Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Polsko - kapitola XI.

20. 04. 2004
2
0
1883
Autor
Nedlloyd

 

XI.

Exploze

 

,,Líbí se ti, znám tě.‘‘

,,Jo, líbí se mi. Jen…‘‘

,,Co jen…?‘‘

,,Jen doufám, Terezko, že to nedopadne jako minule. To se mi fakt nevyplatilo…‘‘ stál jsem na plošině jednoho z kombajnů.

Tereza stála vedle mě: ,,Sám moc dobře víš, že to není o tom, jestli se ti to vyplatí, nebo ne.‘‘

,,Jo, já vím…‘‘ Snažil jsem se opravit spoj na potrubí chladícího okruhu, ze kterého unikala chladící kapalina a motor se přehříval. ,,A když tak moc dobře víš, že to vím, tak proč mi to říkáš?‘‘ řekl jsem s úsměvem. Měl jsem výbornou náladu, protože ten den byl jeden z těch, které mi přinášely radost ze života. Teploměr hlásil pětatřicet stupňů ve stínu a vítr jsem na svých tvářích od rána necítil. Nikdo z nás nedokázal uniknout ostrým slunečním paprskům pálících do rovinaté krajiny. Nebe bylo čistě modré. Každá část kamionu, kombajnu, každá stupačka, madlo, klika nebo zábradlí bylo rozpálené. A přestože mi po čele stékal pot a na rukou jsem měl směs prachu a vazelíny, nevyměnil bych ani jedinou vteřinu tohoto dne za celý život v bohatství a přepychu.

Z výšky servisní plošiny kombajnu bylo vidět celé okolí. Lán pšenice táhnoucí se k obzoru, stromy probíhající poli podél silnice, kukuřici, jejíž lesklé listy odrážely sluneční svit i blízký les červených borovic. Hned vedle stálo několik mlátiček, na strništi byly jako dětské hračky roztroušené kamiony a mezi nimi moji přátelé. I když si všichni vychutnávali odpolední dvacetiminutovku odpočinku, já jsem se snažil opravit chlazení kombajnu. A i když by většina lidí z týmu nadávala, kdyby si musela místo svačiny špinit ruce vazelínou, já si nestěžoval. Dělal jsem, když bylo potřeba a protože mě moje práce baví, vždycky mi přinášela radost. Ten den to byla spousta práce a z ní plynula i spousta radosti. Přitom jsem si neustále v mysli přehrával všechny svoje sny z dětství, kdy jsem se těšil na svůj kamion a svoji práci. Na to, že budu jednou tím, kdo něco umí a něčemu rozumí. A právě dnešek byl jedním z těch dnů, kdy sny sice začínaly, ale s realitou se neztrácely.

,,Víš…já mám dneska sakra dobrou náladu, Terezko. Je mi prostě skvěle. A Klára? Čím víc se na mě usmívá, tím je všechno ještě veselejší.‘‘ Po několika minutách tvůrčí práce jsem sbalil nářadí, sešplhal z plošiny a smyl si vazelínu z rukou. S úsměvem jsem se pak vyšplhal do kabiny kombajnu a nastartoval motor. Z výfuku se vyvalil oblak černého dýmu. Během vteřiny však výfukové plyny nabyly své obvyklé čiré barvy a kontrolka chladícího okruhu se usmála svojí veselou zelenou barvou.

Vykouknul jsem z kabiny a na Terezku, stojící opodál,  zavolal: ,,Běžte si hrát s autíčkama, já si jdu hrát s kombajnem.‘‘

,,Už to máš hotový?‘‘ ozval se zdálky Ondra.

,,Jo! Jedem!‘‘ zavolal jsem.

Klára stojící vedle svého kamionu, v živém rozhovoru s Lenkou, aniž by tušila, co znamená Lenka pro moji minulost, se na mne dlouze podívala. Sledoval jsem Ondru, který si ještě něco vysvětloval s Kamilem a Igorem ohledně zatěžování kombajnů, přesto jsem nemohl necítit její pronikavý pohled. Přestal jsem sledovat Igora a sklouznul očima ke Kláře. Povídala si s Lenkou a mezi slovy obracela oči ke mně. Její pohled trval věčnost a její oči mne v naší malé hře svlékaly. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že před ní stojím nahý a ona svými smysly zkoumá moje nejtajnější pocity.

,,Uhni, kruci, stojíš tady jako opařenej.‘‘ strčil do mě Igor, šplhající se na plošinu vedle kabiny.

Ztratil jsem rovnováhu, zavrávoral a oporu mi poskytla až skleněná výplň dveří: ,,Jo…jasně.‘‘

,,Tam dole u lesa se mi to dopoledne zdálo ještě vlhký.‘‘ zabořil ruku až po loket do kontrolního otvoru v zásobníku zrna ,vytáhnul hrst zrníček a promnul je v ruce. Zrníčka dopadající na stupačky tiše zvonila. ,,Vezmem to radši od západu a tu část pod lesem až nakonec, jo? Drž si Kamila. Ten tě povede.‘‘ poplácal mě po rameni a sešplhal na zem.

,,Díky.‘‘ S příjemným pocitem uvnitř jsem se opřel o zábradlí a rozhlédnul se okolo. Z výšky kombajnu byl svět vždycky jiný než zpoza volantu kamionu. Alespoň pro mě to byly vždy dva různé světy. Jeden zajímavější než druhý.

A když si Martin při skoku z kombajnu namohl kolenní, rád jsem vzal volant na nějakou chvíli za něj. Aspoň než se dá dohromady a bude moct bez cizí pomoci vyšplhat do kabiny a slézt zpátky na zem.

Klára už dávno nestála na místě. Všechno ze začalo dávat opět do pohybu a tak jsem za sebou zabouchnul těžké prosklené dveře a usadil se do sedačky. V tu chvíli mě z pravé strany předjížděl Kamil. Zamával na mě s mikrofonem v ruce a promluvil: ,,Tak jaký to je s osmimetrovou lištou?‘‘

,,No trochu nezvyk. Dlouho jsem s tím nedělal, ale budu v pohodě.‘‘

,,To víš, že jo. Kdybys cokoliv potřeboval, řekni si. Vysílačku mám pořád zapnutou.‘‘

,,Jak vysoký mám dělat strniště?‘‘

,,Patnáct centimetrů…‘‘

,,Dobře, díky.‘‘

,,Drž se za mnou. Povedu tě.‘‘

Rozjel jsem kombajn, zprvu trochu nejistě, najel si na řádek vedle Kamila a držel se několik metrů za ním. Za mnou se držel další stroj. Podle čísla to byl Petr. Další z tichých kamarádů, které jsem pravidelně potkával při sezónních pracích. Vysoký, opálený, černovlasý vysokoškolák, pro mnohé ideál dívčí krásy. Možná někdy až příliš citlivý na svoje pečlivě učesané vlasy, v nouzi však silná ruka, která ráda pomůže, ať už si rozhází vlasy nebo zašpiní tričko.

,,Jedničko, tady trojka, slyšíš mě, Kamile?‘‘

,,Slyším tě, Honzo, mluv.‘‘

,,Na kolika si mám držet zátěž bubnu? Na dvojce?‘‘

,,Stačí, když budeš mít na monitoru index mezi dvojkou a trojkou.‘‘

,,Jasně, díky.‘‘

Obilí bylo naseto velmi hustě. Navíc, pole bylo plné kamenů a kolejí od traktorů, které házely s naloženými kombajny ze strany na stranu. Proto sledování pole, jemná práce s lištou a korekce rychlosti stroje podle zatížení mlátícího ústrojí vyžadovalo spoustu pozornosti a na rozhovory po vysílačkách nebyl čas. Řádky přibývaly a po několika minutách se o slovo přihlásilo čidlo plného zásobníku. V praxi bylo ale běžné, že se bunkry plnily nad limit. Nezastavil jsem proto, jenom zapnul maják a přihlásil se o odvoz: ,,Kluci, tady trojka, sem plnej. Pojďte si to někdo odvézt.‘‘

,,Tady šestka, mám taky skoro plno. Kolik se ti tam ještě vejde, Honzo?‘‘

,,Co já vím…?‘‘ znělo kanálem. Pověsil jsem mikrofon do držáku, zastavil, vyšplhal se po zábradlí nad kabinu a nakouknul do zásobníku. ,,Tenhle řádek ještě dojedem. Ale pak už fakt musím.‘‘

,,Tady Daily route, trojko a šestko, mám volno.‘‘ mával na mě do kabiny Tom. Jeho kamion projížděl po strništi vedle nás.

,,Tady trojka, počkej na nás na konci řádku…‘‘ ukázal jsem směrem před sebe.

Sotva jsem vyprázdnil zásobník do prázdného návěsu, chytil jsem se znovu Kamila a pokračoval s ním dál. Sklizené hektary přibývaly a výnosy byly podle počítače velmi slušné. V tu dobu jsem otvíral druhou láhev minerálky z lednice a Martinovu kazetu v rádiu poslouchal počtvrté. Osvěžil jsem si rty a láhev vracel znovu do lednice, když ztichlým dvanáctým kanálem zaznělo: ,,Kurva, někdo hoří! Sakra! Co je to za číslo?‘‘

Paradoxně, ať člověk sedí v jakémkoliv stroji, začne se nejprve rozhlížet po ostatních a nestará se sám o sebe.

,,Trojka! Kriste, Honzo!‘‘

Půl vteřiny, vteřina uběhla. Trojka jsem byl já. To já jsem dnes hrdě nosil na svém štítě číslo tři. Teprve teď jsem se ohlédnul do zpětných zrcátek. Nalevo: nic. Napravo… Polil mě studený pot. Z pod pláště na pravé straně stroje se valil černý dým.

,,Trojko, slyšíš mě? Trojko! Hoříš! Vypadni z mašiny!‘‘

V životě jsem neměl na rozhodnutí méně času. Nepromítal jsem si před očima celý svůj život. Takové mrhání časem jsem si nemohl dovolit. Prudce jsem zatáhnul ovládací páku k sobě a otočením klíčku zhasnul motor. Na osudu stroje se v tu chvíli dalo už těžko něco změnit. Rozrazil jsem dveře, napůl sešplhal, napůl seskočil z plošiny vedle kabiny a rozběhnul se pryč od stroje, který začaly pohlcovat plameny a jež se začal ztrácet v černém dýmu. Sotva jsem stačil udělat první krok, následoval záblesk, výbuch a tlaková vlna.

Ležel jsem na zemi se zavřenýma očima a cítil, jak se mi za zády vypařuje stroj za několik milionů korun. Zbytky obilných stonků mě škrábaly na tváři.

,,Slyšíš mě?‘‘ zaslechnul jsem po chvíli. Zvednul jsem hlavu. Na zádech jsem cítil horko požáru. Přímo ke mně běžel Petr s hasicím přístrojem v ruce.

,,Sakra slyšíš mě…?‘‘

,,Já tě slyším, ale fakt blbě!‘‘ křičel jsem.

,,Máš asi zalehlý uši od toho výbuchu…‘‘

,,Asi jo.‘‘ kýval jsem hlavou a snažil se postavit.

,,Počkej, pomůžu ti.‘‘ slyšel jsem přes silné zvonění v uších. Petr odhodil přístroj do obilí a pomáhal mi na nohy. V levém kotníku jsem cítil tupou bolest, která se při každém našlápnutí na levou nohu měnila v bolest ostrou. Pomalu jsme odcházeli od kombajnu a naproti nám běželi další řidiči.

,,Seš v pohodě?‘‘ ptali se.

,,Jo, dobrý…‘‘ odpovídal jsem. Opřený o Petra jsem doklopýtal k prvnímu návěsu, sednul si na zem a zády se opřel o kolo. Snažil jsem se popadnout dech a svůj prudký a rychlý ten jsem cítil až v konečcích prstů. Petr, Terezka, Klára i ostatní stáli nade mnou a mluvili jeden přes druhého.

,,Kurva, to byla haluz…‘‘ zakroutil jsem nevěřícně hlavou.

,,Jste sakra všichni v pořádku?‘‘ protlačil se ke mně Igor.

,,Jo…sem v pohodě. Dobrý. Sem ok…‘‘

,,Co se stalo?‘‘

,,Já…nevím. Jel jsem prostě řádek za Kamilem. Zrovna jsem schovával láhev do lednice, když kluci začali křičet do vysílačky, že hořím. Mrknul jsem se do zrcátka a z pravýho boku valil černej dým. Zhasnul sem mašinu a vyskočil ven. Pak to bouchlo a já se probral na zemi. Ještě teď mi zvoní v uších.‘‘ kroutil jsem hlavou: ,,Bylo to šíleně rychlý. Dvě, možná tři vteřiny. Nechápu, jak sem to přežil.‘‘

Srdce mi bilo jako o život, hlava mě bolela, v uších mi zvonilo a celý jsem se třásl. Snažil jsem se dýchat klidně a zhluboka, ale sotva jsem lapal po dechu. Oči mě pálily a upřeně jsem se díval na jedno místo. Nos jsem měl plný vůní a pachů. Od sklizeného obilí, vlastního potu a hořící gumy po Terezčin parfém. Terezka s Klárou nade mnou klečely. Omývaly mi čelo studenou vodou a ošetřovaly mi škrábance na tvářích.

,,Kdo má dneska nejvíc naježděno?‘‘

,,Na to se vykašli, pojedu s ním já.‘‘ poznával jsem známý hlas.

,,Dobře, vezmi ho domů.‘‘ kývnul Igor. ,,My se postaráme o zbytek. Dneska jsme dosekali…‘‘

,,Kluci to nemusíte, já to zvládnu. Dohasíme tu potvoru…‘‘

,,Na to zapomeň, chlape.‘‘ řekl rozhodně Igor a dodal: ,,Ty pojedeš s Klárou.‘‘

 

,,Vypadáš jako pěknej kovboj. Vidím tě první den a už jsi zničil kombajn za šest milionů.‘‘ mluvila na mě od volantu: ,,A kdybys nerozsekal svoje auto, nebyla bych tu.‘‘

Sotva jsem si pamatoval, jak jsem se dostal k ní do kabiny. Neměl jsem sílu něco říkat. Seděl jsem s ní v kabině, bezmocný jako týdenní novorozenec. Při skoku z kombajnu jsem si namohl levý kotník a při dopadu na zem si narazil ruku. Nemohl jsem sám ani vylézt z kabiny, ani dojít k sobě na pokoj.

 

,,Když mi nepomůžeš, sám se ven nedostanu.‘‘ řekl jsem tiše.

Klára stála vedle kamionu a dívala se na mě: ,,Aspoň mi neutečeš. Nechám si tě tady.‘‘ odpověděla mi s úsměvem na rtech. Při tom mi však podávala ruku a snažila se mi udělat výstup z kabiny co nejméně bolestivý. Těžko říct, kdo z nás byl unavenější, když jsme společně došli, Klára po svých a já s její pomocí, k mojí posteli a já si mohl konečně klidně lehnout.  S očima zavřenýma a polštářem pod hlavou jsem vnímal uklidňující se srdce a prohlubující se dech. Stále jsem však ze sebe cítil zápach požáru a přitom vnímal tupou bolest hlavy a levého kotníku.

,,Na, podrž si to tam.‘‘ ucítil jsem na čele příjemně chladný obklad: ,,Ještě tě bolí ta hlava?‘‘

,,Trochu…‘‘ kývnul jsem: ,,Dal bych si sprchu.‘‘

,,A tu zvládneš sám nebo budeš chtít taky pomoct?‘‘

,,Proč? Chceš se tam zavřít se mnou?‘‘

,,Kdo ví.‘‘ usmála se.

Těch pár kroků do sprchy jsem však, s ručníkem v ruce, kulhal sám. Smyl jsem ze sebe prach, pot a špínu dnešního dne a když jsem se znova pokládal na postel, cítil jsem úlevu po celém těle. Klára tiše seděla v křesle a dívala se na mě pohledem něžným, přesto s nádechem obav. Vypadala jako anděl, celá v bílém. Celou tu dobu jsem jí chtěl něco říct. Neměl jsem nejmenší tušení, co by to mělo být. Jen poslat pár hezkých slov jejím směrem. Proč? A proč bych si měl právě teď hledat nějaký důvod? Za to, jaká dnes byla…

,,Víš, když jsem tě viděl dneska ráno u kamionu, měl jsem vážně radost. Vypadala jsi tak…krásně. A…Queen of sand…hodí se k tobě. Nechám ti jí…‘‘ Ležel jsem na zádech, díval se ke stropu a jedno slovo za druhým posílal Kláře.

,,Myslela jsem, že jsi si jí koupil pro sebe…‘‘ řekla tiše.

,,Ale ne. Kdepak. Já už jsem zadanej. Kdyby to slyšela Windy City, ta by mi dala…‘‘

,,Mluvíš o ní, jako by byla živá. Ale je to jen kamion…‘‘ vstala a odcházela.

,,Já to vím. Ale pro mě to auto znamená nepředstavitelně moc. Je to část mě, mýho života…je jako nejlepší přítel, moje rodina. Za poslední dva roky jsem s ní strávil víc než s kýmkoliv jiným. Znám ji a ona mě. Já si ji vysnil. A teď ji mám. Dostala velkou ránu, ale brzo bude zase jezdit.‘‘

,,Chceš udělat něco k jídlu?‘‘ zeptala se.

,,Ne, já to zvládnu.‘‘ postavil jsem se a udělal několik kroků směrem k ní. Nechtěl jsem být z ničeho nic na někom závislý. Ona stála ve dveřích a čekala na chvíli, kdy se sesypu k zemi. Kdyby mi nepodala ruku a já se o ni neopřel, nejspíš bych skončil na podlaze.

,,No jasně.‘‘ řekla, když jsem jí položil ruku okolo ramen: ,,Jste všichni stejní. Hrajete si na hrdiny. Bojíte se přiznat, že vás něco bolí. Nebrečíte a nestěžujete si. Navenek tvrdí chlapi, uvnitř ale malí kluci.‘‘

Opřený o její rameno, kulhajíc směrem ke kuchyni jsem na tohle neměl co říct.

,,Nemám pravdu?‘‘ dodala.

Podíval jsem se na ní. Mlčela a čekala, co řeknu. Neřekl jsem nic, protože bych musel přiznat, že má pravdu.

V kuchyni jsem se s její pomocí posadil na jeden ze stolů a tiše ji pozoroval. Bylo jedno, co dělala. Jestli seděla za volantem kamionu, pomáhala mi do schodů nebo hledala v prázdných skříňkách něco k jídlu. Vždycky vypadala kouzelně.

,,Tady asi nic nenajdeš. Večeři přivezou až večer.‘‘

,,Na co máš chuť?‘‘ zeptala se, jako by stála nad kouzelným ubrusem, který jen čeká na heslo ,,Ubrousku prostírej.‘‘.

,,Dal bych si hromadu hranolek, velkej kus kuřecího masa a půllitr studenýho rybízovýho džusu. Nebo pizzu… ‘‘ dělal jsem si legraci z její otevřené otázky.

,,Tak jo.‘‘ zvedla obočí a zabouchla poslední z prázdných skříní v místnosti: ,,Ale tady nic není.‘‘

Nestačil jsem se divit, jak rychle mě za ruku a vytáhla ven z obytné budovy. Tančila okolo kamionu, vytahala hadice ze zásuvek, kohoutů a odpojila návěs, zatímco já jsem pomalu kulhal jejím směrem. Pomohla mi do kabiny a jednoduše zavolala Igorovi, že se jedeme do města najíst.

Rozjela se, ani nevěděla kam. Byla si jistá, že brzy narazí na město. Všimla si ho v mapě při cestě sem. Nad polským vnitrozemím se stmívalo a Klára hnala svůj kamion úzkými cestami. Občas se rutinně ohlédla do zrcátka a já tiše seděl vedle a sledoval, jak den ustupuje noci v marném souboji zachránit pro slunce ještě kousek oblohy, poslední špičky stromů a poslední mrak, než zmizí za obzorem. Ve snaze sledovat chvíli něco jiného, než ji, počítal jsem stromy na levé i pravé straně silnice, ale pokaždé se můj pohled zastavil na ní. Lehce modré světlo se jí lesklo na tvářích, hrálo si s jejími vlasy, lámalo se na jemné pleti a odhalovalo mi ji způsobem, který mi byl ze všech způsobů nejmilejší. Rty měla sevřené, koutky nepatrně naznačovaly jemný úsměv, oči sledovaly cestu před námi. Její pohled byl soustředěný, přesto uvolněný. Vypadala přirozeně. Jako by to všechno okolo patřilo k její osobě prostě odjakživa.

Na rozlehlé pláni, kde nebylo daleko široko nic než jen hektary strniště, hodovalo na zbylých zrnkách obilí hejno ptáků. Vystrašeni naším průjezdem, zvedli se ptáci do vzduchu a zoufale poletovali nad námi ve snaze zachránit si život, který jsme jim však neměli v úmyslu brát.

V Klářině tváři vyvolal tanec ptáků úsměv. ,,Nechtěl jsi být někdy jako pták?‘‘

,,Já jsem jako pták. Ty, já, Tereza, Tom, my všichni jsme jako ptáci. Létáme z místa na místo a ne a ne se usadit. Lidi okolo nás nerozumí tomu, co to znamená být ptákem. Létání z místa na místo se jim zdá být příliš nejisté, příliš nestálé.‘‘

,,Takže my jsme jako ptáci? Létáme neustále v kruzích, vracíme se na stejná místa, ale vždy je opouštíme, abychom navštívili místa jiná?‘‘

,,Přesně tak.‘‘

,,Ale co když někdo z nás ztratí svá křídla?‘‘

,,Pak zůstane navždy přikován k jednomu místu.‘‘

,,To je krutý.‘‘

,,Ano. Ale na rozdíl od ostatních na zemi, ten který přišel o svá křídla, může vždycky zvednout oči k obloze a říct: Já jsem létal.‘‘

Následovalo dlouhé ticho. Ona, vedouc soupravu za svým cílem, přemýšlela, co dělají ti, kteří ztratí křídla zatímco já uvažoval, jak může člověk křídla ztratit.

,,Město.‘‘ řekla Klára, když se na obzoru objevila záře noční metropole. Ze stínu noci vystupovalo více a více budov. Projížděli jsme předměstím s nízkými domky, obchody a ulicemi, osvětlenými oranžovými lampami. Míjeli jsme sklady, nádraží, úřady. Směrem ke středu města se oranžové lampy pouličního osvětlení neměnily, střechy budov však dosahovaly stále větších výšek. V centru města, plném aut s lidmi, směřujícími odnikud nikam, Klára zastavila.

,,Počkej tady.‘‘ řekla a během deseti minut šplhala do kabiny s pizzou v ruce. ,,Chtěl jsi pizzu. Tady jí máš. A džus.‘‘ postavila před sebe krabici a dodala: ,,Rybízovej…‘‘

 

Leželi jsme v trávě, daleko od světel města a hlasů lidí.

,,Vidíš ji?‘‘

,,Kde?‘‘

,,Támhle…přímo nad námi.‘‘

,,Ta malá?‘‘

,,Ano, to je tvoje hvězda.‘‘ řekla.

,,Jak víš, že právě tohle je moje hvězda?‘‘

,,Každý člověk, každá bytost na světě má svoji hvězdu. A já to prostě vím.‘‘

,,A co ty? Která je tvoje hvězda?‘‘

,,Já nemám hvězdu.‘‘

,,Každý člověk ji má…‘‘

,,Já ne.‘‘ řekla prudce. ,,A nemohli by jsme už jet? Je mi…zima.‘‘

Bylo dusivé horko. I přesto, že se slunce už dávno ukrývalo za obzorem.

,,Můžeme. Můžeme dělat co chceme.‘‘ řekl jsem.

,,Tak pojedeme.‘‘ řekla a sotva jsem stačil zvednout hlavu, ona už se šplhala do kabiny. Celou cestu zpět mlčela, rty měla pevně sevřené a nehybně zírala do kužele světla před sebou.

 

V potemnělé hale plné spících kamionů Klára bez jediného slova zastavila motor a zhasla světla.

,,Tak…snad abych šel…‘‘ řekl jsem tiše zklamaným tónem a pravou rukou sevřel kliku ve dveřích.

,,Honzí, počkej.‘‘ zašeptala, když jsem opouštěl kamion, nevědouc co jí sebralo úsměv z tváře. ,,Promiň mi to…‘‘ řekla tiše: ,,Když jsi se zeptal na moji hvězdu, překvapilo mě to a nevěděla jsem, co na to říct. Někdy ti to vysvětlím…ale dnes ještě ne.‘‘ vzala mě za ruku, něžně se usmála a lehce se svými jemnými rty dotkla mých. To bylo to poslední, co bych od ní v tu chvíli čekal.

,,Můžeš…‘‘ řekla nesměle: ,,…tu zůstat. Teda jestli chceš…‘‘

,,Tady? S tebou?‘‘

,,Jo…‘‘ přikývla s milým úsměvem: ,,Vždyť…já vím co pro tebe znamená zůstat na palubě‘.‘‘

A tak jsem usínal tiše na spodní posteli se spokojeným úsměvem na tváři a radostí z jednoho jediného polibku, který v tu chvíli tolik změnil a pro mě tolik znamenal. V tichu tmy jsem naslouchal jejímu dechu a moje vědomí se potopilo do snů.


noeran
13. 07. 2004
Dát tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru