Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Setkání s Nadějí

13. 04. 2004
0
0
995
Autor
Katrinka

Byla chladná zimní noc. Lehké sněhové vločky padaly jedna za druhou a přikrývaly zemi svou bílou náručí. Mráz nakreslil své poselství v podobě květů na okna.
Cosi mne probudilo. Tak strašlivý svíravý pocit. Dávno jsem se nebála strašidel, ovšem něco mě děsilo a přitahovalo zároveň.
Opustila jsem teplo své postele, své bezpečné útočiště. Dřevěnou židli jsem přisunula blíže k oknu a tam ho spatřila v koruně opadaného stromu pokrytého tenkou vrstvou sněhu. Nacházelo se tam obrovské hnízdo, z něhož vycházela podivná záře.
Oblékla jsem si kabát, nazula teplé zimní boty a v kůlně našla dědův žebřík. Dalo mi hodně práce, než jsem konečně mohla pohlédnout na obsah onoho prazvláštního hnízda. Ležel tam on, můj anděl.
Dívala jsem se na něho s neskrývanou bázní. Natahoval se pro pohlazení, pro teplý dotyk lidských dlaní, pro neochvějnou potřebu mít vedle sebe někoho blízkého. Však nedokázala jsem se se ho dotknout byť jediným prstem. Vzbuzoval v mé dětské duši štěstí i bolest zároveň.
Pozorovala jsem ho nekonečně dlouho. Kostelní zvon v dálce až nepatřičně narušoval poklid zimní krajiny. Melodie onoho zvuku mne vytrhla z rozjímání nad tím dokonalým stvořením.
"Kdo jsi, proč se tu schováváš?" tázala jsem se stvořeníčka před sebou.
Jeho hlava pokrytá zlatými kadeřemi se velmi pomalým pohybem přiblížila k mé tváři. Cítila jsem, jak pomalu dýchá, jakoby mu chladný noční vzduch působil nesnáze. Svýma nebesky modrýma očima se vpíjel do mých. Snažil se přečíst roztěkané myšlenky, aby zjistil, zda nejsem pro něj hrozbou.
"Neboj se," zašeptala jsem. Nevím, zda jsem více uklidňovala jeho či sebe. Ano bála jsem se, bála jsem se, že ho vylekám a on odletí, zmizí v oblacích, kam přece patří.
"Co tě přivedlo k nám?" ptala jsem se dál. Z úst mu vyletěl obláček páry. Vypadal jako měsíc, bělostný, hrdý, vždy budící úctu.
"Já jsem Naděje tohoto světa," promluvil slabě. Málem jsem přeslechla ta slova.
"Jsem Naděje, přinesl jsem velké poselství."
"Ty nemůžeš být nadějí. Jsi tak maličký a nemocný,"bránila jsem se uvěřit, nechápala význam hlásek, jež se mu řinuly z úst.
"Máš pravdu. Jsem takový, jakého mě vidí lidé, rozumíš?"
Nesměle jsem přikývla, ovšem ne s neochvějnou jistotou. Hovořilo ke mně stvoření nadpozemsky krásné, vedle něj okolní prostředí budilo dojem nedokonalosti. Kolem jeho křehké postavy planula rudá záře, která hřála jako oheň.
"Poslouchej mě maličká, něco ti budu vyprávět. "Pojď, posaď se ke mně", požádal mne.
Usadila jsem se do koruny a zaposlouchala se plná nejistoty do smutného příběhu:

""Mýty, ty nám vypráví,
jak kdysi vládlo bezpráví,
jak lidé byli k sobě zlí,
jak nestali se přáteli.

Pak ale přišly dvě dvojice,
v rukou nesly temné svíce,
ozýval se dětský pláč,
ptali se jich: "Svíce? Nač?"
Oni se k nim obrátili,
ženy závojem si tváře kryly,
pak nejstarší muž řekl : "Žal!",
bouři písku rozpoutal.

Bouře sfoukla černou svíci,
ten den zemřely děti spící,
jeho žena křikla: "Bol!",
svět zasáhl černý mor.

Opět zhasl temný plamen,
s pannami byl ten den amen,
mladý muž zasyčel: "Smrt!",
někde v dálce štěkal chrt.

Oheň zažehl tu ves,
mužů křik zněl do nebes,
bledá dívka řekla tiše:
"Jen naděje vám zbyla, slyšte!

Opatrujte tuto svíčku,
ať dohořívá pomaličku,
když zhasne vám tak bude zle,
voda vytopí tu ves zde!

Přinese vám nemoci,
už nenajdete pomoci!?
Po čtyřech lidech zbyla svíce
a vysvitlo nové slunce.

Věřme všichni tomu
mýtu, ta svíce dohořívá, v našem nitru!""

Po tváři se mi kutálely horké slzy dojetí. Jak těžké břímě musel anděl nést na svých polámaných křídlech. Nezmohla jsem se na nic než na vroucné a přitom něžné objetí. Svíral mé třesoucí se tělo a šeptal mi do vlasů: "V tobě a tvých blízkých leží můj osud. Přežije-li ve vašich srdcích naděje, pak budu živ i já a z nebes dohlédnu na spletitou změť cest, jimiž se budete ubírat."
"A co když v nás naděje nepřežije?" hrozila jsem se té myšlenky, co se drala na povrch s neuvěřitelnou dychtivostí. Nedala se přehlušit. "Jak předpověděl mýtus, svět se utopí. Utopí se ve vší zášti a vražedné nenávisti. Jen v lidských rukou leží rozhřešení. Tedy i ve tvých," dokončil odpověď a chystal se vzlétnout.
"Neodcházej!" prosila jsem ho zdrceně.
"Musím odejít. Ve světě lidí není pro anděly bezpečno. Ve tvém srdci zůstanu tak dlouho, dokud budeš věřit v naději."
Náhle se zvedl, naposledy mi věnoval svůj úsměv a odletěl do neznámých končin, kam se lidská bytost jako já nikdy nedostane. Do tmy vyšlehl záblesk světla mocnější než tisíc ohňů spojených v jeden. Vešel do něj, zamával na pozdrav, zmizel se vší
pompézností.
Uplakaná vrátila jsem žebřík na své místo a potichu zalezla do postele.
Před očima jsem stále viděla toho svého anděla. Z celého srdce jsem doufala, že se v nás lidech mýlí, že se s ním potkám, že mu dokáži, jak silná může naděje a víra člověka v lepší svět být.
johanne
30. 04. 2004
Dát tip
nesouhlasím, naděje nemusí znamenat naivitu k povídce - ten začátek se mi docela líbil, sice to ne příliš vydařené líčení počasí a tak :o), ale budiž v okamžiku, kdy anděl řekne, že je naděje, propadá se to a je to o ničem, připadá mi, že tak trochu vykrádáš myšlenku nekonečnýho příběhu, i když fantazii nahrazuješ nadějí takže ne, nelíbí se mi to, 1/5

Tomus
13. 04. 2004
Dát tip
Upřímně, moc se mi to nelíbilo. Formulace poselství ve verších je hrozně naivní a to se dá říct o celé povídce.

Katrinka
13. 04. 2004
Dát tip
Tomus: Ona sama naděje je docela naivní.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru