Babiččina veranda k seancím přímo vyzývala. Jako pubescentky jsme tu se sestrou vyvolávaly duchy, uskutečňovaly telepatické přenosy a posléze „meditovaly“ u vína. Jenže sestra je teď v Norsku, dům prázdný (drahý je v cizině), člověk jen slyší jeho oddechování. Blížila se květnová půlnoc, v televizi nic nedávali, a tak jsem si vzala láhev Veltlínského, hřbitovní svíčku (protože babička jiné nevede), krabičku cigaret a Waltariho Temného anděla a zamířila v ona místa.

    Prosklená stěna verandy ukazovala jen temné obrysy lesa za plotem a hvězdy. Ani kočky dnes neřvaly. Prastaré houpací křeslo útrpně zavrzalo, když jsem dosedla. V lese zahoukal sýček a úplněk na mě upřel své studené oko. Ne, opravdu si číst nebudu, to radši vzpomínat. A tak jsem otevřela láhev a nalila si do omlácené skleničky. Komfortu se tu člověk nedočká, ale z té věci člověk cítil babiččinu měkkou ruku, protkanou vystupujícími žilami a sálající teplo. Veltlín nezklamal.

- Víš, že tam straší? Zeptala se mě jednou babička. Jako malá jsem se sem bála chodit, ale teď to tu zavánělo patosem dobrodružství. Posbírala jsem v mysli fragmenty vzpomínek a jala rozjímat.
- Ještě někoho by to chtělo, kdo by tady seděl vedle, koukal do plamene svíčky a spolubyl… ticho verandy uklidňovalo a mně pomalu klesla hlava.

   Zahřmění mě probralo. Bouřka? Ne, hvězdy venku dál klidně zářily, oblohu proťal jen stín netopýra uhánějícího za můrou.
Protřela jsem si ospalé oči a podívala se na ratanové křeslo vedle prastarého stolku.

   Seděl tam. Takový celý v černém, dlouhé tmavé vlasy sepnuté do ohonu. Docela kocourek, řekl by si jeden, jen kdyby tak nečpěl sírou.

- Ahoj, řekl úplně, ale úplně klidně.
- To se dělá, rušit spící holky takovým burácením?
- Sorry, řekl , ty doprovodné efekty mě strašně baví, stejně jako ten zápach síry. No, uznej, nepovedlo se mi to ántré? Můžu? Nevyčkával odpověď a nabídl si cigaretu.

   Chvilku bylo ticho, temnej vyfukoval pentagramy a jiná černomagijná znamení do vzduchu, jako by si myslel, že mě tím nějak ohromí.

- Nemyslím si, že tě ohromím. Jen jsem si říkal, že když jsi tak úpěnlivě volala do noci po společnosti, že ti třeba udělám radost…
- Hm… a taky neni slušnost číst cizí myšlenky.
- To není schválně, já slyším všechno. Mám odejít? Radši bys ňákýho bílýho s křídlama?
- No, já bych asi nejradši šla spát.
- Ale. Tak si pokecáme, když máme oba volnou chvilku, ne? A ležérně si dal nohu přes nohu.
- Tak mi řekni, proč tu není bílej s křídlama…
- Maj nahoře dost horko, zachechtal se. Odvracej konec světa. Zas bude dole práce, člověk o hříšníka ani nezavadí. To je samá zdravotní sestra, karmajógíni a jiný obejdové…
- No dovol?!
- Promiň, neuvědomil jsem si…! usmál se.

   Dovolila jsem si mu pohlédnout do očí. Byly zelené, s temnými škvírkami místo panenek. Stále se licoměrně usmíval. Pak si zavdal z otlučené skleničky.

- Dobrý, poznamenal, tak ji dopijem, ne?
- Klidně.

   Nahnul se přes stůl a zblízka se na mě podíval. Už nevypadal tak děsivě… Pak se nahnul ještě víc a políbil mě do vlasů.

- Já myslela, že svádět opuštěný holky je spíš záležitost Panů, kupidů či jinejch amorků…
- Hm, naopak, zabručel.

Ráno jsem nevyspalá potkala babičku.
- Babi, vidělas ho někdy?
- Pěknej, hoch, že jo? Tyhle ptáčkové to s ženskejma uměj...