Jako vrba

Jak vrba smuteční sklání se nad jezerem,
tak i já skláním se nad tebou,
ona větvemi hladinu čeří,
nechce spatřit svou tvář vrásčitou,
stejně tak já bráním se pohledu tvých očí
a nechci vidět vinu svou.
Odpustíš mi někdy?
Tak, jako voda odnáší spadlé lístky vrby
neznámo kam,
kéž slzy mé odplaví jednou provždy
bolest tvou a klam,
až hladina po dešti se uklidní
a vrba spatří obraz svůj,
vše stejné bude, jako dřív,
já jen tvoje - a ty můj.

---