Vyčítám sobě i budoucím trnoucí oči i vadnoucí

Vyčítám sobě i budoucím trnoucí oči i vadnoucí

I kdybych měl tisíckrát zavřené oči,

tak na tisíc způsobů slyšel bych dech,

ten svůj, který zapomněl, že není jenom slunce,

valící se rudožlutý cíp kapesníku,

rozehnaný vítr se vzorem z dalmatina,

vlnitá čára – místo přeškrtnutí

a zlomená duše, spící na slamníku..

Však úkrok vzad za skrytou inspirací,

míjí se s křídly na kraji stolu,

dávají průchod černému moru

a tuhnou, jak oči zírající,

snad poprvé na druhou stranu a naproti ztracenému.

Na bílém obratníku, za třetí stopou,

spáleném zápisníku a se svou trochou,

na vrchu, svrchu i shora, zbylo mi ponětí,

že třeba pode mnou skřítkové kopou, …či ve mně?

Chci si dát záležet na černých šatech,

i zbytku prvního rozloučení,

rozvázat po uzlech svatební šátek,

i provaz a pouta, na kamení..

Divoké včely narychlo bodající

v útroby deštných pralesů,

nesnesou noci, kdy muži bádající,

objeví třetí planetu

a k tomu pijí jen řinoucí krev.