala roli plachty přes náklad.

,,Počkej, pomůžu ti.‘‘ vyšplhal jsem se na návěs a brodíc se po kolena v zrní jí pomohl přetáhnout těžkou plachtu přes náklad.

Právě jsem si vytřepával z bot poslední zrníčka pšenice, když po nebi plující mrak odkryl měsíc, jehož světlo se zalesklo v chromových ráfcích kamionu. Dveře kabiny byly pootevřené a dřevěné obložení přístrojové desky hladil měsíc svými paprsky.

,,No jen si tam sedni. Já to vydržím, narozdíl od tebe.‘‘ zadívala se na mě, když seskočila z návěsu. Věděla přesně, nad čím jsem přemýšlel.

,,Dík.‘‘ usmál jsem se.

Moc rád jsem se v tu chvíli chytil madel, vystoupal po třech schůdcích do kabiny a usadil se do kožené sedačky za stejným materiálem obšitý volant a řadící páku s dřevěnou rukojetí. Z prosté radosti jsem několikrát zatáhnul za lanko klaksonu a pomalu rozjížděl soupravu po polní cestě. Zastavil jsem až u výjezdu na silnici a probudil Ondru i Johnyho, čekající na další kamion, aby mohli vyrazit na silo. Tři jsou přece jenom víc než dva. Vyjeli jsme a já se chvíli držel za oběma Xenami, které hrdě táhly naložené návěsy vysokou rychlostí. Když se ale naše kabina v jedné ze zatáček vlivem neúměrně vysoké rychlosti zhoupla ke straně a Terezce se rozsypaly karty, které se mi snažila vyložit na stolku mezi sedačkami, vzdal jsem prohnaný boj: ,,Vzdávám to, pánové. S tímhle autem vám nemůžu stačit. Vy máte v těch motorech koně, ale já jenom poníky. A ještě jich je málo.‘‘

Silo, tmavý komplex opuštěných budov ve dne, působilo v noci ještě chmurnějším dojmem. Nikde ani záblesk světla, všude jenom stejná ocelová vrata a cesty z betonových panelů. Mimo úzké svazky paprsků ze světlometů jenom tma. Nic víc. A znovu se všude rozhostilo ticho, které provázelo dnešní večer. Ve chvíli, kdy Johny, štíhlý, vysoký, neoholený a s dlouhými vlasy, při vykládce vyskakoval z kabiny, aby otevřel dveře návěsu, jsem měl i já, opřený o betonovou zeď, ruku na spoušti odjištěné pistole a nervózně se rozhlížel okolo. Motor kamionu se náhle zastavil. Ticho, které nás obklopovalo, bylo ohlušující.

,,Hrůza, co?‘‘ promluvila na mě Terezka: ,,To ticho…‘‘

S hlavou obrácenou k nebi jsem přikývnul: ,,Není vidět ani jediná hvězda. Jako před koncem světa.‘‘ Obrátil jsem pohled k zemi: ,, A hvězdy zhasly a nebe potemnělo. Světlo se ztratilo a s ním i nářek bědujících a svět se ponořil do ticha.‘‘

,,Radši odsud vypadnem. Z tohohle místa mi běhá mráz po zádech i ve dne. Natož teď…‘‘

A náhle, odnikud, ale jakoby odevšad, ozvaly se lidské hlasy. Ve vteřině mi projel přes záda mráz.

,,Slyšela jsi to?‘‘

,,Slyšela jsi co?‘‘ ptala se Tereza.

,,Ty…hlasy.‘‘ Slyšel jsem je stále zřetelně, ačkoliv jsem jim nerozuměl. Točily se okolo nás jako vítr a ozvěna je roznášela dál a dál.

,,Jaký hlasy?‘‘

Nevydržel jsem šeptat: ,,Je tu někdo?‘‘ zavolal jsem, jak nejsilněji jsem mohl.

,,Někdo…kdo...kdo...kdo…‘‘ odpovídala mi silná ozvěna.

,,Co je Honzí? Já nic neslyším…‘‘ ptala se Terezka, trochu vystrašeně.

Prudce jsem se odlepil od stěny: ,,Kurva, ať si ze mě nikdo nedělá srandu.‘‘ a vypálil naslepo tři náboje směrem, odkud se hlasy ozývaly.

,,Co je, sakra?‘‘ volal Johny schovávající se za rohem.

,,Kdo to střílel?‘‘ ozývalo se zpod Ondrova kamionu.

,,To Honza…něco slyšel.‘‘ volala Tereza, přitisknutá k zemi.

,,Přestaň sakra střílet, Honzo.‘‘ křičela Tereza: ,,Co jsi sakra slyšel?‘‘

Chvíli jsem ještě stál s pistolí namířenou do tmy. Napětí svalů po chvíli povolilo, spustil jsem ruce a přestal křečovitě svírat pistoli.

,,Na co si to sakra hraješ, ty kovboji? Ty vole, tady nemůžeš jen tak střílet…‘‘ křičela na mě Tereza.

,,Co jsi slyšel?‘‘ ptal se Johny.

,,Co já vím. Nějaký hlasy…ale nerozuměl jsem jim ani slovo.‘‘

,,Hlasy…? Ale odkud?‘‘

,,Odtamtud…‘‘ natáhnul jsem ruku do tmy: ,,Ale točilo se to pořád dokola…chvíli to bylo před námi, chvíli nad námi nebo za námi.‘‘

,,Přestaň si dělat srandu, Honzo.‘‘ zašeptala Tereza.

,,Dejte mi baterku.‘‘ ohlédnul jsem se na Terezku: ,,Kde jí máš…?‘‘

Posvítil jsem do tmy. Sto metrů před i za námi, kam až kužel světla dosáhnul, nebylo nic než jen stejné betonové stěny s rezavějícími vraty.  ,,Asi to nic nebylo.‘‘ řekl jsem tiše a zhasnul světlo. Ale znovu jsem zaslechl zaskřípání z míst, odkud jsem předtím slyšel hlasy. Tentokrát se ohlédli všichni. Mlčky jsme se na sebe podívali. ,,Že by vítr…?‘‘

,,Ať to bylo cokoliv, měli bysme radši vypadnout. Mě se to tady nelíbí…‘‘ zašeptal Ondra. Vylezl z pod návěsu a vyhoupnul se za volant svého kamionu: ,,Vy nejedete?‘‘

Už dlouho jsem nebyl tolik nervózní. Jel jsem jako poslední a celou dobu, než jsme se vymotali ze sila, jsem se ohlížel do zrcátek, jestli neobjevím něco v měsíčním světle. Stín postavy, cokoliv. Ale neviděl jsem nic. Měsíc zakryla hradba z mraků. Sotva jsme opustili silo, natlačil jsem se Johnymu na nárazník a držel se ho celou cestu zpátky.

 

,,Hej, chlapi, ani sem nesjíždějte. Nechte auta na silnici.,, znělo z vysílačky: ,, Sbalíme to a pojedeme. Začíná padat rosa, mizerně se to seká, je to mokrý…a kurví se tím mašiny. Dojedem to zejtra…‘‘ rozhodnul Igor: ,,Mazejte domů dospávat včerejší noc…‘‘


noeran
13. 07. 2004
Dát tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru